Foto Bicanski, pixnio.com (CC0)
Zapomněli jsme na důchodce a na pracovníky v sociálních službách, znělo před časem ve veřejném prostoru, když začaly chodit první zprávy o lidech nakažených koronavirem v domovech důchodců. Pak začaly chodit další zprávy o prvních úmrtích těch, kteří se nakazili právě v nějaké takové instituci, a téma ochrany lidí pracujících v sociálních službách zase postupně ustoupilo do pozadí.
V první linii, ale bez ochrany
Na situaci lidí, kteří pracují v sociálních službách, upozorňuje otevřený dopis pečovatelů, sociálních pracovníků, uklízeček, pradlen a kuchařek ze sociálních služeb, který zatím podepsalo přes čtyři sta lidí, převážně pracovníků v pomáhajících profesích. Poslední týdny se hodně mluví o profesích, které jsou pro společnost nezastupitelné a jsou v první linii ohrožení, ale právě na tyto profese se zapomíná. Domovy důchodců, ale i terénní sociální služby se přitom potýkají s celou řadou problémů. „Čekají nás velmi náročné týdny a měsíce, kdy se budeme ze všech sil snažit ochránit naše blízké. Potřebujeme veškerou dostupnou podporu, vybavení i finance, abychom mohli zabránit šíření viru mezi zranitelné lidi. Mnozí z nás pracují za velmi nízkou mzdu v náročných podmínkách a riskují vlastní zdraví,“ píše se v dopise.
Nasazení lidí, kteří dělají svou práci navzdory tomu, že nedostali ochranné pomůcky a někteří jsou dodnes bez možnosti se otestovat, a riskují tak své zdraví a životy za pakatel, je obdivuhodné. Uvidíme, zda jejich hlas vláda vyslyší a jejich oběť ocení nejen slovy, ale i finančně.
Dále jsou zde zformulované tři základní požadavky: 1. Přednostní testování pracovníků v přímé péči, klientů, ale také dalšího personálu pobytových zařízení i terénních sociálních služeb na COVID-19. 2. Zajištění pravidelné dodávky ochranných a desinfekčních prostředků. 3. Mimořádné finanční ohodnocení velmi obětavé, fyzicky a psychicky náročné práce všech zaměstnanců domovů pro seniory a podobných zařízení ze strany státu. Stávající příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí ve výši 10 procent hodinové sazby minimální mzdy náleží ze zákona pouze zaměstnancům, kteří by přistoupili na výkon práce v režimu 24 hodin, 7 dní v týdnu bez možnosti opustit objekt zaměstnavatele.
„Otevřený dopis jsme iniciovali spolu se členkami odborů UZO, které pracují v domovech pro seniory,“ říká terénní pracovník odborů Václav Drozd, podle kterého je potřeba, aby byl víc slyšet hlas lidí v pečujících a pomáhajících profesích. „Dnes za ně mluví různé organizace, případně zaměstnavatelé, ale chceme, aby se mohly vyjádřit přímo pečovatelky, sociální pracovnice nebo i uklízečky, kuchařky a pradleny,“ vysvětluje a dodává, že za mimořádně náročnou a rizikovou práci si tito pracovnice a pracovníci zaslouží příplatky. Lepší zajištění bezpečnosti práce podle něj musí být samozřejmostí. „Chceme také upozornit na to, že přednostní testování a příplatky by se měly týkat také sociálních pracovnic a pečovatelek v terénu, nejen v pobytových zařízeních. Terénní služby není možné uzavřít do karantény,“ uzavírá Drozd.
Jeho slova potvrzuje jedna ze signatářek otevřeného dopisu Lenka Krutinová, vedoucí charitní pečovatelské služby z Oblastní charity Rajhrad. „Je v pořádku, že se mluví o hasičích, lékařích a policistech, kteří jsou také v první linii,“ říká, ale ze své pozice vidí zásadní problémy právě ve svém oboru. „Nemáme dodnes testy, ani ochranné pomůcky,“ vypočítává problémy, se kterými se potýkají. „Kromě toho nemáme ani prostor, kde by se naše terénní pracovnice převlékly. Mají se převlékat na chodbě paneláku, nebo na parkovišti? Máme jen malá auta, což je pro běžnou činnost ideální, ale v tuto chvíli by nám snad pomohly třeba dodávky, kde by bylo možné se převléknout do ochranného oděvu.“ Celotělové ochranné oděvy dostali ale zatím jen tři a to na sedm pracovníků a aktuálně šedesát klientů, které obstarávají, nestačí ani zdaleka. „Někteří klienti se bojí nákazy a přerušují sociální služby, nebo od nás chtějí, abychom jim podepsali, že nejsme infekční, ale to my nemůžeme, i když se cítíme subjektivně zdravé,“ popisuje Lenka Krutinová. Bez možnosti se testovat mohou svou práci vykonávat jen složitě. V sázce je jejich zdraví, ale i zdraví jejich klientů.
Aby bylo na provoz sociálních služeb
Jako velké štěstí vnímá Krutinová svůj nákup roušek počátkem ledna. „Tehdy nám došly roušky a já jsem ještě před koronavirovou krizí nakoupila nové a naštěstí jsem jich objednala hodně,“ vzpomíná na náhodu, která jim pomohla. „Tehdy stály necelé dvě koruny a teď stojí od stejného dodavatele ty stejné roušky třiadvacet korun,“ dodává Krutinová, které dělá současný nákup drahé dezinfekce a dalšího materiálu starost. „Charita si peníze netiskne,“ podotýká s obavou, aby se zvýšené výdaje nepromítly do provozuschopnosti služby. „Teď jsem slyšela v televizi, že prý pečovatelky mají 20 tisíc čistého. Možná je to pravda v Praze, to nevím, ale u nás zdaleka tolik nemají.“ Což je málo za tak nezastupitelnou a v tuto chvíli i nebezpečnou práci.
Vedoucí sociálních služeb a dalších zařízení řeší tuto nenadálou situaci různě. Někde svým zaměstnancům přidávají třeba polovinu platu navíc, když se zavřou do objektu spolu s klienty, jinde ale nemají na podobné ohodnocení nasazení svých zaměstnanců dost prostředků. Financování sociálních služeb je rozrůzněné podle toho, kdo je zřizovatel služby. Omezený režim také snižuje v některých službách počet úkonů, za které jsou některé služby ohodnocené. Takže místo většího ocenění toho, že zaměstnanci v sociálních službách riskují své zdraví, se někde spíše obávají toho, že nebudou mít dost peněz na výplaty. Ale ani ti, kteří dostanou peníze navíc, nemusí mít vyhráno. Vzhledem k tomu, že tato práce je historicky jedna z nejméně ohodnocených, je mezi pracovníky v sociálních službách řada lidí v exekuci. Peníze navíc tak v mnoha případech může shrábnout exekutor, a to přesto, že se daná pracovnice uvolila třeba k tomu, že bude zavřená několik týdnů s klienty v zařízení.
Dopis pracovníků podpořila i dvaatřicetiletá Jana Němcová, terénní sociální pracovnice Člověka v tísni. „Když se teď scházím s rodinami, se kterými spolupracuji, potkáváme se venku na vzduchu. Papíry lítají všude kolem, stříkáme na sebe dezinfekci, navlékáme rukavice, někteří i brýle, a snažíme se přes ochranné vrstvy sobě navzájem porozumět,“ popisuje svou práci. „Je to vysilující, ale mám to štěstí, že mi v práci sehnali respirátor, který těsní a nesmrdí rybinou. Taky mám štěstí, že můžu část potíží řešit po telefonu z domova, takže se mnou může být i dcera,“ popisuje Němcová, která je ráda, že nemusí být jen doma. „Být celou tu dobu na ošetřovačce, asi bych nezaplatila nájem,“ přiznává. Dopis podpořila hlavně kvůli těm, kteří nemají takové štěstí jako ona a zapomíná se na ně, protože o ostatní pečují za zdmi institucí a v domácnostech. Dobré pracovní podmínky si podle ní zaslouží všichni. „A já doufám, že dopis zesílí hlasy všech, kterým kvůli péči o ostatní už skoro nezbývá síla postarat se o sebe. Každá příležitost ozvat se a být slyšet musí být využita,“ uzavírá Němcová.
Jen díky totálnímu nasazení
Jak moc se museli někteří pracovníci v sociálních službách omezit a kolik obětovali pro záchranu svých klientů, ukazují ti, kdo se zavřeli na několik týdnů do úplné izolace. Jedním z takových zařízení byl i Domov pro seniory Česká Kamenice. „Už od začátku března jsme sledovaly zprávy a každý den se radily s paní ředitelkou,“ vzpomíná vedoucí přímé péče Radka Raková, jak rozhodnutí uzavřít se nakonec na celý měsíc v zařízení vznikalo. „S hrůzou jsme si uvědomovaly, co všechno nemáme, že nám chybí ochranné pomůcky i testy, které se tehdy nedaly vůbec sehnat,“ popisuje. Pracovnice domova pro seniory si totiž uvědomovaly, že pokud se vir dostane do zařízení, bude to mít nedozírné následky. V polovině března tak uspořádaly poradu s personálem a došly k rozhodnutí, že část zaměstnanců se na měsíc zavře v objektu, aby se zabránilo nákaze. Zaměstnankyně zareagovaly podle Rakové skvěle s tím, že jim bylo jasné, že bez ochrany i testů nemají v podstatě jinou volbu, jak své klienty ochránit. „Sešly jsme se tu pak ve středu ráno s ohromnými kufry,“ popisuje Raková začátek měsíčního pobytu.
Nejprve se chtěly takto uzavřít na čtrnáct dní, ale po čase jim bylo jasné, že bude potřeba to prodloužit, protože situace ohledně testů a ochranných pomůcek se příliš nezlepšila. Nakonec vydržely v zařízení čtyři týdny a pak je vystřídala druhá směna, která je naplánovaná na dva týdny. „Akorát to vyšlo, ty čtyři týdny, to už bylo hraniční, naštěstí jsme už dostali rychlotesty, a můžeme tak otestovat ty, kteří se chystají nastoupit na dalších čtrnáct dní,“ říká optimisticky Raková, která je spokojená i s tím, jak se k celému problému postavila jejich ředitelka, která jim navrhla zvýšení platu a také je celou dobu podporovala. Chodila do práce do oddělené kanceláře, která je naštěstí přes zahradu, takže je možné zachovávat odstup a několikrát denně se zaměstnankyněmi telefonovala a všemožně se snažila stát při nich. „Bez její podpory bychom to nikdy nemohly provést,“ říká Raková, pro kterou to byl moment, kdy si uvědomila, s jak skvělými lidmi spolupracuje. „Ať už se jednalo o zdravotní sestry, pečovatelky nebo uklízečky, všechny se ukázaly jako velmi obětavé. Bez nich všech by nebylo možné naše klienty ochránit,“ uzavírá popis toho, jak se v jedné instituci dokázali postavit situaci, která byla otázkou života a smrti jejich klientů. Jestli je něco podle Rakové důležité, pak je to kromě ochranných pomůcek a testů také podpora veřejnosti. „Díky médiím se o nás dozvěděli různí lidé a píší nám slova podpory. To je pro nás také hnací motor, protože vidíme, že naši práci někdo oceňuje,“ děkuje Raková všem těm, kdo chápou, jakou práci odvádějí.
V tuto chvíli je budoucnost mnoha služeb nejasná kvůli financování. Požadavky odborů jdou proto právě tímto směrem. Nasazení lidí, kteří dělají svou práci navzdory tomu, že nedostali ochranné pomůcky a někteří jsou dodnes bez možnosti se otestovat, a riskují tak své zdraví a životy za pakatel, je obdivuhodné. Uvidíme, zda jejich hlas vláda vyslyší a jejich oběť ocení nejen slovy, ale i finančně.
Autorka je redaktorka.