Budeme-li mít štěstí, stojí dnes svět na začátku rázného přechodu na ekonomiku bez spalování oxidu uhličitého. Tento přechod změřit umíme: Mezivládní panel o klimatické změně a další instituce vytvořily poměrně propracovanou metriku a časové rozvrhy. Uhlíkové emise je potřeba omezit na polovinu do roku 2030 a do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality.
Řekněme však, že bychom podle téhož časového rozvrhu rádi provedli přechod mimo kapitalismus. Jak bychom jen změřili ten? Jediný dosavadní pokus v minulosti začal s hubris „válečného komunismu“ pod Vladimirem Iljičem Leninem a skončil úpadkem sklerotického SSSR Leonida Brežněva. Jedním z nejvíce zarážejících aspektů zkrachovalého sovětského přechodu přitom bylo naprosté zmatení jeho teoretického základu. Ekonom Jevgenij Preobraženskij tento přechod chápal jako souhru mezi objektivními zákony trhu a zároveň pokusy ekonomiku plánovat. Avšak za stalinistické ortodoxie se objektivní procesy řídící mechanismy tržního odbytu prohlásily za zaniklé.
V postkapitalistickém projektu jde nejen o to prostě snížit počet hodin odpracovaných za mzdu, ale také o to navýšit počet hodin strávených jinak než zhodnocováním kapitálu.
Teze postkapitalismu se mimo trh vydává odlišnou cestou, založenou na rozhodující automatizaci výrobní činnosti, rozpojení práce a výdělku, využití síťového efektu a demokratizaci dat. Státy by měly provést čtyři kroky: Za prvé je zapotřebí, aby státy umožnily vznik netržního hospodářského sektoru, sestávajícího z organizací vzájemně prospěšných družstev a obchodních kartelů. Za druhé je potřeba rozšířit státní sektor, který poskytuje základní služby a základní příjmy. Za třetí je nutné podpořit síťové efekty a vytvořit volnou užitkovost nezachycenou soukromým vlastnictvím a tržní směnou. Za čtvrté je zapotřebí zavést zákony, které rozbijí technologické monopoly a znesnadní obchodní modely založené na dobývání renty, což platí i pro tradičnější dobyvatele, jakými jsou majetkoví či finanční spekulanti.
Pracovní teorie hodnoty
Jak však možný pokrok v tomto směru vůbec změříme? Ačkoli se Preobraženskij v mnoha ohledech mýlil, jedním z nejdůležitějších principů, které do přechodného hospodářství zavedl, byla zásada, že stát má vlastní jednání „demystifikovat“. Zatímco Marx v návaznosti na Smithe a Ricarda pomocí pracovní teorie hodnoty demystifikoval proces v základu obchodní směny, Preobraženskij chtěl, aby se podle ní řídila celá politika.
Tato teorie naznačuje, že peněžní hodnota všeho vytvořeného v rámci dané ekonomiky se rovná pracovní síle obsažené v konečném výrobku. Pro marxisty to zahrnuje jak živoucí, tak „mrtvou“ práci – tedy činnost vykonávanou za mzdu v daném účetním období plus práci zahrnutou ve strojírenství, nerostných surovinách, dílně, výcviku, energii atd. Ceny jsou pak odhady toho, kolik abstraktní práce každá komodita zahrnuje.
V tradičním kapitalismu se rezerva vyrábí tak, že se pracovníci nutí k výrobě většího množství práce, než kolik jí je zapotřebí k reprodukci pracovní síly. Nástup informačního kapitalismu však tradiční reprodukci kapitálu zkratoval ve dvou ohledech. Prvním je takzvaný efekt nulových marginálních nákladů, jehož působením cena komodity exponenciálně klesá ke své výrobní ceně, čímž posiluje závislost firem na tom, aby moc trhu (nad dělníky, spotřebiteli a dalšími firmami) udržovala cenové přirážky. Zadruhé pak informační technologie podněcuje automatizaci způsobem, který ničí a mechanizuje pracovní místa tempem rychlejším, než jakým je nové potřeby znovu vytvářejí.
Pokles v délce pracovní doby
V srdci postkapitalistického přechodu je podpora obou těchto důsledků. Rozpad nebo veřejné vlastnictví velkých korporací povede k odstranění jejich dravé moci nad cenami a podpoří pokles cen směrem k výrobním nákladům. Mezitím se posílením mzdového smlouvání a nastavením vysokého sociálního ohodnocení veřejných služeb a všeobecné sociální péče povzbudí rychlá automatizace hospodářství s následným poklesem délky pracovní doby nutné pro reprodukci lidského života.
Preobraženskij napsal, že „pro období přechodu (…) je teploměrem, který určuje úspěch nové společnosti, nárůst (…) množství výrobků (ne komodit), které spravují distribuční orgány proletářského státu“. Avšak pro přechod postkapitalistický, který se zakládá na představě organického, postupného nahrazování vztahů tržních vztahy spolupracovnickými, by měření výsledků založené na kvantitě výrobků bylo zcela nepatřičné (dokonce i tehdy, ponecháme-li stranou očividnou environmentální potíž s podobným měřením úspěšnosti).
Postkapitalisté nemají v úmyslu budovat stát s „distribučními orgány“, ale spíše netržní sektor s vlastní spontánní dynamikou: úvěrový svaz, neziskovou banku, platformový kooperativ, anarchistickou pekárnu, opensourceový softwarový projekt, dobrovolnické jesle, subvencovaný kulturní projekt atd. „Teploměrem“ tedy nemohou být „věci vyrobené mimo trh“. Musejí jím být snižující se počet hodin odpracovaných za peníze v porovnání s hodinami strávenými volnočasovou činností a neplacenou aktivitou.
Ve Velké Británii se průměrný roční počet hodin odpracovaných jedním pracovníkem snížil z 2200 v roce 1950 na dnešních 1700. Rok má celkem 8760 hodin. Odečteme-li 2920 hodin na spánek, znamená to, že průměrný pracovník si užívá 4140 hodin volného času ročně (započítáme-li v to pětitýdenní dovolenou, víkendy, státní svátky apod.). Avšak ekonomie hlavního proudu se o volný čas coby produktivní činnost zajímá jen pramálo. Jejím předpokladem je, že během času, kdy nepracuje, je pracovník ekonomicky činný pouze coby spotřebitel. Dokonce i standardní odborová ekonomie pojímá rovnováhu práce a života čistě jako vztah práce a volného času.
Rozmazaná dělicí čára
Avšak během ani ne celé generace začala síťová informační technologie jasnou dělicí čáru mezi prací a odpočinkem rozmazávat. 1700 odpracovaných hodin zahrnuje čas strávený na chytrých telefonech či pracovním počítači za účelem nákupních transakcí či osobních interakcí. Třebaže v rámci vysoce zátěžových prací na tom nejméně kvalifikovaném konci pracovního trhu je takové chování zcela nemožné, bylo právo tyto činnosti během práce vykonávat ustaveno napříč dělnickou třídou a odbornými odvětvími.
Quid pro quo tohoto procesu je to, že ti samí dělníci musejí vykonávat velké množství práce ve volném čase. To vede k tomu, že kapitalistická posedlost tím, aby se zaváděly abstraktní časové jednotky pracovní doby a pracovníci se nutili k výkonu přesných pohybů, která započala za Taylorismu v devadesátých letech 19. století, pozbyla v porovnání s dokončením projektů v závislosti na termínech a v potřebné kvalitě hodně ze své důležitosti.
Namísto jednoho pramene hodnoty, který vychází z vykořisťování na pracovišti, tak nyní máme takové prameny hned tři a všechny pocházejí z našich běžných činností. Tím prvním je práce, jež vyrábí nadhodnotu v tradičním marxistickém smyslu a poskytuje mzdu, kterou se nadbytek pomocí spotřeby dá uskutečnit. Za druhé tu máme finanční vykořisťování pomocí úvěrového systému: hypotéky, dluhy z kreditních karet, půjčky na automobily či studium a směnu pravidelných plateb na cenné papíry. Za třetí dochází k těžbě dat, jejichž pomocí nová třída korporací s efektem nulových marginálních nákladů poskytuje technologické zboží pod výrobní cenou, a vytváří tak zavřený systém spotřebitelských rozhodnutí, v němž se nám prodávají nadhodnocené výrobky (jako obsah na Netflixu) nebo se data našeho chování prodávají inzerentům a obchodníkům.
Dalekosáhlé důsledky
To má dalekosáhlé důsledky pro dvojrozměrný odborový či sociálně demokratický náhled na „rovnováhu mezi životem a prací“: nemůže jednoduše jít o to, že oněch 1700 hodin snížíme ročně o pětinu. Informační kapitalisté a vyhledávači renty potřebují především pracovní sílu, která je zaměstnaná dost bezpečně na to, aby získala přístup ke dvěma nejdůležitějším zařízením: chytrému telefonu a bankovnímu účtu (které se poslední dobou propojují v technologii jedinou, a to přes Apple Wallet, Paypal a novou digitální měnu Facebooku). K tomu, aby se v rámci výrobního procesu nacházeli dostatečně vysoko, postupné vymáhání nadbytku nepotřebují – postačí jim, když se mzdy zdají dost vysoké na to, aby odpovídaly úrokovým sazbám, a když je pracovní disciplína dost slabá na to, aby pracovník mohl používat osobní telefon.
Teoreticky by bylo možné rozšiřovat „volný čas“, a přesto tím zároveň usnadňovat zotročování velké části pracovní síly těmito nepracovně zaměřenými podobami vykořisťování. V postkapitalistickém projektu však jde nejen o to prostě snížit počet hodin odpracovaných za mzdu, ale také o to navýšit počet hodin strávených jinak než zhodnocováním kapitálu. Ústřední pro tento projekt je vytvoření konkrétního úseku pracovního dne, týdne či roku, který strávíme tvorbou netržní užitečnosti – tím, že se zúčastníme výstavby opensourceového softwarového projektu, že vybudujeme komunálně spravovanou školku, že budeme dobrovolně pracovat na městském statku či tvořit kulturu pro ostatní.
Projekt je potřeba pojmout synergicky. Legislativní činnost v zájmu kratšího pracovního týdne bez ztráty na mzdě vede k automatizaci. Zavedení všeobecné základní mzdy a služeb poskytuje jednorázovou subvenci pro rapidní automatizaci. Oslabuje se tak pojítko mezi obživou a prací a umožňuje se tím přežití více lidem i přes nedostatek dobře placené práce – také se tím vyrovnává nevyhnutně slabá vyjednávací moc práce v nestálém finančním hospodářství.
Dokonce i jen přechod z pěti- na čtyřdenní pracovní týden by vedl k ohromnému kulturnímu posunu v postoji k práci: ti, kteří to zkusili, tvrdí, že vytváří mnohem víc než „extra dlouhý víkend“ – má kvalitativní dopady na činorodost během pracovního týdne, zvyšuje radost ze života a podněcuje nové aktivity ve volném čase. Avšak přechod na třídenní pracovní týden by vedl ještě dál: z nepráce by učinil normu a z placené práce výjimku. Z kulturní výroby a spotřeby produkované vzdělanou pracovní sílou s menším životním zatížením a v menším područí vůči zcizovacím mechanismům by se stal výrazný rys života širokých mas.
Vzkvétající netržní sektor
V tomto prostoru by státní podpora pro netržní obchodní modely poté začala tvořit vzkvétající netržní hospodářský sektor s vlastními vnitřními synergiemi. Viděli bychom, jak se začínají utvářet netržní zásobovací řetězce, stejně jako vodorovnější synergie, které existují mezi spotřebitelem a výrobními kooperativy v městech jako Madrid a Amsterdam (kde jejich vznik podporuje stát). Nic – kromě dravčí povahy stávajících korporací a bezpáteřnosti našich zákonodárců – nám nemůže zabránit v tom, abychom nařídili, aby se normou pro taxislužbu či krátkodobý pronájem nemovitostí stala kooperativní platforma. Totéž platí pro to, aby stát obstaral kapitál pro kooperativy a neziskové banky.
Jak jsem napsal v PostKapitalismu, úlohou státu není plánovat přesné výsledky, ale tvořit prostor pro nové instituce, podoby vlastnictví, zdroje kapitálu a výrobní chování. Pro Preobraženského – kterého samozřejmě zastřelili během Velké čistky roku 1937 – byl měřítkem socialistického pokroku počet věcí poskytovaných státem. Nárok dělnické třídy na tyto věci se vždy vztahoval, přes soustavu poukázek či nesměnitelných platidel, k objemu vykonané práce.
Pro nás je měřítkem pokroku postkapitalismu klesající počet pracovních hodin odpracovaných v mzdovém systému, nárůst množství volného času stráveného jinak než zhodnocováním kapitálu pomocí těžby dat, jakož i vzrůstající objem činnosti vykonávané v rámci netržních institucí. Je tedy nepravděpodobné, že by se oprávnění k základním službám a příjmům spojovalo s pevně určenou pracovní dobou či úrovněmi odbornosti. V rozvinuté společnosti by muselo být bezpodmínečné, a tedy všeobecné. Třebaže budeme mít zajisté i jiná měřítka, jako klesající chudobu, nárůst blahobytu a zhroucení úrokové míry uvalené na spotřebitele, konečným měřítkem přechodu mimo kapitalismus bude čas.
Autor je britský spisovatel a novinář.
Z anglického originálu Time for Postcapitalism, publikovaného na stránkách International Politics and Society, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR, organizací Social Europe a International Politics and Society.