Následující text je třetím článkem reportážního cyklu Rok nula s podtitulem O čem naši politici už třicet let mluví a ještě dalších třicet let budou, který vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Systém péče o seniory, školství, zdravotnictví, postindustrializace a kultura – těchto pět dlouhodobě neřešených oblastí zkoumáme v reportážních textech a chceme ukázat, jak se jejich žalostný stav otiskuje do života v českých regionech. Součástí reportáží je i podcast Rok nula, v němž odborníci s moderátorkou Veronikou Pehe probírají možné změny a reformy jednotlivých oblastí. Třetí díl reportážního cyklu zkoumá stav českého zdravotnictví. Upadající stav péče v regionech je zapříčiněn nedostatkem personálu, nízkými mzdami a prací na hranici legality a etiky. V podcastu Rok nula hovoří s redaktorkou Veronikou Pehe o problémech českého zdravotnictví předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková a Petr Fiala, místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic.
V parném červencovém vedru působí rumburská nemocnice snad ještě opuštěněji než kdy dřív. „Perník z Varnsdorfu je lepší z Rumburka,“ přesvědčuje zaníceně jeden kluk svého kamaráda, když je míjím ve dveřích nemocnice. „Kampak jdete?“ zarazí mě hned na schodech vrátný. „Celá nemocnice je zavřená, jsou dovolený,“ ukazuje prstem kamsi zpátky před dveře. Vracím se k nim: na papíře, přilepeném na vchodu, je seznam uzavřených pracovišť. Jsou to vlastně všechna oddělení. V Lužické nemocnici v Rumburku, dříve centrálním lékařském zařízení Šluknovského výběžku, totiž není dostatek doktorů a dalšího personálu, aby mohla nemocnice normálně fungovat. Chtějí-li zaměstnanci na dovolenou, nemá je kdo zastoupit. V tomhle režimu funguje kdysi plně funkční nemocnice už druhý rok. Uvnitř je prázdno, je tu jen následná péče, kam ale lidé jako já nesmějí. Jinak tu není ani noha. Nemůžu potlačit myšlenky na dystopické sci-fi Kláry Vlasákové Praskliny, které mě právě v těchto dnech na cestách po výběžku doprovází: v letargickém bezčasí jako by všechno, co dřív bylo podstatné a důležité, začalo být jedno. Čas se zastavil. „Nejdřív to pro nás byl šok,“ říká mi starosta Krásné Lípy Jan Kolář. „Letos už jsme na to byli připraveni, tak to bylo lepší.“
Všichni na nás kašlou
I další z míst, kde se dřív vykonávala zdravotnická péče, rumburská poliklinika, zeje prázdnotou. Ve ztemnělé hale architektonicky unikátní budovy sedí jen uklízečka. „Co tu hledáte, tady nic není,“ směje se a její hlas se rozléhá prázdnými chodbami. Když opáčím, že nemocnici, mávne pobaveně rukou. „Na nás všichni kašlou, tady chcíp pes,“ říká mi a já ještě netuším, že tuhle formulku uslyším na Šluknovsku při každém setkání. Paní Jarmila uklízí polikliniku už léta, a s rozpadem zdravotnické péče má tak přímou zkušenost. „Kdo může, odejde do Německa, tam se mají lidi líp,“ říká rázně. „Kdo by tady zůstával? Ani ta zdrávka už není, co bejvala,“ zmiňuje střední zdravotnickou školu, které je jednou z několika mála vzdělávacích zařízení ve městě. Kdybychom na Šluknovsku hledali další důvody postupného úpadku regionu, vzdělání a práce by byly na vrchních příčkách společenské nespokojenosti. „Holky se tu učí, ale pak odejdou do Prahy. Sice je tam dražší bydlení, ale dostanou za práci víc. Do výběžku se nikdo nevrací. Tady chcíp pes,“ zopakuje znovu a už mě žene z budovy. Lékárna, kde ještě před chvílí blikalo světlo zářivky, zavírá. Je krátce po třetí a z areálu odcházíme jako poslední.
Nedostupná nebo nekvalitní péče rozhodně není jen zdravotnický problém. Přelévá se takřka do všech oblastí života a na ty, kteří žijí v odlehlejších částech republiky, vytváří specifický tlak.
Lužická nemocnice bývala kdysi hlavní a nejdůležitější nemocnicí v celém Šluknovském výběžku. Nejsevernější cíp republiky má podle mnohých horší pověst, než jaká je realita. Fakt, že léta stojí mimo veškerý politický i mediální zájem, ale potvrzují všichni, s nimiž se postupně dostávám do kontaktu. Obyvatelé, politici, lidé, kteří tu pracují nebo se tady rekreují. „Když se podíváme na mapu, zjistíme, že nemocnice v Rumburku zajišťuje péči pro celých 55 tisíc lidí,“ říká nad vytištěnou mapou Jan Kolář. Malebná a udržovaná vesnice šest minut vlakem od Rumburku ukazuje tak trochu jinou tvář regionu, než jakou často prezentují média: divokou přírodu, kvalitní cyklostezky, lokální a udržitelný turismus. Přesto obec, podobně jako mnohé další, které jsou po Šluknovsku rozesety, nedostatkem zdravotnické péče trpí. „V podstatě jsme odříznutí,“ říká až se smířeným tónem v hlase starosta Kolář. „Zvlášť v zimě je to kritické, od zbytku republiky nás totiž dělí Lužické hory a v zimě bývají silnice ucpané kamiony. Pro špatnou viditelnost taky občas nemůže vzlétnout vrtulník. Pak se z převozu pacientů do Děčína nebo České Lípy stává boj o život, trvá totiž i více než hodinu a půl,“ říká starosta a poklepává na mapu.
Ve Šluknovském výběžku bývaly v minulosti hned dvě nemocnice: v Rumburku a ve Varnsdorfu. V obou případech šlo o víceméně plnooborová, veškerou péči zajišťující zařízení, jež fungovala ve vzájemné spolupráci. „Jistě, na Šluknovsku byl vždycky problém s lidmi – jsme odlehlý kraj, dostat sem lidi za prací není snadné, ale ta pracoviště byla standardní a dostačující,“ říká Jan Kolář. Po roce 1989 přišla změna pravidel a první pokusy o decentralizaci českého zdravotnictví. Nemocnice se oddělily a tu rumburskou, s vidinou zisku, zprivatizovala skupina lékařů. Po čase zjistili, že to tak úplně nefunguje, a tak se dohodli s městem Rumburk, že nemocnici odkoupí. „Jakmile politicky začnete mluvit o tom, že by někde nebyl špitál, vzniká problém,“ vysvětluje starosta Kolář. „Město tlaku podlehlo a nemocnici si vzalo pod svou správu. A tím si zadělalo na ohromný průšvih, protože ze svého rozpočtu nemohlo provoz utáhnout,“ vysvětluje starosta. Postupem let se kvůli nízkým platbám za výkony dostala Lužická nemocnice do dluhové spirály, nevydělávala na sebe, mzdy stagnovaly, péče upadala. Odcházeli z ní zaměstnanci a nové bylo takřka nemožné sehnat. Vrchol přišel v roce 2015, když v roce 2015 nemocnice přešla pod nový management a dluh se zvýšil na zhruba na padesát milionů. Většina zaměstnanců kvůli hrozbě zavření odešla a Lužická nemocnice šla do insolvence. Výběžek se najednou ocitl takřka bez zdravotní péče.
Překládka pacientů na benzince
„Hlásila jsem kolapsový stav u onkologického pacienta záchrance. Přijeli celkem brzo, ale bez lékaře,“ popisuje paní Dáša. „Bylo už deset večer, manžela odvezli. Někdy cestou si ho na benzínce přeložili ze sanitky do sanitky. Ráno mi volali, že umřel. Dodnes si to vyčítám,“ říká. Situace, kterou paní Dáša popisuje, se týká překládání pacientů v půli cesty. Tato praxe je ve výběžku běžná. Úmrtí jejího muže nejde s předávkou na benzínce spojovat, frustrace a zoufalství paní Dáši ale chápat lze. Samotná předávky je silně traumatizující. Na Šluknovsku se z ní stal strašák: „Nechcete se probudit uprostřed lesa a zmateně přihlížet tomu, jak si vás jako kus masa předávají z jedné záchranky do druhé. Prostě to nechcete,“ vrtí hlavou důchodkyně Květa, když si povídáme uprostřed opečovávané zahrádky jejího rodinného domu. Sama přiznává, že se upadající péče ve městě děsí: „Já jsem ráda, že už moji rodiče nejsou, tohle bych jim nepřála,“ mračí se.
„Nejbližší nemocnici máme teď v Děčíně. Aby nechyběly záchranné vozy ve výběžku, vyjíždí jim naproti sanitky právě odtud. Někde v půli cesty si pacienty předají,“ vysvětluje mi Zbyněk Linhart, senátor a bývalý starosta Krásné Lípy. Sám se aktivně zasazuje o zlepšení situace a pravidelně apeluje na vládu i ministerstvo zdravotnictví. „Prý se to občas dělá i jinde, ale mně osobně to nepřipadá zrovna důstojné,“ dodává k systému překládání pacientů. Stejně jako v případě Jana Koláře i dalších starostů obcí v oblasti je pro něj téma nemocnice a dostupnosti zdravotnické péče jedním ze zásadních pilířů pro zkvalitnění života v regionu. V současné době nemocnici vykoupil Ústecký kraj prostřednictvím své příspěvkové organizace Krajská majetková a podle posledních vyjádření plánuje posílení péče. K tomu, jak přesně bude vypadat, jsou však místní starostové i obyvatelé a obyvatelky značně skeptičtí. Už třeba proto, že není jasné, zda tato organizace splňuje legislativní podmínky pro provoz nemocnice.
Ve Šluknovském výběžku se dnes nachází tři stanoviště záchranné služby, jedno z nich je v České Kamenici, která oficiálně leží mimo Šluknovsko. Tři auta mají v Rumburku a jeden ve Velkém Šenově. Varnsdorf, který dřív s Rumburkem tvořil jednu nemocniční jednotku, své stanoviště záchranné služby nemá. „Je tu chirurgicko-ortopedická ambulance, která poskytuje nepřetržitě základní péči. Ta vlastně funguje jako nějaká simulovaná záchranná služba, jen lidi jezdí do ní. To je ale možné jen u lehčích případů. Ale pokud potřebujete dovézt někam záchrankou, tak prostě čekáte. Dojezdové časy jsou často na samotné hranici, kolaps Lužické nemocnice to ještě zhoršil,“ popisuje Pavel Vodička, iniciátor petice za přesunutí jednoho ze záchranných vozů do Varnsdorfu, druhého největšího města v okrese. Stejně jako ostatní kritizuje skutečnost, že důsledkem zrušení Lužické nemocnice a zvýšením dojezdových vzdáleností mizí záchranky z kraje. Mluví hlavně o porodech, protože porodnice není na Šluknovsku ani jedna. Ale problém se týká i infarktů, mozkových mrtvic a dalších problémů, v nichž jde z hlediska záchrany života doslova o minuty.
„Udělalo se mi špatně a bála jsem se, že mám něco se srdcem,“ říká mi pětasedmdesátiletá paní Jiřina ve svém obývacím pokoji. „Přijela záchranka, ale bez lékaře. Vynadali mi, že jsem si měla zavolat taxíka. Naložili mě, odvezli do Děčína a tam jsem čekala sama na chodbě dlouho na vyšetření. Přístup personálu mi pořád připomínal, že někoho obtěžuju. A nakonec se ukázalo, že mi nic není. Domů jsem se vracela sama – po svých, samozřejmě, i když mi nebylo ještě vůbec dobře. Přišlo mi to zbytečné, stačilo, aby se záchrankou přijel i lékař, prohlédl mě, dal mi injekci nebo léky, a ušetřilo by to čas i peníze,“ uzavírá Jiřina. Děčínská nemocnice není kapacitně stavěná na takový nápor pacientů, takže i tam se péče kvalitativně snižuje. Přepracovaní doktoři a sestry často nestíhají, čekací lhůty jsou dlouhé a návrat zpátky do výběžku je zejména pro sociálně slabší nebo seniory náročný. Starosta Kolář v reakci na to říká, že se záchranné vozy v současnosti snaží jezdit i s lékařem. „Běžné to ale nebývalo, to je pravda,“ přiznává, „a lidi to frustrovalo.“
Rozděl a panuj
Příběh decentralizace českého zdravotnictví se začal psát hned po listopadu 1989. Tehdy převážil dojem, že státní systém zdravotnictví není správný, zároveň se ale této oblasti nedostalo tolik politické pozornosti, jak bylo běžné v okolních zemích. Podle údajů OECD (poslední data dostupná pro rok 2017) vydává ČR na zdravotnictví 7,1 % HDP, čímž jsme hluboce pod průměrem EU (9,6 %). Nejvíce vydává Francie s 11,5 % (nad průměrem EU je dále Německo, Švédsko, Rakousko, Dánsko, Holandsko, Belgie a Velká Británie). Nejméně, 5,2 %, vydává Rumunsko. Nižší podíl než ČR mají ještě Kypr (6,8 %), Estonsko, Polsko (6,7 %), Litva s Lotyšskem (6,3 %) a Lucembursko (6,1 %). Zajímavý je pohled na absolutní výši výdajů v paritě kupní síly. Česká republika vynakládá ročně 1 873 eura na osobu, průměr EU je přitom o devět set eur vyšší (2 773) a celá řada zemí vynakládá kolem čtyř tisíc eur, poslední je opět Rumunsko s 983 eury. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch fakt, že Česko vydává na zdravotnictví poměrně málo peněz, nerozporuje. Dodává ale, že číslo stoupá: „Podíl výdajů na zdravotnictví dle metodiky OECD v posledních letech stoupá. V roce 2019 dosáhl 7,8 %. Údaje za rok 2020 zatím nejsou k dispozici. Vzhledem k významnému nárůstu výdajů na zdravotnictví a s ohledem na pokles HDP však bude tento ukazatel nepochybně vyšší.“
V první fázi, na počátku devadesátých let, se vytvořila nestátní zdravotnická zařízení, která fungovala především jako příspěvkové organizace. Už v této době se ale objevily první přímé privatizace nemocnic, typickým příkladem je třeba nemocnice v Hranicích nebo v Třinci-Sosně. Právě druhé jmenované zařízení položilo základ řetězci AGEL, jehož stoprocentním vlastníkem je porevoluční privatizační podnikatel Tomáš Chrenek. V další fázi se začala diskutovat nová podoba veřejného zdravotnictví spolu s jeho decentralizací. Zrušily se Okresní ústavy národního zdraví, vytvořily se jednotlivé nemocnice a ty šly buď pod správu okresů, nebo měst. Část nemocnic zůstala státu. Rozhodujícím kritériem při rozhodování o tom, která nemocnice zůstane státní, byl často výzkum.
Zhruba ve stejné době se také začalo mluvit o nové podobě financování zdravotnictví a přešlo se z rozpočtového hrazení zdravotnictví na systém veřejného pojištění. Ten platí dodnes: každý z nás je platbou zdravotního pojištění účastný na financování českého zdravotnictví, přičemž za děti a důchodce pojištění hradí stát. Na nemocnicích bylo, aby ve spolupráci s pojišťovnami nastavily systém úhrad za jednotlivé lékařské výkony, který měl jednotlivá střediska de facto financovat. Jenže každá nemocnice si vyjednala jinou výši úhrady. „Záviselo to individuálně na jednotlivých nemocnicích, stát tehdy razil premisu vzájemné konkurence nemocnic, proto nenastavil jednotnou cenu za úhrady – chtěl, aby se péče samotná diferencovala,“ říká mi ve své žižkovské kanceláři předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníková. „A tak jsou dodnes mezi různými nemocnicemi různé výše úhrad – za operaci slepáku dostane jedna nemocnice třicet tisíc a jiná třeba jen patnáct. Pro většinu nemocnic jsou rozdíly v úhradách devastující. Pokud bychom je měli narovnat, což je naprostý základ pro stabilizaci celého systému péče, potřebovali bychom do zdravotnictví nalít ihned devadesát miliard,“ popisuje Žitníková.
Projekt DRG Restart si klade za cíl ceny za stejné výkony napříč nemocnicemi v Česku vyrovnat. Přistoupilo k němu i Ministerstvo zdravotnictví. „Jde o postupnou implementaci nového CZ-DRG do úhrad a narovnání sytému hrazení hospitalizačních případů. V posledních letech již probíhá sbližování úhrad a k jejich narovnání dochází právě díky zavedení DRG Restart, který letos zavádíme do praxe,“ vysvětluje Adam Vojtěch. I kdyby se tento plán podařilo uskutečnit, nemusí to ovšem znamenat absolutní narovnání úhrad.
Složili jsme přísahu, ale není možné ji dodržovat
Různé ohodnocování stejných lékařských výkonů, které vychází ze zakonzervovaného nastavení v devadesátých letech, prakticky vedlo k tomu, že některé nemocnice začaly upadat. Stát proto musel sáhnout alespoň k nějaké formě regulace, základní nerovnosti ale přetrvaly. Výše úhrad byla nízká i v případě Lužické nemocnice. Pojišťovny navíc při vyplácení přihlíží k objemu výkonů, které nemocnice provedla o dva roky dříve. Je proto nutné hlídat počet výkonů tak, aby zůstával přibližně stejný (98–103 %) bez ohledu na počet nemocných. Pokud by byl objem výkonů nižší, nemocnice by dostala celkově méně peněz, a pokud naopak vyšší, pojišťovna by úhrady snížila, a nemocnice by tak ve výsledku musela na péči doplácet. V praxi to znamená, že nemocnice se musí snažit o to, aby udržela zhruba stejný objem výkonů a zároveň aby prováděla pokud možno ty nejdražší. Nejde ale jen o nemocnici v Rumburku, ale třeba i o pražskou Bulovku, která s každoročně propadá o čtyři sta milionů a má dluh vyšší než jednu miliardu. Chaos způsobují mimo jiné i samotné pojišťovny – je jich dnes sedm a péči oceňují různě. Uvedl to například Jan Kvaček, ředitel Nemocnice Na Bulovce, ve svém vyjádření pro iDnes: „I každá jednotlivá nemocnice je za totožnou péči pacienta placena od každé ze sedmi pojišťoven úplně jinak, rozdíly jsou v desítkách procent.“
„Vede to k tomu, že se často vykonávají zbytečné, a dokonce i eticky problematické výkony, jen aby se do nemocnice přivedly nějaké peníze,“ přiznává Jonáš, mladý kardiochirurg z Brna, a otevírá tak další nepříjemné téma současného systému poskytování zdravotnické péče u nás. „Občas se sám sebe ptám, jestli skutečně pracujeme v souladu s nejlepším vědomím a svědomím. Když třeba vidím, jak se praktikují zbytečné výkony na lidech těsně před smrtí, aby se dodržela procenta a nemocnice nepřišla o peníze, je mi z toho špatně,“ říká tichým hlasem Vlaďka, která dělá zdravotní sestru už dvacet pět let. „Máte třeba už jen prázdnou schránku, tělo člověka, který je před smrtí. Místo toho, abychom ho nechali odejít, podrobíme ho nesmyslnému množství vyšetření. Kvůli penězům,“ mračí se sestra. Jonášovi zase vadí, že tento způsob práce vůbec nereflektuje proměnu vývoje nemocí u nás – třeba infarktů ubývá, ale péče o pacienty s podezřením na srdeční choroby je pořád stejná.
Past úhrad jednoduše žene české lékaře a sestry k hraničnímu jednání a všichni to vědí. Mimoto vede k další věci: vedení nemocnic chtějí mít špičková pracoviště, aby se mohly provádět drahé výkony. Na ty obyčejnější, jako je interna, ambulance nebo porodnice, pak dopadá stín nevýdělečnosti. O to víc se ale musí snažit a nahánět pacienty. „Je to absurdní,“ rozčiluje se Jonáš. „Místo efektivity se nemocnice přetahují o lidi a zoufají si, pokud nemají dostatek vážně nemocných. Přizpůsobují tomu chod nemocnice a služby, které poskytují. Protože když vám pojišťovna dá za výkon méně peněz, než kolik celková péče o pacienta stojí, každý ví, že se to někde bude muset dohnat,“ vysvětluje brněnský kardiochirurg. Ve Zlíně třeba tlak na rotaci pacientů vedl k tomu, že se na čas změnil chod porodnice. Ženy tu měly zůstávat pouze dva dny místo tří, aby se jich protočilo maximum a nemocnice mohla víc vydělat. Výsledek? Masivní odliv rodiček do jiných zařízení. I proto se k třídenní péči vrátili.
Přetěžované, ale špatně placené sestry
Hlavní zásah do systému českého zdravotnictví přišel na přelomu milénia: okresy se změnily na kraje a nemocnice se převedly na ně. Zdravotnictví tehdy bylo výrazně podfinancované, z nemocnic se začaly stávat akciové společnosti. Zatímco dříve bylo poskytování zdravotnické péče považováno na neziskovou činnost, v tuto chvíli se naplno rozběhla debata o tom, jestli je zdravotnictví služba, nebo byznys. Na stole byly ústavní stížnosti, diskutovalo se možné omezení nebo znedostupnění péče, mluvilo se o jednodušší cestě k tunelování a politizaci nemocnic. Zároveň v té době sílil politický tlak pravicových stran na výraznější privatizaci českého zdravotnictví. Poplatky u lékaře nebo hrazení nemocniční péče, nadstandardní služby a další související otázky se staly předmětem každodenní veřejné diskuse. S nastupující globální ekonomickou krizí se politika škrtů začala čím dál více kritizovat. Téma privatizace péče se stalo součástí agendy tehdejších protivládních hnutí. Proti platbám za recept v lékárně nebo za návštěvu lékaře se zvedla velká vlna odporu, ale změna právní formy nemocnic zůstala spíše na okraji pozornosti. „A tehdy se nedobrovolnými sponzory českého zdravotnictví stali lidé, kteří v této oblasti pracují,“ vysvětluje Dagmar Žitníková.
Slunečný den ve Zlínském kraji jako by dával zapomenout na to, že Českem stále ještě obchází strašidlo koronavirové nákazy. V Nemocnici Tomáše Bati panuje až nezvyklý klid. Areál se rozprostírá v příjemném parku a občas je tu možné zahlédnout zdravotní sestru, jak veze některého z dlouhodobě nemocných pacientů na sluníčko. „Jen se tu rozhlédněte – kdo by tady nechtěl pracovat?“ zasní se Martina Hvozdenská, šéfka odborové organizace zdravotních sester v Baťově nemocnici, zatímco se blížíme k jejich nové kanceláři. „Přesunuli nás už několikrát, nově sídlíme tady – v bývalém domě primáře nemocnice,“ ukazuje na krásný, jakkoli trochu zanedbaný domek v sousedství nemocničního areálu. Vrzající schody vedou do jedné z místností, kde už čeká obligátní občerstvení pro hosta: brambůrky, tyčinky, džusy a pár kousků ovoce.
Do čela zlínské odborové organizace se Hvozdenská dostala před třemi lety. Energická trojnásobná matka-samoživitelka do té doby politiku, a to ani tu uvnitř nemocnice, neřešila. „Měla jsem co dělat, abych nás uživila. Jednu dobu jsem tady v nemocnici měla dokonce tři práce, abych měla na základní výdaje pro děti a zvládla splácet hypotéku. I tak činil můj příjem osmdesát korun hrubého na hodinu. Dnes máme kolem sto třiceti korun na hodinu,“ vypočítává. Když její nejstarší děti odešly z domu, pole možností se rozšířilo. A tak vstoupila do odborů. „Myslela jsem si, že budu mít čas prosazovat lepší pracovní a mzdové podmínky, ale zatím vedeme boj o dodržování úplně základních věcí ze zákoníku práce,“ povzdechne si, když se jí ptám na dosažené úspěchy. I tak ale její odborová organizace roste. Čím dál většímu počtu sester se totiž nelíbí, jak „ziskové“ nemocnice stále více spoléhají na jejich špatně placenou práci a osobní nasazení.
Byznys, nebo služba?
Ve své práci se Hvozdenská nejčastěji potýká se dvěma fenomény: nízkým mzdovým ohodnocením a pracovním přetěžováním sester. Jedno s druhým souvisí: Českou republiku totiž dlouhodobě trápí nedostatek zdravotního personálu, který především v regionálních nemocnicích nebývá adekvátně zaplacený. A tak lidé z českého zdravotnictví odcházejí za lepším. Do Německa nebo Rakouska. Ze Zlína, narozdíl od příhraničních oblastí, jako jsou Karlovy Vary, Šluknovský výběžek nebo Frýdlantsko, pochopitelně nelze odejít pracovat do zahraničí tak snadno.
Nemocnice Tomáše Bati je stejně jako drtivá většina nemocnic v republice akciovou společností ve stoprocentním vlastnictví kraje. To znamená, že na rozdíl od nemocnic fakultních, nespadá přímo pod Ministerstvo zdravotnictví, ale pod Zlínský kraj. V něm se krom „Baťovky“ nachází tři další nemocnice: v Uherském Hradišti, v Kroměříži a také ve Vsetíně. Kromě celé řady dalších problémů, mezi něž se řadí nutnost vést tato zařízení jako výdělečná, se právní struktura nemocnice nejvíce promítá do mezd. A sesterských obzvlášť. Zatímco platy ve státních nemocnicích se řídí tabulkami, v akciovkách se odvíjejí jen od nastavení zaručené mzdy, osobních ohodnocení a shovívavosti managementu. „Já jsem padesátiletá sestra, porodní asistentka a mám v základu 27 tisíc čistého. Ve fakultní nemocnici by základ tvořil 34 tisíc, ale u nás nepodléhám – narozdíl od státních zaměstnankyň – zařazení do platební třídy a nevztahuje se na mě počet odpracovaných let,“ vysvětluje mi kolegyně Hvozdenské, která ve zdravotnictví pracuje od roku 1990.
V Baťově nemocnici si sice sestry nějaké tabulky vymohly, ale za státními platy pořád výrazně pokulhávají. V některých nemocnicích tak sestry za de facto stejnou práci dostávají mnohdy i o deset tisíc korun méně než jejich kolegyně ve fakultních nemocnicích. Adam Vojtěch ale přichází s jinými čísly. „Podle posledních čísel, která přinesl ve své analýze s názvem Kapacity a odměňování zdravotnických pracovníků v segmentu lůžkové péče Ústav zdravotnických informací a statistiky České republiky, je v tzv. nestátních nemocnicích průměrná mzda zdravotní sestry v akutní lůžkové péči 43 154 a v ostatní lůžkové péči 38 949 korun. V roce 2020 celková odměna sester roste průměrně o 8,5 procent,“ tvrdí ministr. Nad podobnými prohlášeními ale většina zdravotních sester jen kroutí hlavou. „Je to manipulace,“ říká Bára, mladá zdravotní sestra se dvěma specializacemi. „Ve státních zařízeních většinou neproplácejí přesčasy, místo toho nutí lidem náhradní volno. Mají na to lidí obvykle dost. Kdežto ve mzdách a jejich průměrech v akciovkách jsou vždy započítána kvanta přesčasů.“ vysvětluje.
„Neustále musíme poslouchat, že jsme zaplacení pomalu víc než ve státním,“ stěžuje si Martina Hvozdenská. „Říká nám to hejtman Jiří Čunek, ale i ekonomický náměstek nemocnice. V reakci na jejich vyjádření jsem si sama nechala zpracovat šetření. Porovnávali jsme dvě stejně staré, stejně kvalifikované sestry ve státní nemocnici a v nemocnici akciové. Výsledek? Ta ve státní měla oproti sestře v akciovce 150 tisíc korun ročně víc peněz a na přesčasech oddřela patnáct hodin. U nás za tu samou práci dostanete málo peněz a ještě jsou průměrné přesčasy na sto padesáti hodinách,“ dodává. Systém odměňování je u zdravotních sester navíc extrémně nepřehledný. „Složkou platu nebo mzdy je vždy základ,“ snaží se mi vysvětlit Bára. „Ten se ve státním odvíjí od platových tabulek, v akciovkách od jejich vlastních mzdových řádů. Potom jsou příplatky, například za směnnost. Ten je ve státním rozdělen do několika příplatků, v akciovkách jde obvykle o jednu částku. U nás v Baťovce to dělá maximálně sedm tisíc, některá pracoviště mají i nějaké rizikové příplatky, třeba za práci s infekčními pacienty nebo za psychicky zatěžující práci, ale nic světoborného. Potom příplatky za noční, víkendy, svátky, což se počítá podle zákoníku práce nebo podle toho, co si kde odbory vyjednaly v kolektivní smlouvě. Dále příplatky za přesčasy. A to je velmi podstatná složka mzdy/platu, nezdá se to, ale dvě směny navíc hodí mzdu/plat v hrubém klidně o tři tisíce nahoru.“ Je jasné, že v takto nastaveném systému je i pro ministerstvo zdravotnictví jednoduché mlžit o výši mezd i platů.
I akciové nemocnice se někdy snaží rozdíly v příjmech svých zaměstnanců řešit, jenže systém odměňování je nahodilý a nerovný a odvíjí se vždy od ekonomické situace nemocnice. Ta má jediný úkol: generovat zisk. Je to vůbec splnitelné? „Já jsem toho názoru, že zdravotnictví nemá být byznys,“ říká mi Bára a hned dodává, že svou práci miluje, ale neustálého překračování pravomocí ze strany vedení nemocnice jí vadí.
Naučit se říkat ne
Na zahrádce jedné z karlovarských kaváren se koná pravidelná schůzka Iniciativy sester (IS). Příchozí sestry, ženy různého věku a specializace, se objímají a líbají na tváře. „Říkáme si občas kolektivní mozek,“ směje se jedna z nich, usměvavá, veselá a dokonale upravená padesátnice, zatímco ostatní si sedají. Společenství zdravotních sester funguje už více než tři roky a za dobu své existence dokázalo – minimálně co se zlepšení svých vlastních podmínek týče – na české poměry nevídané věci. Skupina žen pracujících převážně v Karlovarské krajské nemocnici se nerovnému systému odměňování vzbouřila. Jejich taktika byla přitom úplně jednoduchá. Přestaly managementu a krajským politikům pomáhat se záplatováním personální krize a začaly s dodržováním zákoníku práce na svých odděleních. „Pochopily jsme, že dokud ji budeme záplatovat svým sebeobětováním, přesčasy a překračováním předpisů jako dřív, nic se nezmění. Ti nahoře totiž nebudou mít důvod něco měnit. Takže jsme na odděleních začaly dodržovat zákoník práce a kompetence. A když ve dvou případech kvůli personální krizi kolabovala dvě oddělení, ostatní oddělení managementu a politikům koordinovaně a otevřeně odmítla pomáhat je držet v provozu. Řekla: ‚Personální krizi jste zavinili vy špatnými mzdami, tady ji máte.‘ To vše dohromady mělo sílu a jen to vymohlo tak velké zvýšení mezd,“ zapáleně vysvětluje členka Iniciativy.
„Byly jsme poučené z protestní akce Děkujeme, odcházíme. Došlo nám najednou, že nikam odejít nechceme, že svou nemocnici máme rády, že tu žijeme, máme rodiny a sociální vazby a že vyhrožovat výpovědí je úplně ta nejhorší možná varianta, jak se bouřit. A tak jsme zvolily jiné heslo: Neodcházíme, organizujeme se,“ vysvětluje mi jedna ze sester. V jádru myšlenky, kterou tato platforma šíří, se točí základní slovo: přecvaknutí. Tímto termínem označují členky IS moment, kdy se samy naučily své postavení kriticky rozeznávat a skrze něj se učit říkat ne. Narovnání mezd a platů je pro ně od té doby naprosto zásadní téma: „Je to něco, bez čeho se nám nikdy nepodaří posunout k dalším diskusím o zdravotnictví a pracovních podmínkách v něm. Pokud existuje v rámci republiky taková míra nerovností, že za stejnou práci je v jiné než státní nemocnici i o několik tisíc nižší odměna, nemůžeme se jako sestry nikdy bavit o dalších problémech, které nás sužují.“
„Začaly jsme tematizovat dopady tristních mzdových a pracovních podmínek na naše životy, rodiny a naše zdraví,“ vysvětluje jedna ze sester. „O slovo se najednou nehlásily zaměstnankyně, ale obyčejné pracující ženy, lidské bytosti, a to podpořilo naši schopnost sebevědomě se za sebe prát. Už jsme nemluvily jen o upadající péči a potřebách pacientů, ale troufaly jsme si mluvit i o nás samotných a našich potřebách.“ Jejich přístup jim nakonec přinesl ovoce: vymohly si významné navýšení mezd, nejen pro sebe, ale pro všechny zaměstnankyně Karlovarské krajské nemocnice. Od té doby říkají, že členkou IS je každá sestra, která s přidáním souhlasila. „My jsme si totiž nevybraly, že zrovna naše regionální nemocnice bude akciovkou. Kdybychom se rozhodování o právní normě mohly účastnit a věděly, jaké důsledky to pro nás bude mít, nikdy bychom s převodem nesouhlasily,“ říká jedna z členek Iniciativy. Karlovarská krajská nemocnice se k pracovním a mzdovým podmínkám, které v jejích zařízeních fungují, odmítla vyjádřit.
Členky IS prošly během měsíců, kdy se praly za svá práva, zvláštní proměnou. Nemluví o pacientech, ale o sobě. Když nechtějí vzít směnu navíc, tak ji nevezmou. Když se potřebují o obědové pauze najíst, nají se. Zní to možná neuvěřitelně, ale před několika lety by pro ně podobné věci byly nemyslitelné. „Starší kolegyně nám občas říkají: my jsme na děti taky neměly čas. Dobře, ale jestli jim to bylo jedno, tak mně už není. My už takhle žít nechceme. Chceme mít koníčky, volný čas na sebe, na rodinu. Máme kopírovat to špatné jen proto, že se tomu dřív nikdo nepostavil?“ slyším od sester, zatímco spolu popíjíme odpolední kafe.
Podle Žitníkové se akciové společnosti dostaly do paradoxní situace: jsou sice vlastněné krajem, tedy nějak zůstávají veřejnoprávní, zároveň se vyvázaly ze státních tabulek pro své zaměstnance. Ty se každý dok valorizují, takže platy rostou. Jenže apel na ziskovost akciových společností vede management k masivnímu šetření. „A šetří se vždy na lidech,“ uzavírá Žitníková. Tlak, jaký zdravotní sestry zažívají, je jen těžko představitelný a promítají se do něj i genderové aspekty pečujícího povolání a feminizace péče obecně.
Roční limit přesčasových hodin za čtvrt roku
Když Andrej Babiš (ANO) na jedné z prvních tiskových konferencí po vypuknutí koronavirové pandemie vysvětloval, jak by dopadlo zavření školek na rodiče, neopomněl zmínit zdravotní sestry. „Sestřičky jsou velký problém,“ oznámil. Mezi zdravotními sestrami je celých 98 procent žen, často samoživitelek. A většina z nich chápe své povolání jako poslání. „Nadáváte jak špaček, ale stejně všechno uděláte,“ říká rázně Martina Hvozdenská ze zlínské nemocnice, když řešíme, proč vůbec na podobné zacházení přistupuje.
„Bylo úplně běžné, že jsme byly vedeny k překračování pravomocí. K podepisování informovaného souhlasu za doktory nebo k práci uklízeček, aby se urychlily operace na sálech. Dokonce žádné pauzy na oběd, přestože ty jsou neplacené. Prostě pořád pracujete,“ vypočítává některé problémy jedna ze členek Iniciativy sester. Jenže když se stane nečekaná komplikace a pacientovi se cokoli stane, jsou to právě zdravotní sestry, kdo je první na ráně. Svou roli v možných selhání přitom hraje i únava. Zaměstnanců ve zdravotnictví je totiž dlouhodobě málo. „Chybí prostě lidi,“ říká mi Hvozdenská a pak začne vysvětlovat, jak to běžně funguje. „Ze zákona je daná obslužnost jednotlivých oddělení, to znamená, že na určitý počet pacientů musí být určitý počet personálu. Je úplně běžné, že se pohybujete na nejspodnější zákonné hranici, a někdy dokonce i pod ní.“ Jonáš přiznává, že na překračování zákoníku práce je české zdravotnictví postaveno. „Podle mého chybí v českém zdravotnictví tak třetina personálu, některé nemocnice mají tak trvalý podstav, že se divím, jak mohou fungovat. Lidé pracující ve zdravotnictví jsou prakticky pořád jednou nohou v kriminále,“ krčí rameny. Málo lidí znamená pro sestry a lékaře jediné: práci navíc.
Zdravotnický personál je pro charakter vykonávaného povolání vyňat ze zákoníku práce. Obecně platí, že pracovat byste měli čtyřicet hodin týdně a ročně by váš zaměstnavatel neměl žádat víc, než 150 hodin přesčasů. U lidí, kteří pracují ve zdravotnictví, je ale možné po dohodě žádat dalších 256. To dělá celkem 416 hodin přesčasů ročně. „Znám špitály, kde máte v půlce dubna hotovo,“ mávne rukou Jonáš. Sám zažíval situace, kdy sloužil i třicet dva hodin v kuse, což je pro lékaře v Česku standard. Nakonec jsou to právě pracovní podmínky pramenící z nedostatku personálu, co odvádí lékaře a sestry do zahraničí.
„Nedalo se to vydržet, pracovali jsme úplně běžně šedesát hodin týdně a nikdo to ani nezpochybňoval,“ popisuje mladá lékařka Sofie, kterou tlak na výkon nakonec donutil odejít do sousedního Německa. „Nešlo přitom vůbec o peníze, to mi bylo celkem jedno, ani o pracovní kolektiv. Ten byl v naší nemocnici úžasný: maximální podpora, vzájemnost, spolupráce a ohleduplnost. Jenže to tempo bylo vražedné a ve chvíli, kdy jsem začala uvažovat o založení rodiny, došlo mi, že to nebude možné. Tak jsem odešla. S těžkým srdcem,“ říká a dodává, že když má možnost porovnat svou dnešní práci v Německu a tu minulou v Česku, nechápe, že takové nasazení vůbec mohla vydržet. „Nedá se srovnat,“ kroutí Sofie hlavou. „Cítila jsem, že nedokážu poskytovat péči v takové kvalitě, jak bych chtěla. Byla jsem absolutně vyčerpaná, bála se, že udělám fatální chybu. Takové pocity jsme měli všichni, ale spirála nedostatku zaměstnanců jako by neměla řešení,“ zoufá si. Bavit se o mzdách sice nechce, přiznává ale, že odchod z Německa znamenal pro mladou lékařku přechod do úplně jiné společenské třídy.
Takovou realitu znají vedle lékařů i sestry. I ty, které pracují ve státních nemocnicích mluví o absolutně nepochopitelné zátěži. „Pokud po vás vrchní sestra chce služby nad těch zmíněných 150 hodin přesčasů, musí to proběhnout po dohodě. Ale to se jen tak říká, ve skutečnosti se o tom nediskutuje. Nejsou lidi? Prostě jednou zaskočím já a jindy kolegyně. Náš osobní život neexistuje. Chci jet s dětmi na výlet? Smůla, musím do špitálu. Jakmile přesáhnu svých 416 hodin, jede se dál. Vždycky se to nějak napíše, protože přece nemůžeme nechat nemocnici a pacienty ve štychu,“ popisuje s ironickým podtónem v hlase zdravotní sestra Romana. „Mnozí lidé si pak stěžují, že jsme nepříjemné, podrážděné, unavené. Málokdo si ale položí otázku, kolikátou směnu navíc sloužím, jestli náhodou nejsem v práci dvacet hodin v kuse ani co prožívám v osobním životě,“ dodává. „Když je vaše práce vnímaná jako poslání, kterému máte obětovat život, všichni toho zneužívají,“ uzavírá naštvaně.
Nejvíce trpí sociálně znevýhodnění
Nedostupná nebo nekvalitní péče rozhodně není jen zdravotnický problém. Přelévá se takřka do všech oblastí života a na ty, kteří žijí v odlehlejších částech republiky, vytváří specifický tlak. Dobře to popisuje Jiří, který nějaký čas pracoval v nemocnici na Frýdlantsku. Přiznává, že dlouhodobě uvažuje o stěhování. Má tři děti a bojí se tu zestárnout. Ze své vlastní zkušenosti potvrzuje, že bez státního zásahu se proměna zdravotnictví neobejde. „Stát či zdravotní pojišťovny musí mít přehled o místní dostupnosti zdravotní péče a aktivně ji tvořit, tj. musí vytvořit podmínky pro to, aby lékaři mohli a chtěli pracovat a žít i v odlehlých místech (Šluknovský výběžek, Frýdlant, Jeseník) – to je i sociální problém,“ vysvětluje. Dodává, že v lidech ve strukturálně znevýhodněných regionech pak roste frustrace, kterou ti, pro něž není problém obstarat si péči, nevidí a nechápou. „Lidé lépe situovaní si většinou péči zajistí, mají kontakty a známé a není pro ně problém zajet si do nemocnice do Liberce či Prahy. Ohrožují je jen urgentní situace, kdy je není schopna záchranná služba včas dovézt do vzdálenějších nemocnic – zejména život ohrožující krvácení z různých příčin, třeba také v souvislosti s porodem, ale to nevědí, pokud nejsou zdravotníci,“ říká Jirka. Oproti tomu lidé sociálně znevýhodnění jsou špatnou péčí zasaženi v první linii – nejčastěji se jedná o nízkopříjmové obyvatelstvo a seniory a seniorky. Těch bude ale přibývat, populace stárne a péče bude potřeba čím dál tím víc.
Příběh nemocnice ve Frýdlantu je v lecčem podobný příběhu Lužické nemocnice. Stejně jako v případě Rumburka se jedná o vzdálený výběžek, který je od zbytky republiky částečně odříznutý. V roce 2013 koupila frýdlantskou nemocnici firma EUC (dříve Euroclinicum). O dva roky později kvůli nedostatku lékařů uzavřela lůžkové interní oddělení a proměnila ho na lůžka následné péče. Od dubna 2016 přestala v nemocnici fungovat akutní interní ambulance a zařízení od té doby zajišťovalo jen pohotovostní službu. Před Vánocemi byla ukončena i akutní chirurgická péče. Nakonec musel intervenovat kraj a nemocnici odkoupit od soukromníků zpátky. Sociální dimenzi péče se věnuje tematický výzkum zaměřený na Frýdlantsko. Přináší kromě jiného konkrétní zkušenosti místního obyvatelstva, jež je sužováno kumulovanými sociálními problémy. Výzkum dokládá, že pro chudé lidi jsou tak základní věci, jako je lékařské ošetření, drahé.
Na Frýdlantsku se totiž k nutnosti hradit si zdravotní péči a to, co s ní běžně souvisí (například poplatek za pohotovost či doplatky za léky), připojují náklady za cestování. To se neprojevuje pouze při cestě za ambulantními specialisty, ale i za lékaři primární péče, která se tak lidem prodražuje. Jako větší zátěž to vnímají rodiny s dětmi ze sociálně vyloučených lokalit a senioři, kteří ještě nemohou uplatňovat slevy na jízdném. Nejnáročnější je cestování pro rodiny s více dětmi, pokud jsou již ve věku, kdy za ně rodiče musí platit jízdné.
Lidé, kteří mají lékaře daleko, si často kvůli jejich návštěvě berou dovolenou. Tím sami sebe připravují o čas, kdy mají odpočívat. Akutní potřeba lékařské péče, například když musí kvůli nemocným dětem odejít z práce, pro ně znamená i finanční ohrožení: nízkopříjmové skupiny obyvatel často pracují přesčasy, aby si špatně placenou prací vydělaly alespoň na základní potřeby, případně aby jim po exekučních srážkách alespoň něco zbylo. Pokud mají daleko lékaře, všechno se komplikuje, a řada lidí proto své nemoci raději přechází. Jenže takový způsob není dlouhodobě udržitelný a vede k tomu, že stát pak doplácí více na jejich následné léčení. Bývají častěji nemocní a jejich nemoci jsou také mnohdy vážnějšího charakteru. Výzkum také potvrzuje, že sociálně slabší lidé váhají s akutním ošetřením a lékaře vyhledávají až ve stádiu velké bolestivosti. De facto neexistuje preventivní péče, pouze akutní řešení následků spojených s dlouhodobým přehlížením zdraví. Přesně takový přístup se ale dříve nebo později projeví a bude zatěžovat systém péče mnohem více než kvalitní a dostupná prevence.
Levnější pracovní síla „z dovozu“
Je fascinující, že přes všechny popsané problémy patří česká zdravotnická péče v rámci Evropy k těm velmi kvalitním. Pohled za oponu ale ukazuje, že stojí na masivním pracovním i mzdovém vykořisťování lidí, kteří ve zdravotnictví pracují. Ta hranice, kdy může dojít k absolutnímu zhroucení, je tak tenká, že si o ní málokdo dovolí mluvit otevřeně. Lepší nemyslet, říkají všichni, s nimiž hovořím. Jenže situace je skutečně neudržitelná a možnosti zaměstnanců, jak se domoci zlepšení, jsou velmi omezené. Z pochopitelných důvodů například nelze v nemocnicích stávkovat, zkušenosti s vyhrožováním výpověďmi jsou vesměs tragické – až na výjimky tato taktika k ničemu nevedla. Dřív nebo později se totiž vždycky objeví argumenty, že jde o ohrožení pacientů, a lékaři i sestry jsou tak hnáni do pasti. Na jejich potřeby se nedbá, protože oni si nemohou dovolit nedbat o potřeby těch, o které pečují.
Akciové nemocnice se navíc staly hračkami v rukou politiků: nezřídkakdy se stane, že s nástupem nové krajské garnitury se vymění primáři a vrchní sestry, aby nemocnice šlapala tak, jak si přeje vedení kraje. Dobře je to vidět na kampani, kterou si pro letošní krajské volby zvolil Jiří Čunek – hraje v ní prim politická snaha vystavět novou nemocnici, a to za každou cenu. A tak kandiduje s heslem „Zdraví je víc než politika“.
I ve státní politice chybí kontinuita a jasný plán, jak s klíčovými problémy zatočit tak, aby zároveň nebyla ohrožena základní premisa péče u nás: že v ní nejsou dvě koleje – jedna pro bohaté a druhá pro chudé –, že se snaží držet kvalitu na vysoké úrovni a poskytovat péči všem bez rozdílu. Premiér Babiš by nedostatek sester řešil „dovážením“ zaměstnankyň ze zahraničí – z Filipín či Ukrajiny. Praxe, kdy nemocnice místo zkvalitnění pracovních a mzdových podmínek raději najme sestry ze zahraničí, které nelidsky vykořisťuje, je běžná. Existují Ukrajinky, které inzerát na práci zdravotní sestry nalákal do Česka, a když přijely, dostaly práci na černo a sedm tisíc měsíčně. A ještě musí čelit hněvu českých kolegyň za to, že snižují cenu práce. Jonáš k tomu dál dodává: „Je velký tlak na vzdělání, přitom každá vysoce kvalifikovaná sestra do průměrné české nemocnice ani nenastoupí, natož aby se třeba vrátila do práce v nějaké menší regionální nemocnici, kde bude mít směšné peníze a zažije akorát strašnou dřinu. Kvalifikovaní lidé odcházejí do soukromých ordinací, kde mají klid a vydělají si adekvátní peníze, a ještě mají možnost žít své osobní životy, jak chtějí. Být vazalem nemocnice a pořád poslouchat, že vaše práce je přece poslání, je tváří v tvář tomu zápřahu úplně kontraproduktivní.“
Ministr Vojtěch si přesto myslí, že pro udržení zaměstnanců nemocnic dělá Česká republika hodně. A zmiňuje i regiony. „Ministerstvo zdravotnictví připravilo novou koncepci současného programu rezidenčních míst pro mladé lékaře. Ta má za cíl podporovat specializační vzdělávání lékařů formou dotací ze státního rozpočtu. Cílem je řešit nedostatek lékařů v konkrétních specializacích a regionech. Předkládaná úprava navrhuje, aby v regionech, které vykazují největší personální problémy, byla dotace na rezidenční místo významně vyšší a motivovala jak poskytovatele zdravotních služeb k zaměstnávání mladých lékařů, tak mladé lékaře k práci v těchto regionech. Novela se nyní nachází v meziresortním připomínkovém řízení.“
Stát se o regiony nestará
Kardiochirurg Jonáš je přesvědčen, že jednoduše není možné mít v každém menším městě špičkovou nemocnici. „To ale neznamená, že by se na odlehlejší regiony mělo zapomínat. To ne, jen je skutečně iluzorní si myslet, že jsme schopni zajistit stejně kvalitní péči po celé republice. Stát by se měl ale rozhodně soustředit na větší míru efektivity, která znamená vyjednávání s pojišťovnami a neustálou evaluaci lékařské péče, aby se vědělo, co je skutečně potřeba a jak na to co nejlépe vynaložit peníze.“ Dodává, že bez větších motivací pro samotný personál nemocnic to ale nebude snadné. „Navíc absolutně chybí provázanost zdravotnické a sociální péče, a tak někdy nemocnice nahrazují hospice, akorát v nich ti opuštění staří lidé leží zadarmo a na akutní pacienty už nezbývá prostor,“ uzavírá Jonáš, podle kterého je tahle praxe neudržitelná, a sám proto například preferuje platbu za pobyt v nemocnici.
„Jednou jsme jeli navštívit nejbližší nemocnici na německé straně, chtěli jsme jednoduše vyjednat, aby pacienti ze Šluknovska mohli být ošetření i tam,“ vzpomíná Jan Kolář. „Byl to naprostý šok. Nádherná nemocnice s prostorným parkovištěm, nápisy ve dvou jazycích – česky a německy. Poslední patro byla paliativní péče,“ říká se zasněným úsměvem. Naráží na to, že umírání je v Česku tím nejvíc zanedbaným segmentem – jak v oblasti sociální péče, tak ve zdravotnictví. „Styděl jsem se, když jsem jen pomyslel, jak dnes vypadá naše rumburská nemocnice. Tohle bych prostě přál každému,“ svěřuje se. České republice se nakonec skutečně povedlo vyjednat možnost ošetření českých pacientů v blízkých německých nemocnicích (vzniklo k tomuto tématu dokonce memorandum), problém ale zůstává u pojišťoven, které údajně neproplácejí úkony. Někde na VZP je šuplíček, kde jsou hromady účtenek za české pacienty ošetřené v Německu. Jestli dojde k jejich proplacení a kdy vlastně, to nikdo nevíme,“ podotýká starosta Krásné Lípy Kolář.
Když si spolu s Janem Kolářem a Zbyňkem Linhartem ještě naposledy prohlížíme mapu Šluknovska, poklepe senátor Linhart na celý pás, táhnoucí se od Karlových Varů po Frýdlantsko. „Podívejte se na mapu Karlovarského a Ústeckého kraje. Uvidíte obrázek kumulovaných sociálních problémů. Exekuce, špatně placená práce, nízká kvalita veřejných služeb, problémy se vzděláváním. To všechno trápí bezmála milion a půl lidí. Ale pro vládu nejsou regiony téma. Stejně jako nám nepomáhá řešit zdravotnickou péči, nepomáhá nám řešit ani cokoli jiného,“ říká Linhart. „Obrovským rozdílům mezi českými nemocnicemi v krajích nevěnuje Ministerstvo zdravotnictví potřebnou pozornost. Aktérů je tolik – politici, pojišťovny, lobbisté, farmaceutický průmysl –, že se v nich potřeby lidí úplně ztrácí. Důsledek je, že znevýhodněné oblasti Česka jsou zasaženy neúměrně více a hněv těch, kteří tu žijí, roste. Cítí se odstrčení, zapomenutí, mají pocit, že se o ně nikdo nezajímá. Je to částečně oprávněný dojem,“ říká senátor. Podle něj by se problémy daly najít kdekoli, kam se člověk podívá. „Špatné vzdělání, nedostatek práce, drahé bydlení, nedostačující dopravní obslužnost. Po revoluci zavřely závody, které byly chloubou výběžku, a teď tu máme jen montovny. Ty žádné hodnotné věci neprodukují,“ vyjmenovává mi paní Jarmila, co ji v regionu trápí. V jejím hlase je slyšet zklamání: s manželem kdysi přišli na Šluknovsko z Brna jako učitelé. Kraj si zamilovali a i přes řadu problémů tu nakonec zůstali. „Teď jsme oba v důchodu a to, jak se zhoršila zdravotnická péče, nás stresuje. Člověk se prostě bojí, aby se mu něco nestalo. Je to ale systémový problém: stát se nestará. Copak vůbec máme řešit, že zdravotnictví by mělo přinášet nějaký zisk, když jde o základní službu lidem?“
„Kdybychom chtěli skutečně posílit české zdravotnictví, potřebovali bychom do něj dávat minimálně devět procent HDP. Jenže to se asi nestane. Tendence jsou spíš opačné: postupná privatizace,“ říká Dagmar Žitníková. „Zdravý člověk přitom přináší společnosti jenom samá pozitiva, podobně jako člověk vzdělaný. Zajištění dostupného zdravotnictví je jedním z pilířů veřejných služeb, ale z druhé strany se na něj můžeme dívat také jako na obrovskou ekonomickou příležitost. Když je člověk nemocný, tak jde všechno stranou. Snaží se vyléčit za každou cenu. A toho se dá zneužít,“ uzavírá předsedkyně odborového svazu.
„Když jsem viděl, co všechno tady fungovalo před rokem 1989 a co nám z nemocnice zbylo dnes, sám jsem měl problém ubránit se pocitu nespravedlnosti,“ říká Jan Kolář a dodává: „Pro řadu lidí tady je zdravotnická péče naprosto stěžejním bodem, určujícím kvalitu života. Pro ně musí být postupný rozklad Šluknovského výběžku deprimující. Chceme se pak opravdu divit, že mnozí – nejen místní – obyvatelé začnou přemýšlet, jestli v minulosti skutečně nebylo líp?“
Autorka je redaktorka Alarmu.
Reportážní cyklus Rok nula vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.