Foto převzato z facebookového profilu Andreje Babiše.
Znovuzvolený předseda hnutí ANO Andrej Babiš byl v neděli na tiskovce po sněmu svého hnutí spokojený jako medvídek. Jak by taky ne. Pokud byste chtěli dlouhodobě vyhrávat volby v České republice, měli k tomu takřka neomezené prostředky a jen vágní politické představy, jakou byste si zvolili strategii? Na podobnou otázku se po nástupu Andreje Babiše do politiky nedá odpovědět jinak než „takovou jako Andrej Babiš“. Tedy: kontrola médií, silný marketing, antikorupční étos, odpor k uprchlíkům a nefachčenkům všeho druhu, alespoň rétorická podpora všech myslitelných sociálních skupin, které si to v ustáleném českém výkladu světa zaslouží, a také slibovaná podpora výstavby všech představitelných staveb a projektů. „Jsme catch-all party, jsme pro všechny,“ prohlásil několikrát během víkendu Babiš.
Babiš by především rád posloužil zahraničním investorům toužícím po levné pracovní síle. I kdyby tato montovna byla promazaná novými dálnicemi a digitální státní správou, pořád bude periferií posluhující bohatým Němcům.
Zatím to funguje jak miliardářské hodinky ze Švýcarska, a i když se leckdo po komunálních volbách minulý rok radoval, že hnutí ANO narazilo na strop své podpory, tato teze se ukazuje jako lichá. ANO má pořád potenciál dále růst. I když ten se samozřejmě nemusí naplnit. Ve výčtu Babišových úspěchů, minimálně těch mediálních, by se každopádně dalo pokračovat. Opozice horko těžko zvládá něco jiného než antibabišovskou rétoriku a „tradiční demokratická“ část opozice pořád spoléhá na to, že voliči z neznámých důvodů vsadí na jejich tradiční českou demokracii z devadesátých a nultých let, vůči které se Babiš často a rád vymezuje. Jedinou skutečnou opozicí s šancí porazit Babiše i jeho vlastními zbraněmi tak tvoří Piráti a Okamurova SPD.
Neporazitelný
Přestože Babiš je kariérní komunista let osmdesátých i podezřelý kapitalista vzešlý z let devadesátých, a dokonce i eurodotační magnát z let nultých, až do současnosti je to kupodivu on, kdo dokázal nabídnout Česku pozitivní vlastenectví, po kterém se čas od času volalo. Jeho výrok o genetickém předurčení národa k větší roli ve světě je sice stupidní a vyvolal pobavení na sociálních sítích, včetně povinného testu Hitlerem, ale zároveň tento přístup neříká nic škodlivého a jen zdůrazňuje úspěchy českých lékařů, vědců, sportovců a dalších ve světě. Tento sjednocující příběh zve alespoň symbolicky všechny Čechy a Češky do rodinné firmy. I když rodinná firma má i do budoucna zůstat neekologickou montovnou.
Je proto Babiš, jenž přes svěřenecké fondy ovládá Mafru, ve svém hnutí má absolutní moc a vládne v čase celoevropského ekonomického růstu, neporazitelný? Zvláště když Babiš pochopil, že politiku v Česku musí dělat s ohledem na méně úspěšnou a méně bohatou část populace. Tím mimo jiné nabídl pravici, aby rozjela své hořekování nad nízkou rozpočtovou odpovědností a sociálních dárečcích. Babiš pochopitelně není žádný levičák, jen jeho korporátní partaj dělá to, co funguje, a opírá se o voliče, kteří pomoc státu potřebují a kterých je víc než dost. Navíc se nyní Babiš opět rozhodl luxovat voliče pravice, tedy spíš ODS, u nichž se nedá očekávat takový principiální odpor vůči jeho osobě jako například u voličů TOP 09, kterých ovšem už beztak moc nezbývá.
Přestože ho Fiala vytrvale označuje za choromyslného levičáka, má právě v tomto Babiš limity, a jak se opakovaně ukazuje, s opravdovou českou chudobou způsobenou zejména exekucemi a krizí bydlení nic dělat nehodlá. Stejně tak nehodlá nic dělat se suchem, velkými daňovými úniky korporací nebo nesmyslně drahými tarify českých operátorů. Přestože se chlubí daňovou kobrou, EET a programem Dešťovka stejně jako zvýšením důchodů, nic z toho nevyřeší ani odliv korporátních zisků, ani bídu lidí v exekucích, ani sucho v české krajině. A i když Babiš rád mluví o digitalizaci a modernizaci, česká vláda je v přípravách na dopady automatizace pozadu mnohem víc, než je příjemné.
Mantinely babišismu
Babiš je hrdina jedné epochy, Není tím, za jehož vlády skončila „první česká republika“, jak před časem předjímali někteří komentátoři. Babišova éra je naopak vyvrcholením polistopadové politiky, která udělala z Česka smutnou periferní montovnu. Jeho výrok o ekopolitice, kterou nás prý hodlá zavalit Evropská unie a která by zlikvidovala český průmysl, ukazuje, že bude vždy premiérem řepky a agrochemie a politikem montovny. Babišova obsese technickými obory a učňáky zase ukazuje, že by především rád posloužil zahraničním investorům toužícím po levné pracovní síle uvnitř EU. I kdyby tato montovna byla promazaná novými dálnicemi a digitální státní správou, pořád bude periferií posluhující bohatým Němcům.
Část kritiky Andreje Babiše se zaměřuje na absenci pravolevého konfliktu a Babišovu snahu jej ututlat, tedy vytvářet iluzorní hnutí pro všechny. I když se s tím dá souhlasit, tato optika pomíjí, že Babiš nabízí aspoň nějakou vizi do budoucna. Jakkoli je to vize vágní, právě díky ní může prodávat svoje v zásadě kosmetická opatření jako postupné krůčky k cestě za lepším Českem. Jenže i jednotlivá opatření z této vágní představy stojí poměrně na vodě. U vyčíslení zisků z EET vláda ani pořádně nevěděla, jakou má metodologii, a program Dešťovka problémy se zadržování vody v krajině nevyřeší. S následky exekucí se nehýbe. To stejné platí o politice bydlení a tak dále. Babišovo Česko opravdu není rodinnou firmou pro všechny a ani nemůže být bez strukturálních opatření, například masivních investic do školství nebo do zelené energie. Jednotlivá vládní opatření společnost směrem ke kvalitativně lepší budoucnosti neposouvají a nepovedou ani k tomu, že Česko bude hrát ve světě významnější roli. Babiš je geniální jen v mantinelech, které si sám nastavil.
Autor je redaktor Alarmu.