Před měsícem, 12. února, propukly ve Venezuele protivládní protesty, v jejichž čele stanuli univerzitní studenti a posléze se k nim připojili stoupenci venezuelské opozice a další nespokojenci s vládní politikou. Při násilných střetech, jež zachvátily hlavní město Caracas a další města jako Maracaibo, San Cristobal, Valencii či Isla de Margarita přišly o život asi dvě desítky lidí a příslušníci bezpečnostních sil zatkly stovky demonstrujících. Oběti na životech hlásí obě strany.
„Zastánci Madurovy vlády tvrdí, že aktuální protesty jsou nyní za pomoci sociálních sítí doslova vyráběny na přání venezuelské opozice.“
Požadavky nespokojených Venezuelanů jsou oprávněné a nasnadě: země se potýká s nedostatkem základního zboží, především mouky, mléka a toaletního papíru, vázne zásobování obyvatelstva potravinami, Caracas a jeho okolí dlouhodobě sužuje vysoká kriminalita. Hospodářská situace země dnes, po letech prosperity za Chávezových vlád, není vůbec růžová. Chávezův nástupce v prezidentské funkci Nicolás Maduro nedisponuje schopnostmi zesnulého prezidenta a koneckonců nemá ani jeho charisma. Navíc se zdá, že se venezuelská ekonomika dostala do krize a vláda si neví příliš rady, jak se s ní vypořádat. Protesty přinášejí násilí na obou stranách, vymykají se kontrole a je obtížné posoudit, kam až mohou zajít. Je třeba podotknout, že prezident Maduro vyhrál loni na jaře v naprosto legitimních volbách a jeho mandát je tudíž demokraticky stvrzen. Objevily se také názory, že venezuelské protesty kopírují dění na Ukrajině, což ale mezi jinými vylučuje specialista na Latinskou Ameriku a ekonom Mark Weisbrot s odůvodněním, že ve Venezuele jde o klasický zápas pravice s levicí, bohatých s chudými – což západní média rády zkreslují.
Bohatí se bouří a chudí oslavují
Podle sympatizantů venezuelského režimu a jeho představitelů stojí za ekonomickými problémy země spiknutí bohatých elit, jejichž cílem je svržení vlády. Vina je také přičítána Spojeným státům, které v roce 2002 podpořily neúspěšný protivládní puč. Weisbrot uvádí, že Obamova administrativa na fiskální rok 2014 vyčlenila pět milionů dolarů na podporu „opozičních aktivit“ ve Venezuele.
Loni v listopadu venezuelská vláda provedla audit tisíců soukromě vlastněných prodejen a zjistila, že téměř všichni majitelé a provozovatelé zvedli cenu zboží o pět set až deset tisíc procent. Podle mínění vlády a jejích stoupenců přitom neexistují důkazy o tom, že by se protestů účastnily široké vrstvy obyvatelstva, například chudí lidé žijící ve městech, kteří představují jádro provládního elektorátu. K tomu se trefně vyjádřil jeden kolumbijský komentátor, který napsal, že „Venezuela je divná země a jediné místo na světě, kde bohatí protestují a chudí oslavují“. Nicméně obecně panuje přesvědčení, že opozice svými protesty ničeho zásadního, natož svržení demokraticky zvolené vlády, nedosáhne.
Vyrobené protesty?
Dění ve Venezuele od nástupu Huga Cháveze do prezidentské funkce v roce 1998 velice podrobně sledují západní sdělovací prostředky i lidsko-právní organizace, jako je třeba Human Rights Watch. Důvody jsou logické: v Caracasu se usídlil politik, který se netajil názorem, že odmítá platný status quo, tedy podřízení své země regionálnímu hegemonovi, Spojeným státům. Tvrdá rétorika populárního venezuelského prezidenta na adresu západních politických špiček a zejména na adresu George W. Bushe se logicky vymykala pochopení jak Bílého domu, tak jeho spojenců v Evropě.
Zastánci Madurovy vlády tvrdí, že aktuální protesty jsou nyní za pomoci sociálních sítí doslova vyráběny na přání venezuelské opozice. Cyril Mychalejko, novinář a správce webových stránek UpsideDownWorld.org, jež monitorují aktivismus a politické dění v Latinské Americe, píše, že opozičníci prostřednictvím Facebooku a Twitteru šíří otřesné fotografie a svědectví o údajných zvěrstvech vládní zvůle proti demonstrantům, které dokonce přebírají i světová média. Podle Mychalejka však jde o čiré výmysly a masově sdílené fotografie byly pořízeny v Sýrii, Chile nebo Brazílii a zdrojem některých jsou prý i pornostránky.
Stoupenci venezuelské opozice, kteří po tisících stavějí barikády ve venezuelských městech, se v pohledech na taktiku protestu proti vládě dosti liší. Ti radikálnější upřednostňují násilnou formu odporu a tvrdí, že Maduro musí padnout stůj co stůj. Umírnění demonstranti zastávají názor, že je třeba vládu porazit prostřednictvím ústavních kroků. Nutno zdůraznit, že venezuelská opozice se již patnáct let snaží bez úspěchu dostat k moci, a to jak neústavními (převrat v roce 2002), tak ústavními kroky (vyhlášení referenda o důvěře v hlavu státu, bojkot voleb). S Chávezovým skonem a nástupnictvím nepříliš silného Madura do prezidentského úřadu však venezuelská opozice a její podporovatelé ve Washingtonu získali vytouženou příležitost svého cíle skutečně dosáhnout.
Autor je překladatel a publicista.