V roce 2018 si připomínáme hned čtyři významné historické události – založení samostatného československého státu v roce 1918, mnichovskou dohodu z roku 1938, převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 a konečně pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Jaké jsou aktuální odkazy těchto výročí a jakou roli by měl hrát stát v jejich připomínání? O tom jsme hovořili s Matějem Spurným, který působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Zabývá se sociálními dějinami 20. století, je autorem, mimo jiné, knihy Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech (Karolinum,2016).
Tento rok nás čeká řada významných historických výročí. K čemu vlastně připomínání historických událostí slouží? Proč je veřejná reflexe minulosti důležitá?
Každá moderní společnost potřebuje vědět, co ji drží pohromadě, odkud a kam jde nebo by chtěla jít. Všichni teoretici moderních národních hnutí se shodnou, že představa společné minulosti je jedním z jejich nejsilnějších pojítek. To, jakým způsobem jako společnost myslíme naši minulost, hodně spoluurčuje naši identitu. Do značné míry tak podoba a obsah, jakým si připomínáme minulost, spolurozhoduje o velmi aktuálních, principiálních věcech.
Když to řeknu hodně zjednodušeně, nabízí se výklad, že před sebou máme výročí jedné události, kdy jsme něco „udělali“, tedy vytvořili samostatný československý stát, ale ve zbývajících případech – Mnichov, únor 1948, srpen 1968 – se „nám něco dělo“ jakoby zvenčí.
Na první pohled to tak vypadá a hlavně se o tom neustále tak mluví. Je to ale omyl. Rok 1918 se nám „děl“ vnějšími okolnostmi stejně jako ta další výročí. Byl dán celkovým rámcem – končí první světová válka, všude kolem se rozpadají impéria, existuje atmosféra, která nahrává sebeurčení národů. Samozřejmě si tyto okolnosti žádají konkrétní aktéry, kteří tu situaci naplní nějakým konkrétním obsahem. Ty tu máme v postavách, jako je Masaryk, ale vlastně není důvod rok 1918 považovat za více „náš“ (ve smyslu, že jsme si ho sami vytvořili) než roky 1938, 1948 či 1968, kdy také leccos záviselo na tom, jak budou reagovat konkrétní aktéři z českého prostředí. To, co se povedlo, si ale pochopitelně přisvojujeme jako naši historickou zásluhu, zatímco to, co se nepovedlo, vyháníme z našich dějin a odkazujeme na vnější tlaky či vlivy, které nám ublížily – například tím, že nás nějaká cizí moc obsadila.
Můžeme podobným způsobem převrátit spíše pasivní výklad let 1938, 1948 nebo 1968?
Stejně jako se rok 1918 dá vykládat jak souběh vnějších faktorů, lze roky 1938, 1948 a 1968 vykládat daleko více jako něco, co souvisí s vnitřním vývojem československé společnosti. To je asi zajímavější než se dojímat nebo rozesmutňovat nad tím, co všechno se nám v těch dějinách přihodilo, protože jsme to na takovém nevýhodném místě mezi Německem a Sovětským svazem ve 20. století měli těžké.
Vždy se jedná o poměrně složité hledání toho, aby stát nebo politika prostor pro výklad dějin příliš neuzavíraly, aby nevznikala určitá manipulace nebo diktát toho správného názoru na dějiny.
Jaká témata byste tedy u těch historických událostí, které si letos připomínáme, vyzdvihnul?
Dá se hovořit kriticky o meziválečném Československu. O tom, jaké mělo tehdejší pojetí češství nebo čechoslováctví důsledky pro legitimitu státu mezi těmi, kdo ke státnímu národu nepatřili. Dá se hovořit o liberálním pojetí politického a ekonomického systému, které dovedlo Evropu a svět do hospodářské krize a svým způsobem do druhé světové války. To je něco, co je samozřejmě svým způsobem aktuální, protože to ukazuje, jakým rizikům čelí společnost, která není schopna se starat o spravedlivou distribuci bohatství. To je myslím, pokud mluvíme o roce 1938 a o vnitřních příčinách rozpadu meziválečného Československa, obrovské téma.
A jaké aktuální odkazy vidíte v případě převzetí moci komunisty a pražského jara?
Dá se mluvit o poddolování právního státu. To je charakteristické pro období války, ale i pro poválečnou dobu. Účastnili se ho aktéři všech politických proudů. Po válce komunistům do značné míry dopomohlo k moci to, co bylo rozehráno jinými, tzv. demokratickými silami, což má opět aktuální konotace. Pokud jde o rok 1968, je jeho připomínání spojeno téměř výlučně s okupací. Přitom mnohem podstatnější je to, co jí předcházelo a co vůbec vedlo k pražskému jaru. Z toho bych vytáhl téma idealismu. Šedesátá léta měla spoustu problémů a řada lidí v první polovině dekády seděla nespravedlivě ve vězení nebo v pracovních táborech, takže tu dobu rozhodně nechci lakovat na růžovo. Ale zároveň to, co se dělo se společností bylo nesmírně zajímavé a inspirativní na mnoha úrovních. Nebyla to jenom prostá liberalizace a postupné uvolňování cenzury a jiných tlaků, které vždycky s sebou nesou určitou euforii, ale spíše ta obrovská míra idealismu, někdo by řekl až naivity, která tu společnost poháněla dopředu. To je zase něco, co dneska chybí. Dnes jako kdybychom už ze všech ideálů vyrostli.
Lze si nějakou paralelu s dneškem odnést i z invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 68?
Určitě je to postupný plíživý nástup autoritativní moci, nebo jak píše Milan Šimečka, „obnovení pořádku“. Tato moc používala „civilizované násilí“. Už tu nemáme monstrprocesy padesátých let, postup proti těm, kdo nešli s proudem, se naopak mohl mnoha lidem jevit jako poměrně pomalý, pozvolný a pro ty, co stáli vně, zprvu nebyl ani moc viditelný. To jsou charakteristiky, které patří i k současným autoritářským režimům – možná se neobjevují ještě u nás, ale pro naše sousedy v Polsku nebo Maďarsku nejsou něčím, co by se dalo nalézt jen v minulosti, ale co vidí ve svých společnostech dnes.
Právě o plíživosti změn, které postupně oklešťují svobodu, jste nedávno psal v eseji v Salonu Práva. Poukazujete v něm, že proces omezení svobody může uspět jenom tehdy, je-li provázen naplněním určitých tužeb nebo potřeb ve společnosti. Kdybychom si vzali příklad právě roku 1948 a nástupu komunistické strany k moci, v čem konkrétně můžeme tuto dynamiku spatřovat?
Padesátá léta jsou poměrně dynamickým obdobím, kdy se mění životní situace řady lidí. Z dnešního pohledu jsme hodně citliví na násilí a právem upozorňujeme na lidi, kteří byli násilím v této době dotčeni. Dnešní společnost si také cení nedotknutelnosti soukromého vlastnictví jako klíčové hodnoty, takže vedle násilí je většina literatury o padesátých letech věnována nabourání vlastnických práv, hlavně násilným podobám kolektivizace na venkově. Tato témata utváří náš obraz padesátých let a nepochybně jsou podstatná. Ale pokud se podíváme na společnost jako celek, platí zároveň, že většina venkovského obyvatelstva zažívá nebývalý sociální vzestup. Stejně tak některé vrstvy městského obyvatelstva, hlavně dělnictvo, zažívají zásadní zlepšení úrovně bydlení, ve kterou třeba o pár let dříve ani nemohli doufat. Dejme tomu, že od první poloviny padesátých let do první poloviny sedmdesátých let se velká část populace z hlediska ekonomického a sociálního postavení dostává k nevídaným možnostem – patří sem také vzdělání, fakt, že řada lidí z chudých rodin může najednou chodit na gymnázia a vysoké školy.
Samozřejmě je důležité říct, že k této větší prostupnosti společnosti a sociálnímu vzestupu dochází i v řadě západních evropských zemí, zprvu pomaleji, ale potom srovnatelně nebo i v ještě větší míře. Takže to není něco, co je vlastní státnímu socialismu, a nelze tím obhajovat padesátá léta. Zároveň jsou to ale důležité souvislosti, které je dobré znát, abychom chápali, že to nebyla lidská hloupost, závist nebo touha po kariéře, která vedla statisíce až miliony lidí v Československu k podpoře tehdejšího režimu. Byla to naopak touha po naplnění potřeb, které dnes považujeme za zcela základní. A tyto potřeby také skutečně byly, alespoň zčásti, naplňovány. Nebyl to jen nějaký klamný příslib, zaručovalo to komunistické diktatuře velikou legitimitu, která se pak postupně začala hroutit v pozdním socialismu.
Jak byste popsal změnu, která se poté odehrála během dvaceti let mezi roky 48 a 68, kdy se počáteční legitimita mění v potřebu velké změny?
Kdybych to měl říct ve zkratce, jelikož těch důvodů je opravdu celá řada, s masifikací vzdělání nastupuje generace, v níž je mnohem více vysokoškoláků než kdykoli předtím, jak na Západě, tak na Východě. Je tak i mnohem více lidí, kteří jsou schopni celkem komplexně a zároveň kriticky vnímat společenský a politický vývoj. V Československu se spojila kritika traumatické zkušenosti stalinismu a celkový posun moderní průmyslové společnosti, což je něco, co překračuje rámec socialismu. Spolu s dalšími podněty to vytvořilo atmosféru, která byla otevřená změnám. Sice v té době řada lidí ten panující řád, jak jsem říkal, přijímala, protože se jim dostávalo naplnění určitých tužeb, ale zároveň násilí, které se dělo vůči jiným skupinám obyvatelstva, bylo tak drastické a vybočující, že kritická reflexe tohoto období měla potom velkou sílu od druhé poloviny padesátých let. Procesy, popravy a diskriminace tisíců lidí během padesátých let se nedaly jen tak přejít.
Došlo tedy k určitému zklamání ze socialismu?
Šedesátá léta nelze interpretovat jako nějaké odmítnutí socialismu, velká část aktérů té doby je nějak se socialismem spjatá, včetně těch mnoha hlasitých kritiků stávajících poměrů. V Československu byli v té době například zdejší studenti vlastně názorově v souladu se svými západoevropskými kolegy, kteří chtěli systém více podobný socialismu. Ti naši chtěli ovšem jiný socialismus, který by byl věrný humanistickým a demokratickým tradicím. V Československu nešlo o destrukci panujícího řádu, což se mění až s invazí a obrovským zklamáním s ní spojeným.
Mimochodem ani v první polovině sedmdesátých let se nedá tak jednoznačně hovořit o odmítnutí socialismu jako takového a lze pozorovat určité napětí mezi zklamáním a pokračujícím sociálním vzestupem masy obyvatelstva, který se pak ale v druhé polovině sedmdesátých let zastavuje. Zatímco na druhé straně železné opony liberální kapitalismus reaguje poměrně flexibilně na všechny krize, kterými prochází, v osmdesátých letech už je vidět, že příslib dalšího sociálního vzestupu socialismus zařídit neumí. Když se pak sečtou všechny možnosti, na kterých nějaký systém může zakládat svoji legitimitu, tak už mnoho nezbývá – velmi zjednodušeně řečeno. Neměli bychom ale dělat tu chybu, abychom tento pocit postupného vyčerpání, zklamání i zesměšnění sklerotizujícího režimu osmdesátých let přenášeli na celé období státního socialismu. Tato „chyba“ je běžná v rodinném nebo jiném každodenním připomínání dějin, ale pokud chceme pracovat jako kritičtí historici, tak bychom se toho dopouštět neměli. My bychom se naopak měli snažit rozumět každému jednotlivému období státního socialismu v jeho specifičnosti.
K tomu bych přidala i rámování devadesátými lety, kdy bylo v zájmu nových politických elit se velice důrazně oddělit jak od normalizačních komunistů, tak od těch reformních. Odhaduji, že u rodinné paměti je tento transformační výklad dodnes zásadní pro celé chápání dvacátého století.
Bezpochyby to platí ještě víc než u těch osmdesátých let. Zároveň se teď nacházíme v době, která nám umožňuje i toto problematizovat, protože už máme jistý odstup i od let devadesátých. Už více rozumíme, proč některé příběhy byly v průběhu transformace vyprávěny tak, jak byly vyprávěny. Takže můžeme historizovat už i raná devadesátá léta a to nám pomáhá zase nově rekonstruovat to, co bylo předtím.
Tím se dostáváme k současnému výkladu dějin z pohledu naší dnešní doby. Jakou roli v interpretaci minulosti hraje nebo by měl hrát stát? Přece jen ta výročí budou provázena řadou oficiálních akcí.
Každý stát má nějakou politiku dějin. Rozhodně bych neřekl, že se do toho stát nemá míchat a je to pouze věc odborníků a nějakých občanských aktivit. To ne, stát má spoluzodpovědnost za prostředí, ve kterém se diskuse o dějinách odehrává, a sám má v této záležitosti určitou ideologii. Dalo by se říct, že stát hraje dvojí roli: ta první je v demokracii poměrně výrazná role moderátora. Měl by se snažit o zaručení otevřeného prostředí pro dialog o minulosti. Zároveň také hraje roli arbitra v tom smyslu, že určuje hranice. Například pokud by nějaký veřejný aktér začal prohlašovat, že žádný holokaust nebyl (jak se to ostatně zhusta děje zejména v souvislosti s genocidou Romů), tak je to něco, co je ve většině evropských zemí už za touto hranicí. Je pak legitimní, když stát nějak zasáhne, ať už tím, že nepřipustí, aby tohle pronikalo do veřejného prostoru, nebo i nějakým právním postupem.
To lze ale stále – naštěstí – považovat za krajní případ.
Ale vždy se jedná o poměrně složité hledání toho, aby stát nebo politika prostor pro výklad dějin příliš neuzavíraly, aby nevznikala určitá manipulace nebo diktát toho správného názoru na dějiny. To je vlastní autoritářským režimům a nemělo by to být vlastní demokracii. Ale zároveň by politika také měla hledat základní konsenzus, kde už jsou nějaké mantinely, za které by se jít nemělo, protože se tím nahlodávají základní hodnoty, které umožňují mírové a civilizované soužití – což jsou právě pojetí dějin, která hlásají například rasovou nesnášenlivost nebo fyzickou likvidaci menšinových skupin.
Nejde ze strany státu především o vlastní legitimizaci? Bavíme se o událostech dvacátého století, dá se předpokládat, že akce a oslavy se ponesou v duchu potvrzování liberální demokracie jako určitého nevyhnutelného vyústění českých dějin.
Určitě, státu asi nic jiného nezbývá, než se nějakým způsobem legitimizovat. To je jeho úloha, ale samozřejmě tady je určitá třecí plocha mezi odborníky, historiky a politiky při utváření politiky dějin. Aktérům, kteří zastupují stát, to nemůžeme úplně vyčítat, ale jako kritičtí odborníci jsme povinni upozorňovat na slepá místa politiky dějin, na příliš rigidní snahu po sebelegitimizaci a na ošidnost touhy vykládat dějiny teleologicky, tzn. jako přirozený proces spějící k určitému vyvrcholení, jímž jsme my sami. Tohle pojetí se bude přirozeně znovu a znovu objevovat u politiků či institucí, které mají historickou reflexi v popisu práce, a je úlohou historiků upozorňovat na to, že sice chápeme, proč takové pojetí je ve veřejném prostoru doma, ale že je přinejmenším zavádějící. Mimo jiné proto, že celá řada dějinných událostí, aktérů a tužeb lidí směřovala jiným směrem než k nám a k současnému pojetí například vlastnických práv či politiky.
Historici tedy na rozdíl od státu mají větší prostor zdůraznit menšinové hlasy či alternativní směry?
Ano – a dějinné odbočky. Tím vlastně také dáváme najevo, že to, kde jsme dnes, není nějaké vyvrcholení dějin, konečné a nejspravedlivější uspořádání všech věků, ale že to je jenom jedna z možností. Zdaleka ne jediná, a dokonce asi ani jediná správná.