Živím se jako hudebnice na volné noze. Jsem zpěvačka klasické hudby, mám několik rolí v divadlech a zpívám pravidelně s barokními ansámbly. Na začátku března jsem zpívala poslední představení Lišky Bystroušky v Prostějově, o den později vláda zakázala shromáždění nad sto lidí, zrušily se veřejné akce, další den se zavřely školy. Ze dne na den – stejně jako většina mých kolegů na volné noze – jsem se ocitla bez práce a bez příjmu.
Stálé smlouvy se v naší branži týkají jen hudebníků, kteří jsou ve stálém angažmá v divadelních souborech nebo orchestrech. Mezi muzikanty hrajícími starou hudbu prakticky neexistují. Práci máme smluvenou většinou na rok dopředu a musíme se otáčet po celé republice, abychom pokryli životní náklady. Pokud příjmy vypadnou, nemáme většinou velký finanční polštář, který by nás udržel dlouho nad vodou. Svými koncerty potvrzujeme spoustě lidí jejich společenskou úroveň, ale sami jsme učebnicový příklad prekariátu.
Premiér nechce svolat krizový štáb a vede nekonečné nicneříkající tiskovky. Po přečtení několika zahraničních článků jsem přesvědčená o tom, že tento stav nebude trvat jen čtrnáct dní. Finanční rezervu mám asi na měsíc, ale nechci ji rozpouštět, mohla by se hodit pro případnou nemoc. Začínám si hledat práci.
19. března 2020
Včera jsem odpověděla na inzerát z blízkého Penny Marketu. Ráno mi volá neznámé číslo: „Četla jsem váš životopis, vy potřebujete práci, že? Zvládnete dorazit za hodinu na prodejnu?“ ptá se nekompromisně. Na pohovoru manažerce říkám, že nemám žádné zkušenosti. „Můžete nastoupit už zítra?“ Ano, jsem zcela flexibilní. Potravinářský průkaz řešíme operativně podepsáním čestného prohlášení. Prý jsem sympatická. „Nevím, jestli mi to pomůže,“ směju se nervózně.
21. března 2020
Večer na Vltavě vysílají záznam Dittersovy opery, kterou jsme hráli v červenci v Olomouci. Ironií osudu je dnešek taky můj první den v nové práci.
Nastupuju na sedmou. Dostávám kartičku a firemní tričko s límečkem. Sedám si na kasu za kolegyni a snažím se pochytit, co dělá. Není to tak zlé, jak jsem si myslela. Po hodině pozorování a vysvětlování odbavím na její kase prvního nakupujícího. Před zkasírováním mě kolegyně posílá pryč: „Tak a teď mazej pro rukavice a pořádně si umyj a vydezinfikuj ruce!“ Poslušně odcházím.
Dostávám svou vlastní kasu, přepočítávám peníze a odbavuju první zákazníky. Mám z toho větší respekt než z koronaviru. Kolegyně ochotně radí, zákazníci jsou moc milí, jedna paní mi dokonce věnuje koupené čokoládové Kaštany. Spousta lidí se ptá, jak můžeme v těch rouškách vydržet celý den. Něco neurčitě zahlaholím, snažím se šířit dobrou náladu, přijde mi to konstruktivnější než si stěžovat a přiživovat tíživou atmosféru.
Kolegyně se mě přes kasu ptá, co dělám.
„Zpívám v divadle, zrušili nám teď všechna představení.“
„Jak jako v divadle?“
„No, jako sólistka, opera, jeviště a tak.“
„Hustý, jak se to můžete naučit celý nazpaměť?“
„No, člověk to musí cvičit…“
„Moje děti hrajou na akordeon a na kytaru. Tak to si aspoň zkusíš nějakou normální práci, co?“ směje se kolegyně pod rouškou. A po chvíli dodá: „A taky zjistíš, jak žije spodina, žejo? To je dobrý.“
Vzpomínám na články Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce: taky mám pocit, že si hraju na obchod. Stravenky jsou nejhorší věc na markování, udělala jsem chybu a na konci směny doplácím manko ze svého. Večer, po devíti hodinách směny, posloucháme z rozhlasu nahrávku z léta a stále cítím přes nos a tváře šev roušky.
23. března 2020
Směna od půl šesté. Hodinu a půl před otevírací dobou doplňuju chlaďáky a v rádiu Penny běží Ranní show. „Milí Peňáci, společně to zvládneme!“ hlaholí s přehnaným nadšením moderátor. Hraje Michal David a jeho Pár přátel stačí mít.
Sedím za kasou a pípám už šestou hodinu v kuse. Najednou se ozve zvláštní zvuk – ticho. Nekonečná smyčka reklam a písniček, která si hraje na živé vysílání rádia Penny, zmlkne. Mozek mi zaplavuje vlna otupělého blaha.
Ve dvou hodinách rezervovaných pro seniory tradičně chodí pracující pro snídani. Mám podezření, že většina z nich jsou zahraniční dělníci, kteří nerozumějí česky, a proto o pravidlech nevědí. Ostraha se jim snaží nařízení vysvětlit. Nikam to nevede, nakonec to dopadne tak, že je nechá na vlastní zodpovědnost jít, oni si rychle nakoupí a zmizí, aby nedostali pokutu.
Jsem střídavě na kase a u chlaďáků. Kasa je na konci směny 11,– Kč v plusu, dostala jsem od lidí Miňonky a balíček žvýkaček.
24. března 2020
Je třetí den a druhá směna od půl šesté, jsem unavená. Musím často volat storno, několikrát jsem špatně vrátila nebo omylem zabouchla kasu před vrácením. Jednou jsem namarkovala 54 kaiserek místo čtyř. Do hlavy se mi probíjí Tvaroháček z Poděbrad, roztančí tvůj dům, tvůj hrad.
Pípání bylo dnes zbytečně nahlas. Droždí je vykoupené. Přibylo taky zásobovacích nákupů. Pak mi došlo proč: vláda ode dneška prodloužila omezení pohybu o týden.
Jsou dva druhy nakupujících: jednak ti vystresovaní, kterým se pod rouškou potí obličej, těkají očima, třesou se jim ruce a kvůli igelitovým rukavicím na zimních rukavicích nejsou schopni vytáhnout kartu nebo peníze z peněženky. Snažím se je uklidňovat, hlubokým hlasem pomalu říkám, že je dost času, že není potřeba se stresovat. Rostoucí fronta za nimi až hmatatelně přesvědčuje o opaku.
Druhá skupina lidí vezme obchod útokem. Nemluví, mají kromě roušky i gumové rukavice a lyžařské brýle, sebevědomě procházejí obchodem a rychle vyndavají nákup na pás. Ten nákup je tak velký, že mám zaplněný prostor za skenerem, a to jsme teprve ve třetině vozíku. Většinou je to kolem tří tisíc, platí se zásadně kartou. Musím volat druhou pokladnu, protože se tvoří fronta.
Lidé jsou pořád milí. Dýška stoupla a dostala jsem celou Studentskou pečeť. Malé nákupy dělají snad jen dělníci ze stavby, většinou je to pár rohlíků, paštika, lahev vody a lahev tvrdého alkoholu.
Vláda od zítra znovu posunula rezervaci obchodů seniorům, tentokrát o hodinu později. Většina lidí to ale nepochopila, takže polovina přišla podle nových pravidel už dnes a v obchodě se sešla od sedmi vlna seniorů a zároveň pracujících.
Česká ministryně práce a sociálních věcí oznámila, že vláda umožní neplacení sociálních záloh pro OSVČ. Skvělé, ušetřím měsíčně kolem 2500 Kč, lepší než nic. Později se ukáže, že nebudu muset platit ani zálohy zdravotního.
Německá ministryně kultury oznámila, že je připravena vyjednat balíček 50 miliard eur jako finanční pomoc pro výkonné umělce. V hlavě se mi zase vynořuje prázdno a skrz něj běží Tvaroháček z Poděbrad. Musím si držet informační hygienu.
25. března 2020
Večer jsem si dvakrát lokla červeného a okamžitě usnula. Dobře jsem se vyspala, takže směna byla pohodová. V ranní show rádia Penny všechny Peňáky zdraví Standa a pouští jeden hit za druhým. Už chápu, jak hudba pomáhá udržet stroj v chodu. Hraje zase Michal David.
Jen napři se a vstaň
A rvát se nepřestaň
Vždyť někdy stačí říct
Jen dál se snaž – ty na to máš.
Následují zprávy o koronaviru. Počty nakažených, deset vyléčených, tři mrtví. Soustředím se na stěhování másla z chlaďáku do chlaďáku.
Když nemůžeš, přidej víc
Zakřič prostě z plných plic
Že slovo nejde neexistuje
Když nemůžeš, přidej víc
Zakřič prostě z plných plic
Že to dáš, na to máš, že to dáš
Dále zprávy o celebritách. Nějaká bývalá modelka má nového přítele. Šéf mi říká zlatíčko, prej nemám vybalovat zubní pasty z krabice. No jo no, byly tam všechny vybalené, tak se snažím dělat to stejně. Těším se za kasu.
Sedím za kasou a pípám už šestou hodinu v kuse. Najednou se ozve zvláštní zvuk – ticho. Nekonečná smyčka reklam a písniček, která si hraje na živé vysílání rádia Penny, zmlkne. Mozek mi zaplavuje vlna otupělého blaha. Moc si neuvědomuju, že někdo něco říká, pak mi dojde, že to je hlas Zdeňka Svěráka, ale neposlouchám ho, počítám drobné, abych nemusela doplácet rozdíl ze svého.
Pak se ozve ten dementní dominantní zdvih a začne hrát Není nutno. Zatnu zuby, snad to rychle skončí. Nemít prachy a zažít krachy, co myslíte, vadí, nebo nevadí? Většině OSVČ teď hrozí prostě pád na dno. Nevadí? Téměř pětina žádostí o rozvod v ČR je z finančních důvodů. Nevadí? V Česku je vedeno kolem čtyř milionů exekucí. Vadí? Nevadí?
Kdyby to nevadilo, tak po skoro pětadvaceti letech studia hudby nepípám už šestou hodinu v kuse. Matně si vybavuju, že tím chtěl Svěrák někoho podpořit. Po posledních čtyřech dnech jsem ale trochu praštěná palicí a nějaké sentimentální akce mě moc neberou, takže je mi to vlastně jedno. Jenom ať už to přestane hrát. Naštěstí to je tak dementní písnička, že má jenom jednu sloku.
Nemít žádné kamarády? Neštěstí podle mě je, když chce někdo podpořit, tedy být kamarád, ale hned v první větě se ukáže, že neumí ani naslouchat, ani být přiměřeně racionální, ani se vcítit do situace druhých. Roušková vlna je super, ale s touhle naivitou elit zjevně zatím moc nezacloumala.
Každopádně těch pár vteřin ticha, to bylo boží. Přicházejí nám na pokladny namontovat plexiskla do výšky očí nakupujících.
V Německu schválili ten balíček 50 miliard pro výkonné umělce. Naopak Metropolitní opera v New Yorku rozpustila soubor a požádala o finanční podporu své vlastní propuštěné umělce. Skoro to vypadá, že silný a rozumně spravovaný stát se hudebníkům v krizi vyplatí víc než soukromí mecenáši.
27. března 2020
První odpolední směna se táhne, ale přišla jsem na to, jak ztlumit pípání kasy. Příště už budu vědět, co si připravit mezi posledními rozcouranými zákazníky. Budeme díky tomu moci vypadnout o dost dřív – vynést koše, vydezinfikovat pásy a pokladny, doplnit drobnosti, vydezinfikovat koše na pečivo (to je asi nejhorší, protože je tam strašně mouky, cukru a drobků a dost to trvá).
Láme mi srdce, když musím vyhazovat pečivo do odpadkového koše. Kolegyně, která se mě ptala první den, co dělám, jde okolo a říká: „Počkej, tak to asi taky pěkně zpíváš, co?“ Využívám toho, že táhne hučící „babu“, tedy stroj na mytí podlahy, a něco mumlám. Kdybych se ze slušnosti usmála, stejně by to pod rouškou nebylo vidět. Odpoledne mi zrušili další koncert, teď už na červen. Říkám jí, že mi trhá srdce vyhazovat chleba do koše. „To není do koše, to se určitě někam posílá,“ odpovídá.
Hraje repríza ranní show a zase jedou motivační písničky, tentokrát Olga Lounová.
Protože to nevzdám, a tak to je
Doletím ke hvězdám, až kam to jde
Ať vítr bouře proti nám
Tíhu nesem každej sám
Nikdy to nevzdám, a tak to je
Tyhle písničky pro zaměstnance umějí být vyloženě pitomý. Marketingový člověk z firmy říká moderátorovi, že riziko nákazy s rukavicemi a rouškami prakticky neexistuje. Navíc máme plexiskla a ještě prý přibudou brýle. Pokud by se někdo nakazil – což je zcela nepravděpodobné – má prý vedení strategii odškodnění, podrobnosti ale nebude zveřejňovat. Každopádně jsme všichni Peňáci skvělí, viděl to teď na kontrolní cestě přes půlku republiky. Kontroly ale na zaměstnance prý teď nechodí, nemáme se bát. A tak to je.
28. března 2020
Někdy to dávám líp, někdy hůř. Dneska je mi hůř. Zapomněla jsem si doma svých šest voňavých, vypraných a vyvařených roušek. Vyfasovala jsem firemní, co strašně smrděly takovou tou textilií z asijských tržnic a moc se v nich nedalo dýchat. Taky mi neseděla velikost, musela jsem si ji u nosu pořád ohrnovat.
Máme prý příděl dvou párů rukavic na směnu. Většinou to nevyjde, protože se dost trhají, zvlášť u pečiva nebo u vybalování ze skladu. Na kase to ale není tak zlé, klidně mi vydrží jedny celou dobu. Nikdo to každopádně nepočítá.
Pozoruju se hodně, protože mám tendenci kašlat z té dezinfekce v rozprašovači. Jinak mi ale nic není a teplotu nemám, měřím se denně.
V obchodě byl dnes starý pán, který neměl roušku. Asi jeden z těch, kteří se k ní zkrátka nemají jak dostat, a nikdo mu ji neušil. Aby ho vůbec pustili do prodejny, měl na obličeji malý ručník přeložený napůl a přes nos provlíknutou šňůrku zavázanou v týle.
V tu chvíli dorazily všechny ty emoce. Cítila jsem bezmoc a byla jsem hrozně naštvaná na všechny ty sociopaty v politice, protože tu pravděpodobně nechají všechny tyhle lidi, kterým se třese ruka při vyndavání peněz z peněženky, prostě umřít, a bylo mi to hrozně líto. Měla jsem pod kasou balíček těch hnusných firemních roušek, tak jsem mu dvě dala. Pán mi za ně chtěl zaplatit, ale já jsem se mu snažila nenápadně říct, že vůbec nejsou na prodej. Vedle stál „pan Ochranka“, a tak jsem to nechtěla řešit moc nahlas, i když si myslím, že by asi nebyl proti, je to super chlap. Nevím, jestli jsou na příděl nebo na počet, ale za ty odpracované dny s vlastní rouškou už jsem na ně snad měla nárok.
Dopoledne mi šéf říká: „No vidíte, kasa vám vychází, jste čím dál rychlejší a storno už skoro nepotřebujete, to se ani nemusíte vracet do toho tralala.“ Prý mám příště do médií říct, že je nejlepší šéf na světě.
Vysvětlila jsem pánovi, že ty roušky jsou na gumičku za uši. Rozhodla jsem se, že svoje náhradní bavlněné roušky budu mít s sebou vždycky na pokladně a ne v šatně. Kdyby se něco podobného opakovalo, budu tam mít alespoň tři čisté v sáčku, můžu je rozdat a ušít si pak nové.
A musím si držet informační hygienu. Dneska jsem četla, že koronavirus je v domovech důchodců, a zjistila jsem, že jsem na to téma dost citlivá, že mě to bere víc, než jsem si myslela.
29. března 2020
Dobrovolnice nám přinesly osmnáct roušek. Pan Ochranka juchal a výskal tak nahlas, že se přišla vedoucí podívat, co se děje (a to je co říct, protože rádio Penny jede neúnavně a opravdu nahlas). Vyprávěl každému, kdo šel okolo, že se u nás dobrovolnice stavily cestou mezi nemocnicemi v Motole a na Karláku a že přivezou další, „no vážně úžasný, hodný holky, fakt“.
Naučila jsem se ovládat lis na karton a třídit flašky od piva do různých bas. Odcházely jsme až ve tři čtvrtě na jedenáct, muselo se přecenit zboží. Stejně to bylo nakonec všechno blbě, ale aspoň mám napracované hodiny.
30. března 2020
„Jedenatřicetiletá britská operní zpěvačka Joanne Harries vyměnila po zavření divadel kvůli koronaviru roli Zerliny z Dona Giovanniho za práci v místním supermarketu. A co vy, milí zákazníci, dovedete si představit, že vás obsluhuje nějaká celebrita? Anebo byste si raději od srdce zazpívali? Pokud ano, posíláme vám písničku od skupiny Mirai. Příjemné nakupování přeje rádio Penny live.“
Zaslechla jsem, že vláda by měla jednat o nějakém balíčku pro OSVČ, snad měsíční příjem 15 tisíc. Z toho bych vyžila a mohla bych doma cvičit repertoár na podzim, uvidíme, jaké budou podmínky.
2. dubna 2020
Dnes po týdnu ranní směna. Vláda včera prodloužila nouzový stav do května, v Penny začaly pravidelné čtvrteční slevy. Penny rádio zareagovalo na situaci a mezi osmou a desátou hrají staré hity, třeba Sladké mámení. Obecně mám podezření, že vždy druhý den po prodloužení nouzového stavu vzroste množství lidí v obchodě i velikost nákupů a zhoustne atmosféra.
Převládaly nákupy zásob aspoň na týden, cena byla často přes 1500 Kč. První čtyři hodiny jsme měli oproti interním nařízením otevřené tři kasy, a stejně byla fronta přes půl supermarketu. Interní nařízení znamená maximálně dvě otevřené kasy, aby se dodržovaly odstupy dvou metrů mezi lidmi, ale stejně to není moc reálné. Obchody mají dlouhodobě obraty srovnatelné s Vánoci.
Dva muži se začali z fronty do fronty dost agresivně hádat, jeden druhému nadával, že neudržuje odstup od paní vepředu, druhý mu na to odpověděl, ať mlčí, když nemá rukavice, nakonec si vyměnili pár sprostých nadávek, až se jim do hádky postavila přepážka se žvýkačkami. Pán v řadě za nimi se mě do vřískání bezpečnostní brány zeptal, jak to, že mě z toho nebolí hlava. „Já už žádnou hlavu nemám,“ odpověděla jsem.
Vláda včera rozhodla dát OSVČ místo měsíčního příspěvku 15 tisíc Kč jednorázový příspěvek 25 tisíc Kč. Většina mých kolegů na něj v tuhle chvíli ani nedosáhne, protože srovnávací období leden–březen nebylo co do platů za proběhlé koncerty postiženo koronavirem. Všem přišly honoráře teprve z Vánoc. Rozdíl se začne projevovat nejdřív v dubnu, protože budou chybět honoráře za zrušené koncerty v březnu.
Taky jsem zjistila, že z mých kolegů hudebníků OSVČ jsme dvě za kasou, dvě v domovech seniorů, minimálně tři na pracovním úřadě – ti na příspěvek také nedosáhnou, protože si zrušili OSVČ. Ostatní asi žijí z úspor a čekají, co se bude dít. Těžko říct, málokdy se něco takového sdílí veřejně.
4. dubna 2020
Dopoledne mi šéf říká: „No vidíte, kasa vám vychází, jste čím dál rychlejší a storno už skoro nepotřebujete, to se ani nemusíte vracet do toho tralala.“ Prý mám příště do médií říct, že je nejlepší šéf na světě. Směju se tomu, mám dobrou náladu, už mi aspoň začal říkat jménem.
Vláda po kritice podnikatelů změnila podmínky pro dosažení podpory. Zdá se, že s novými pravidly na jednorázový příspěvek dosáhne opravdu většina OSVČ. Prý nechtěli, aby té dávky zneužili „černí pasažéři“. Neodhaluje se tím krásně absurdita a přežitek neustálého přemýšlení o „zneužívání dávek“?
Ráda bych celému článku dala pointu, směr, snad naději. Pravda je ale taková, že situace žádnou výraznou pointu ani směr nenabízí.
Práce je náročná a skvělá, i když je mimo můj obor, protože znamená kontakt s kolegy, co jsou na stejné lodi. Navíc zaměstná mozek a ruce. Pomáhá mi také chodit na dlouhé procházky na čerstvý vzduch mimo lidi, dobře spát, udržovat kontakt s blízkými a vědět, že v tom nejsem sama, jakkoliv to může znít jako klišé. Vyjádření vlády jsou zmatená, neustále se mění a existenční vzduchoprázdno se rozšiřuje s každým dalším zrušeným koncertem – dnes už na celé měsíce dopředu. Naděje snad raší v mezilidském kontaktu, v odhalování osobností a každodenních situací až na dřeň.
Autorka je operní pěvkyně a pokladní.