Hledám si cestu přes kameny, které většinou nevidím kvůli dvaceti centimetrům sněhu. Občas mi pohorka uklouzne. Naše tříčlenná skupinka rychle stoupá do kopce směrem ke skalám. Žene nás nadšení. Před několika minutami jsme našli rysí stopu. Jdeme po ní vzhůru. Přes kmeny, větve, šutry. Pro mě je to úplně poprvé v životě, co stopuju jednu ze dvou velkých šelem, které se po dlouhých letech zabydlují v českých lesích. Adrenalin v krvi mám na maximu, stopa je prý čerstvá.
V šumavských lesích žije kolem šedesátky rysů, je to nejsilnější populace u nás. Rys se sem vrátil díky umělé reintrodukci v osmdesátých letech minulého století. I když počet zvířat vypadá pozitivně, je třeba ho neustále monitorovat. Případná uzavřenost populace a nemožnost rysů migrovat na jiná místa jsou pro druh nebezpečné – mohou vést ke genetickým poruchám, jež ohrožují jeho přežití. Kromě Beskyd, kde si vlky i rysy půjčujeme se slovenskými sousedy, se první tuláci s typickými štětečky na uších objevili i v Jeseníkách, Moravském krasu nebo Jizerských horách.
O půl páté bude tma a dál po stopě nemá cenu jít. Úkol jsme vlastně splnili a hopkáme domů ze skalek s plnými batohy trusu.
Tam, kde se rys objeví, vzniká naděje na zdravější lesní ekosystém. Rys se totiž živí přemnoženou lesní zvěří, která brání růstu nových stromků. Aby ale mohl někde dlouhodobě žít, potřebuje víc než jen potravu. I když je rys samotářské zvíře, vyžaduje také společnost – aby se mohl on i jeho potomci pářit. A tak je nezbytné udržovat tzv. biokoridory, díky kterým se do nových bydlišť šelma dostane. Česká krajina je rozdělena mnoha překážkami – například dálnice bez nadchodů (tzv. zelených mostů) jsou pro zvířata často nepřekonatelnou zábranou.
Nebezpečná šelma, nebo přínos pro les?
U skalek se chvíli zdržíme. Fotím si pomalu každou stopu. A společně děláme něco, co by nejspíš většině lidí připadalo hodně podivné. Velké kameny, ke kterým nás zavedla stopa, očicháváme a velmi pozorně prohlížíme. Hledáme malé chloupky a stopy moči. Rys totiž mohl převis označkovat. Máme štěstí. Kromě chlupů a výrazného pachu kočičiny najdeme i trus. Nabíráme vzorky pro genetickou a potravní analýzu. Obvyklý vtip o tom, že jsme na jedné z pochůzek zase našli hovno, má tak novou úroveň.
Důkaz, že rys neuloví deset jelenů měsíčně, jak tvrdí někteří strážci lesa, mám právě před sebou naložený v lihu. Potravní analýza ukáže, jaký podíl jednotlivých zvířat rys pro přežití potřebuje. Další analýzy pomůžou zjistit, jestli je v dobré kondici, a dokonce kdo jsou jeho rodiče. Nebo kolik dokáže při svých cestách urazit kilometrů. Díky skvrnám na kůži pak lze jednotlivé rysy od sebe rozeznat.
Konflikt mezi ochránci velkých šelem a některými myslivci, kteří tvrdí, že rys je škodná, se dnes už daří utlumovat. Díky seminářům, diskusím a dalším společným setkáním se podařilo ty progresivnější z nich přesvědčit o významu rysa pro české lesy. Stále je ale možné se setkat s názorem, že pokud se v revíru objeví jedna z velkých šelem, nejde o šťastnou novinu. A problém pytláctví je stále aktuální i přes nezákonnost lovu chráněných rysů i vlků.
Důkazy z fotopasti
Jdeme pořád vzhůru, přes skalní škvíry, přes padlé stromy na mýtinách. Na jedné velké všichni stojíme a skoro nedýcháme. Pepče vedle mě se zdá, že vidí pohyb. Kdyby tam mezi zasněženými kmeny rys byl, sebemenší pohnutí i slova by ho vyplašila, a tak stojíme jako sochy. Pepča už dvakrát rysa v přírodě naživo viděla, třeba bude mít štěstí i potřetí. A my s ní. Byla by to tak krásná odměna po těch stovkách nachozených kilometrů, napadne mě.
Po pár minutách pokračujeme nahoru. Pořád tiše a nervózně. Nádech na kopci a pohled na nádhernou Šumavu hned bere dech. Tady, na vrcholu je mi jasné, že stopa, po které jdeme, nás k rysovi dnes zřejmě nepřivede. Stejně bychom ale divoké zvíře neměli rušit, takže je to nakonec dobře, pomyslím si.
Kontrolujeme fotopast, kterou zvíře minulo o pár metrů. Od její poslední kontroly před pár týdny se stihla naplnit záběry zvířat. Při každé další fotce srnce, lišky nebo divočáka skupina kolem krabičky vydechne společné „jééé“. Rys ale žádný. Účelem fotopastí je lépe monitorovat počty zvířat. Fotky jsou jediným potvrzením domněnky, že se objevil nový rys, zda žije na daném území dlouhodobě nebo jestli se rysici narodila letos mláďata. A to díky skvrnám, které jsou pro každý rysí kožich unikátní. Vyměníme baterie, fotopast posuneme blíž ke stopám, po kterých jsme šli celý den a otáčíme se dolů z kopce. O půl páté bude tma a dál po stopě nemá cenu jít. Úkol jsme vlastně splnili a hopkáme domů ze skalek s plnými batohy trusu.
Na stopě dobrodružství
Když jsem se před čtyřmi lety k hlídkařům a hlídkařkám přidávala, chtěla jsem hlavně chránit rysy před pytláky. Po těch letech se mi zdá, že moje zimní procházky lesem takový dopad nemají. Přece jen nebydlím v horské chaloupce, kde mi za plotem běhá rys. Dnes už ale vím, jak důležitá je všechna ta práce okolo. Každá fotka z fotopasti v novinách, každý nový rys, jehož stopy objevíme, každý kus lesa, kde rys může být, ale není. Mediální práce má pro šelmy velký význam, pokud jim pomůže se vrátit do české přírody a v klidu v ní žít.
Smyslem celého projektu rysích a vlčích hlídek tedy není pouze sbírání důkazů o přítomnosti velkých šelem v terénu. Přispívá také k informační kampani o ochraně rysů, vlků a případně i dalších vzácných návštěvníků, například medvědů, šakalů nebo kočky divoké. Další částí práce je pak ochrana zmíněných biokoridorů nebo spolupráce s chovateli ovcí. Hospodářská zvířata na pastvách jsou v Česku často nechráněná a pro velké šelmy jsou tak nejsnadnější potravou. Informace o tom, jak pasoucí se zvířata chránit, dostávají chovatelé na mnohých přednáškách nebo v materiálech.
S druhou skupinou se večer potkáváme v hospodě. Mají tu zrovna masopust. Mezi indiány, nevěstami, klauny a dalšími maškarami působí skupina s batohy, čelovkami a návleky na nohách trochu zvláštně, ale postupně ledy roztají, divné pohledy zmizí a po hodině poslouchám historky o tom, že kdysi jel kdosi vlakem a okýnkem viděl rysici s mláďaty na louce. Nebo o rysech, co údajně skákali na ploty na hranicích. Já jim hrdě ukazuju fotku své první stopy. Jedné indiánce je líto, že musíme spát na podlaze v tělocvičně. Zve mě k sobě domů. Slibuju, že příště, až pojedu do Volar, ozvu se jí. Přiznám se, že tato část výpravy mě také baví, hovory s místními přinášejí veselé historky.
Když lezu do spacáku, už ani nevnímám ostatní hlídkaře okolo, jak dojídají večeře. Okamžitě usnu s myšlenkou na to, že po dvou letech od mého úvodního školení mám konečně za sebou stopovací dobrodružství. Zítra je neděle a já se musím na další nahánění rysích stop vyspat. A těším se, že zima je ještě pořád přede mnou a já můžu vyrazit na hory na sněžnicích třeba každý víkend, když budu chtít. Přidat se může každý – stačí se přihlásit na úvodní seminář. I vy si můžete vyzkoušet, jaké to je, ujít trasu sněhem dlouhou třeba i 20 kilometrů, poznat další rysí a vlčí hlídkaře a zažít neobvyklé dobrodružství.
Autorka pracuje v Hnutí Duha.