Foto: flickr.com (CC BY-SA 2.0)
Od chvíle, kdy se předseda Národního shromáždění Juan Guaidó prohlásil prozatímním prezidentem Venezuely, se situace v této zemi nadále vyhrocuje. Spojené státy nejrůznějšími prostředky stupňují tlak na vládu prezidenta Nicoláse Madura, kterého již neuznávají za hlavu země. Americká administrativa rozšířila sankce na státní ropnou společnost PDVSA a rovněž byla zmrazena aktiva této firmy v amerických bankách. Na žádost Washingtonu zmrazila zlato v hodnotě 1,2 miliardy dolarů také britská banka Bank of England. Tyto snahy mají Madura odstřihnout od většiny příjmů, což by mohlo přinutit dosud loajální venezuelskou armádu, aby se přiklonila ke Guaidóovi. Sankce však budou mít opět velmi negativní dopad na venezuelskou populaci, která již nyní strádá nedostatkem potravin a léků.
Řešením musí být dialog
Rovněž mnohé státy Evropské unie uznaly Guaidóa za prozatímního prezidenta poté, co vypršelo osmidenní ultimátum, které daly Madurovi na to, aby vypsal nové volby. K evropským státům, které uznaly opozičního politika, se v pondělí přidala i česká vláda na návrh ministra zahraničí Tomáše Petříčka. Ještě dál zašel Miloš Zeman, který dokonce Guaidóovi poslal dopis, v němž opozičního předáka pozval na státní návštěvu do České republiky a rovnou mu pogratuloval k nástupu do funkce prezidenta. Český prezident navíc v dopise přirovnal venezuelský převrat k sametové revoluci. Pro někoho by mohlo být překvapením, že se v tomto případě Zeman staví proti ruským a čínským zájmům, na druhé straně zde Zeman pravděpodobně volí pozici, která je blízká Trumpovi, brazilskému prezidentovi Bolsonarovi a také izraelské vládě.
Donald Trump i John Bolton mluví zcela nepokrytě o tom, že Washington bude ze změny režimu ve Venezuele jednoznačně profitovat.
Naproti tomu Itálie dokonce zablokovala jednotné uznání Guaidóa v EU a také Řecko spolu s Irskem stále uznávají Madura. Chávezův nástupce se zatím těší i silné podpoře Číny, Ruska a Turecka. Především Rusové a Číňané se obávají, že se jim v případě pádu venezuelské vlády nevrátí půjčky, které bolívarské republice v minulosti poskytli. Také Uruguay a Mexiko se zdráhají uznat opozičního lídra. Tyto dvě země nicméně podporují tolik potřebný dialog, který by měl vést ke svobodným volbám v zemi. Mimo Uruguaye a Mexika má Maduro neochvějnou pozici ještě u svých tradičních spojenců, Kuby a Nikaraguy, a vyslovuje se pro něj i většina karibských ostrovů.
Venezuela se bezpochyby nachází v opravdu kritické situaci, kvůli níž obyvatelstvo strádá. Ze země odešly tři miliony lidí a další stále proudí pryč, zejména přes hranice do Kolumbie. Spoustu lidí sužuje hlad, přičemž vláda Nicoláse Madura odmítá přijímat humanitární pomoc ze zahraničí. Nicméně jednoznačné uznání prozatímního prezidenta Guaidóa by mohlo vést ke katastrofě v podobě dalších násilností v zemi.
Česká republika se bohužel svým krokem připojuje k řešení, které vzešlo od amerických zastánců intervence. Je třeba si uvědomit, že ačkoli venezuelské volby mohly být neférové z hlediska podmínek, hlasy, které Maduro obdržel, valnou většinou byly platné. Hlasovací systém ve Venezuele byl mnoha experty dokonce označen za jeden z nejlepších. Vychvaloval jej dokonce i americký magazín Forbes, tedy médium, které bychom asi těžko označili za levicového příznivce bolívarské revoluce. Maduro má tedy podle posledních voleb, které proběhly na jaře roku 2018, něco mezi šesti a sedmi miliony příznivců, s nimiž se musí počítat. Všichni tito lidé nemusí být zdaleka Madurovi fanoušci, ale nepřejí si ani úplný pád modelu, který vznikl po nástupu Huga Cháveze.
Jako za studené války
Cílem politiky USA, která nemá zájem na tom, aby se vedl skutečný dialog, je naproti tomu definitivní pád chávistické vlády. Trumpův viceprezident Mike Pence to řekl na tiskové konferenci jasně: „Není čas na dialog, ale na akci. Je načase ukončit Madurovu diktaturu jednou provždy.“ To však Venezuelu dál polarizuje a tlačí ji to do politicky velmi nebezpečné situace, v níž vítěz získá vše. Spojeným státům přitom nejde o to, že Maduro vytvořil neférové podmínky pro volby – to je pouhá záminka. Když Maduro vyhrál v roce 2013 o necelé procento hlasu, nebylo pochyb, že volby byly podle všech mezinárodních pozorovatelů regulérní. Celý svět je uznal, jen Washington tyto volby označil za neregulérní. Poté vyšli do ulic opoziční demonstranti a zahájili masivní protesty proti demokraticky zvolené vládě. V ulicích byl tehdy i Juan Guaidó. Vláda USA i opozice kolem Guaidóa si zkrátka přejí úplný konec chávismu. Tyto prognózy potvrzuje i americký vyslanec Carlo Vecchio, podle jehož slov je Guaidó otevřený privatizaci venezuelského ropného průmyslu. Donald Trump i John Bolton mluví zcela nepokrytě o tom, že Washington bude ze změny režimu ve Venezuele jednoznačně profitovat.
Vyjádření Trumpova poradce Johna Boltona, neokonzervativního jestřába z éry George W. Bushe, a dalších politiků z prezidentova okruhu napovídají, že by vměšování se do záležitostí Venezuely nemuselo být něčím ojedinělým. Na řadu by totiž mohla přijít i Kuba, proti níž Trump znovu zavedl sankce poté, co je Barack Obama ke konci svého mandátu slavnostně zmírnil a pokusil se o restart kubánsko-amerických vztahů, anebo Nikaragua. John Bolton mluvil o „trojce tyranie“ ve svém proslovu ke kubánské komunitě na podzim roku 2018. Podle jeho slov se USA těší na zhroucení každé části tohoto trojúhelníku. Výše zmíněné země dále popsal jako „odpornou kolébku komunismu na západní polokouli“. Tato rétorika velmi nebezpečně připomíná temná období severoamerických intervencí v Latinské Americe v době studené války.
Autor je publicista.