Foto Gerd Altmann, Pixabay
Ačkoli jsme teprve někde v první třetině trvání světové koronavirové pandemie, začíná být jasné, že její ekonomické důsledky budou tvrdé a budeme je pociťovat ještě dlouho poté, co se vrátí život zpět do starých kolejí. Přicházející ekonomickou recesi bychom však neměli přijímat s letargií a odevzdaností jako něco daného, ale měli bychom ji zkoušet uchopit zejména jako příležitost k pozitivní změně ekonomiky, kterou jsme promarnili během finanční krize roku 2008.
Recese se blíží
Příchod recese globální ekonomiky v důsledku pandemie koronaviru je podle generálního tajemníka OSN Antonia Guterrese téměř jistotou. Většina ekonomických expertů dotazovaných agenturou Reuters tvrdí, že už recese probíhá. Signalizuje to i rapidní propad na burzách. Podle odhadů Bloombergu lze v optimističtějších scénářích očekávat propad světové ekonomiky nejméně o dvě procenta a v nejhorších scénářích, ke kterým se však začínáme přibližovat, by mohlo jít až o více než dvojnásobek. Světová produkce by mohla klesnout až o 2,7 bilionu dolarů.
ČR a potažmo celá EU by měla jakoukoli veřejnou pomoc podnikům podmínit prokázáním, že neplatí daně v daňových rájích. Kdo chce ze systému čerpat prostředky, musí také do systému přispívat.
V České republice není situace jiná a i tady se příznaky recese množí. Odvětví cestovního ruchu je na kolenou, v důsledku uzavírání obchodů se začalo propouštět, zahraniční zaměstnanci odjíždějí a velké podniky jako Hyundai či Škoda Auto přerušují výrobu. Až 90 procent podniků sdružených v Hospodářské komoře už podle interního výzkumu této organizace zaznamenalo hospodářské obtíže. Podle počátečních odhadů ČMKOS, jejíž ekonomické predikce jsou u nás zpravidla ty nejpřesnější, lze očekávat nárůst nezaměstnanosti v rozmezí 400 až 450 tisíc tisíc osob. Celkový koláč bohatství (HDP) by mohl klesnout v rozmezí o 5 až 8 procent, pokud by současná opatření proti šíření koronaviru trvala čtvrt roku. Situace je vážná a je potřeba jí čelit.
Všichni jsme levičáci – najednou
Takto jednoduše lze shrnout radikální názorový posun představitelů českého byznysu i pravicových politiků. Ti ještě nedávno strašili veřejnost státním bankrotem, když vládní koalice prosadila státní rozpočet se čtyřicetimiliardovým deficitem a nyní volají po rozsáhlé infúzi veřejných peněz do české ekonomiky a dotacích pro podnikatele. O bankrotu či neudržitelnosti dnes jakoby mávnutím kouzelného proutku nic neslyšíme. Naopak: i lidé, jako je předseda Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, nás ve svých televizních vystoupeních ubezpečují, že Česká republika má velice malý státní dluh, takže si můžeme dovolit štědrou podporu pro podnikatele. Zdá se, že když jde o peníze na veřejné služby nebo na důchody, je peněz vždy nedostatek, zatímco když jde o podnikatele, stát může fungovat v modu pohádky „oslíčku otřes se“.
V této souvislosti bychom my všichni, jako daňoví poplatníci a poplatnice, měli dávat velký pozor, na co a komu stát bude přispívat. Důvody k ostražitosti nám dávají výroky již zmíněného Vladimíra Dlouhého. Ten označil za populistické a nerozumné požadavky odborů omezit vyplácení milionových odměn manažerům a zadržet zisky firem, aby tyto peníze mohly použit k stabilizaci během přicházejících špatných časů. Dlouhý tak horuje za veřejnou pomoc a dotování provozu firem státem, ale současně odmítá, aby firmy omezily své zbytné výdaje vzhledem k ekonomické situaci. Tím by se však z veřejné pomoci v době nouze stal jen další způsob, jak co nejvíce maximalizovat zisky firem na úkor daňových poplatníků. Tomuto scénáři je nutné čelit. Současná ekonomická situace jasně dokazuje, že skutečnými tvůrci pracovních míst nejsou zaměstnavatelé, ale spotřebitelé. Veřejná finanční pomoc ekonomice musí primárně vést k podpoře spotřeby, nikoli do rukou podnikatelům.
Silná veřejná rozvojová banka
Současná ekonomická situace si vyžaduje rozsáhlá opatření vedoucí k minimalizaci ekonomických škod a zkrácení recese. Tato opatření mohou kromě jiného vést i k vyřešení dlouhodobých ekonomických problémů. A stejně tak můžou poskytnout nové sociální jistoty a učinit současný systém o něco spravedlivější.
Velkým omylem minulé krize byla rozsáhlá politika tzv. kvantitativního uvolňování, kdy centrální banky dávaly peníze komerčním bankám s očekáváním, že ty je budou dále cestou půjček pouštět do ekonomiky. Tato očekávání se z většiny nenaplnila – banky zkrátka daly přednost holubům v ruce (penězům na jejich účtech) než vrabcům na střeše (úvěrování podnikům v podmínkách rizika), čímž odmítly pomoci i takovým podnikům, které potřebovaly pouze překlenovací úvěry na dodávky materiálů.
Pokud chceme zajistit efektivní pomoc podnikům a mít jistotu, že se k nim tyto peníze opravdu dostanou, měli bychom se vydat cestou silné veřejné rozvojové banky. Vláda již nyní začala využívat státní Českomoravské a záruční banky a jejím prostřednicím podporuje podniky programem bezúročných úvěrů COVID. Tato instituce by však měla být znatelně posílena a měla by i do budoucna hrát velkou roli jako nástroj v hospodářské politice státu. Klasické komerční banky totiž neuznávají veřejný zájem a strategické cíle hospodářské politiky, kdežto veřejná rozvojová banka ano. To souvisí také s možností veřejné banky zachraňovat strategické podniky tím, že by jim poskytla prostředky výměnou za akciové podíly. Tato cesta, která bude nepochybně naší pravicí označována za plíživé znárodňování, je za našimi hranicemi běžná. Ministři financí Francie i Německa už před týdnem deklarovali, že v případě nutnosti se touto cestou vydají, aby zachránili důležité podniky a ekonomiku. Německá veřejná rozvojová banka dokonce nemá mít žádné finanční limity pro obdobné operace. Nezůstane zřejmě jen u slibů, jak prozrazuje současná situace německé letecké společnosti Lufthansa, která s největší pravděpodobnosti přejde do vlastnictví státu.
Vyřešme daně, posílíme ekonomiku
Náklady států na podporu ekonomik napříč EU budou značné, a proto se bude muset řešit i otázka, jak posílit příjmovou stránku veřejných rozpočtů. ČR a potažmo celá EU by měla jakoukoli veřejnou pomoc podnikům podmínit prokázáním, že neplatí daně v daňových rájích. Konečně by se v rámci EU také mohl prosadit daňový princip, že tam, kde firma vytváří zisky, je bude také danit. U nás bychom podobná opatření mohli navíc ještě podmínit placením daně z příjmů právnických osob, jelikož většina firem se jejímu placení vyhýbá. Kdo chce ze systému čerpat prostředky, musí také do systému přispívat.
Současná situace je pro Českou republiku příležitostí k důležitým daňovým změnám. To vycítila i pravice, když poslanec ODS Jan Skopeček zmiňoval potřebu snížení daní podnikatelům jako podporu ekonomiky. Touto cestou bychom se však v žádném případě neměli vydat. Snížení daní podnikatelům by jim mohlo krátkodobě pomoci, ale z dlouhodobého hlediska by tím byla republika uvržena do velkého nebezpečí. Snížení daní v žádném případě nemůže bít odpověď na vyšší výdaje státu, navíc za situace, kdy v Česku už dávno máme mnohem nižší daně než v zahraničí. Hlavní však je, že v případě obdobné krize v budoucnu bychom po snížení daní už ekonomice ani podnikatelům nemohli pomoci takovou veřejnou pomocí jako dnes, protože bychom na to zkrátka neměli. Museli bychom je nechat na holičkách, což by mělo dalekosáhlé negativní důsledky pro společnost jako celek. Smysl tak dává odložit placení nebo nanejvýš na jistý čas daně odpustit, ale nikoli je snižovat.
Kvůli velkým výdajům budeme muset naopak hledat nové příjmy do státní pokladny. Je nejen logické, ale i spravedlivé, aby nejvíce přispěli ti, kteří na dosavadních tučných letech ekonomiky nejvíce vydělali. Proto by Česko mělo přejít zpět k progresivním daním u daně z právnických osob a také posílit progresivní prvek u daně z příjmů fyzických osob. Dále by měly být zvýšeny daně z nemovitostí, které jsou u nás na rozdíl od zahraničí směšně malé a zabudovat i v jejich případě progresivní princip. Mělo by se tak učinit v tom smyslu, že by od určitého počtu nemovitostí lidé za každou další vlastněnou nemovitost platili vyšší sazbu tak, aby vyšší zdanění nedopadlo na lidi vlastníci nemovitost, v níž žijí, ale na ty, kteří mají několik bytů sloužících jako investice. Toto opatření by současně mělo snížit poptávku po investičních bytech snížením rentability takové investice, a pomoci tak snížit ceny bydlení. Určitě bychom také měli zavést sektorové daně na síťové odvětví a banky, které u nás mají v porovnání se zahraničím vysoce nadprůměrné zisky. Tyto daňové změny mohou republice výrazně pomoci vypořádat se s nárůstem výdajů státního rozpočtu a zajistit, že všichni budou odvádět na daních svůj spravedlivý díl.
Garantovaná práce
Jedním z opatření na podporu ekonomiky zvažovaných vládou, je tzv. kurzarbeit, v jehož rámci část mzdy zaměstnanců doplácí stát, aby lidé nepřicházeli o práci. Toto opatření má jistě smysl a pomůže zredukovat případnou nezaměstnanost, ale jejímu zvýšení bohužel úplně nezabrání. Nezaměstnanost postihne s velkou pravděpodobností i velký počet lidí pracujících jako OSVČ, jelikož stát nedisponuje dostatkem nástrojů na podporu jejich zaměstnanosti.
Řešení propouštění i nezaměstnanosti těchto lidí nabízí koncept garantované práce, kdy by každý nezaměstnaný mohl dobrovolně pracovat za minimální mzdu v pracovních pozicích financovaných z veřejných prostředků. Stát by tak plnil roli zaměstnavatele poslední instance. Tento koncept prosazuje ekonom Anthony Atkinson a v našem prostředí se mu věnuje Filip Červenka. Ten zjistil, že by stát v případě zaměstnání nezaměstnaných v projektech garantované práce nejenže neprodělal, ale naopak by mohl zaznamenat úsporu prostředků spojených s nezaměstnaností. Koncept garantované práce je nejen ekonomicky racionální, ale dal by lidem jistotu výdělku v těžkých časech. Z tohoto důvodu není žádný důvod, proč by se mělo toto opatření omezovat pouze po dobu současné krize – mělo by být trvalou součástí naší politiky zaměstnanosti.
Zaměstnanecké vlastnictví
Nelze realisticky počítat s tím, že všechny firmy přežijí současnou recesi, ale lze podniknout kroky k minimalizaci bankrotů a stejně tak i k minimalizaci ztrát pracovních pozic. Jedním z takových kroků by mohla být v zahraničí osvědčená politika podpory zakládání zaměstnaneckých družstev. Pokud by např. podnikatel chtěl ukončit provoz části podniku nebo ho zavřít celý, ale zaměstnanci by chtěli pokračovat, pak by si založili zaměstnanecké družstvo a stát by jim mohl (např. prostřednictvím rozvojové banky) poskytnout zvýhodněný úvěr pro odkup a provoz firmy. Tato praxe funguje v Itálii už 35 let a slaví velké úspěchy. Státu se tato politika bohatě vyplatila, protože místo aby lidé byli nezaměstnaní a pobírali dávky, přispívají k ekonomickému růstu a platí daně. Při kalkulaci návratnosti veřejné investice do zvýhodněných úvěrů družstevníků se zjistilo, že na každé investované euro se vrátilo 6,8 eura. Jen během let 2007 až 2013 tak italský stát na podpoře zaměstnaneckých družstev vydělal 473 milionů eur (cca 13 miliard korun).
Shazování peněz z vrtulníku
Jedním z návrhů Evropské odborové konfederace je „shazování peněz z vrtulníků“, tedy připsání určité částky na účet všem domácnostem. Tato politika může vypadat radikálně, ale pokud by během minulé finanční krize státy daly peníze domácnostem namísto bankám, pravděpodobně by to dopadlo mnohem lépe a ekonomky by se rychleji zotavovaly. Bohužel se nezdá, že bychom se touto lekcí poučili, protože USA i země EU se už chystají na další rozsáhlé programy kvantitativního uvolňování.
Pokud chceme někomu dát peníze s cílem podpořit ekonomiku, neměli by to být primárně banky, ale domácnosti. Nicméně i v tomto opatření se může objevit zádrhel. Domácnosti totiž nemusí peníze užít ke spotřebě, ale kvůli obavám z budoucnosti mohou mít tendenci je spořit. Řešení je však jednoduché: stát by mohl vytisknout poukázky podobné stravenkám, které by po jisté doby (např. do měsíce) exspirovaly a ztratily hodnotu. Lidé by je nemohli použít ke spoření a museli by je do daného data použít ke spotřebě. Toto opatření by zajistilo, že peníze by skutečně posloužily k oživení ekonomiky. Jen pro představu, pokud stát nyní zamýšlí zvýšit kvůli protikrizovým opatřením schodek státního rozpočtu o 200 miliard a pokud by je chtěl všechny „shodit z vrtulníku“, každému člověku v ČR by se mohlo na účet připsat kolem 19 tisíc korun.
Výše zmíněné návrhy opatření by mohly nejen pomoci čelit přicházející recesi, ale současně by mohly pomoci vyřešit některé chronické ekonomické problémy (daňové ráje, odliv zisků), garantovat lidem více sociálních jistot (garantovaná práce) a tím současně dlouhodobě zlepšit kvalitu jejich života. V žádném případě nepředstavují konečný seznam opatření, která by se mohla a měla realizovat, ale spíše neúplné minimum možného. Realizace tohoto minima však nepřijde sama od sebe. V tom by pro nás mělo být velkým poučením období minulé krize, které nepřineslo prakticky žádná řešení problémů, kterým dosud čelíme. Je tedy pouze na nás, zda současná situace povede k o něco lepšímu světu, nebo bude představovat další kapitolu příběhu promarněných šancí na změnu.
Autor studuje veřejnou a sociální politiku.