„Měli jsme na ARU jednu pacientku, starší paní, špatně dýchala. Subjektivně si to ale neuvědomovala. Jako jedna z mála na celém oddělení nebyla na přístroji, byla čilá a aktivní,“ začíná své vyprávění Bára, zdravotní sestra, která se přihlásila jako dobrovolnice na nejtěžším covidovém oddělení v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně. „Jenže její stav objektivně nebyl dobrý. Z laického pozorování víme, že jakmile se pacientovi musí zavést plicní intubace, je šance, že se z toho dostane, padesát na padesát. Celou noc jsme seděly na velíně u monitoru, pozorovaly jsme její plíce a jenom si říkali: ježišmarja, dýchej.“ Když Bára přišla na další směnu, byla už pacientka intubovaná. „Selhávala oběhově,“ dodává smutně sestra. Pár dní nato důchodkyně zemřela. Podobné příběhy v těchto dnech zaznívají z většiny nemocnic. Z té zlínské zrovna dnes odvážela sanitka jednoho těžce nemocného pacienta do Motola. Jeho místo na ARO se ihned zaplnilo.
Bára slouží na jednom ze tří ARO oddělení, která ve Zlíně museli narychlo vybudovat. To její pojme deset pacientů. Vedle nich tu funguje ještě dalších šest covidárií pro pacienty s lehčím průběhem nemoci. Z obyčejných oddělení se ze dne na den stala místa, kde se léčí pacienti z celého kraje. „A pořád jich není dost,“ povzdechnou si zlínské zdravotní sestry.
Na tolik úmrtí nejsme zvyklí
Druhá vlna pandemie koronaviru zasáhla Zlínský kraj jako jeden z prvních. Původně bylo nejvíce nakažených v nedalekém Uherském Hradišti, kde sídlí další ze čtyř nemocnic kraje. Pak se ale nákaza přelila i do Zlína a v říjnu tu měli nejvíce nakažených na sto tisíc obyvatel. „Bylo to šílené, všechno se začalo měnit. Lidé, kteří pracovali na úplně jiných specializovaných odděleních, byli najednou převeleni na rychle vznikající covidária a tam se všechno učili doslova za pochodu,“ popisuje tempo prvních dní Libuše. Má štěstí, že s pacienty na přístrojích má i bohaté praktické zkušenosti, takových lidí moc není. „Některé věci se učíte na škole, pak si ale odejdete dělat vlastní specializaci a už si je nikdy nevyzkoušíte, tak to prostě ve zdravotnictví funguje. Každý dělá to, co ho zajímá, co se učil, co mu jde. Tohle covid úplně změnil, děláme všichni všechno,“ vysvětluje sestra. „Navíc týmy nejsou sehrané, na to vůbec nebyl čas,“ dodává, aniž by tím chtěla kritizovat nemocnici samotnou. Všichni vědí, že vzhledem k masivnímu šíření nákazy nebyla jiná šance než improvizovat.
Tiskový mluvčí nemocnice Egon Havrlant, který mě zařízením provádí, mi vysvětluje, že na vybudování jednoho covidového oddělení je třeba zhruba patnáct lidí. Podle vrchní sestry Kamily Slabákové, která běžně pracuje na neurochirurgii, je to skoro trojnásobek běžného personálního vybavení necovidového oddělení. „Máme tu osm sester a tři sanitářky,“ počítá Slabáková na chodbě před bývalou ortopedií. Je večer a po dvanáctihodinové šichtě už sestra sotva mluví. „Jedno odpoledne jsme se dozvěděli, že do večera musíme mít místo ortopedie covidárium. A tak jsme začali s rychlou přestavbou.“
„Ti, kteří prodělali covid, bývají oslabení, unavení. Často se k nám do nemocnice vracejí a stěžují si na různé bolesti v těle, na neskutečnou únavu, která jim zabraňuje cokoliv smysluplného dělat. Nad tím se ale politici nezamýšlejí.“
Na rozdíl od ARA působí toto oddělení klidně, zdání ale klame. Po chodbách se pohybují sestry, jsou celé zabalené v ochranných oblecích. Mají respirátory i štíty. Samy sestry říkají tomuto typu oblečení v nadsázce „atombordel“. „Po půl hodině jste v něm tak zpocení, že ždímáte vlasy,“ říká vrchní sestra. I samotné oblékání ochranných obleků zabere neúměrné množství času, navíc brání takovému kontaktu, jaký často vyděšení lidé z psychologického hlediska potřebují. „Koukáte na ně, ale obličej máte skoro celý zakrytý. Vidíte, jak se covidoví pacienti bojí, jsou vystrašení, hledají u vás povzbuzení a podporu, ale vy se můžete smát jen očima. Není to lehké ani pro nás, o to víc se ale snažíme na pacienty mluvit, utěšovat je, dávat jim pocit bezpečí každým myslitelným gestem,“ popisuje klasickou návštěvu u „svých“ pacientů Martina Hvozdenská, šéfka místních odborů.
Ačkoliv Hvozdenská i Slabáková pracují na jednom z těch lehčích oddělení, drtivá většina pacientů a pacientek, o které se spolu s dalšími sestrami stará, má závažný průběh nemoci. „Nečekala jsem, že může koronavirus lidi takhle zničit,“ přiznává vrchní sestra a hned dodává: „Nikdo z nás nebyl ve své praxi zvyklý, že by takto masivně umírali lidé. Teď se to děje prakticky každý den. Na každé uvolněné lůžko navíc čekají další pacienti, je to nekonečný koloběh, je těžké v takovém vypětí sil zůstat pozitivní,“ povzdechne si Slabáková. „Bojím se, jak dlouho to ještě zvládneme.“
Je těžké nemít strach
Pacienti s lehčím průběhem koronaviru by se dali spočítat na prstech, upozorňují zdravotní sestry: „Říkáme to explicitně hlavně proto, jak často se na sociálních sítích nebo v komentářích dočítáme, že koronavirus je nějaká chřipka, neškodná nemoc, kterou každý zvládne. Vůbec to tak není.“ Sami lékaři a zdravotní sestry se často setkávají s popíračskými teoriemi, některé ze sester mají takové lidi dokonce v rodině. Přitom se každý den setkávají s dramatickými situacemi. „Na porodní oddělení nám přišla mladá matka, covid pozitivní,“ vypráví Libuše. „Byla v hrozném stavu, poslali jsme ji rovnou na ARO.“ „Jo, ta je teď u nás,“ skáče jí do řeči Bára. „Je stabilizovaná,“ dodá po chvíli ticha. „Když vidíte, jací lidé jsou mezi nakaženými, nepochopíte, jak se část společnosti chová,“ říkají sestry smutně. Ačkoliv i ve zlínské nemocnici je velká část pacientů v seniorském věku, nikdo tu nepochybuje, že by bez koronaviru žili klidně ještě několik dalších let.
„Zrovna včera mi volal brácha, že náš společný známý zemřel. Embolka mu ucpala plíce. Když denně vidíte, co koronavirus dělá s lidským zdravím, je těžké nezačít se bát o svůj vlastní život,“ přiznává Martina Hvozdenská. „A pak je tu samozřejmě ta znásobená virová nálož,“ dodává Bára, která si uvědomuje, že zdravotníky není možné úplně ochránit. „Ale i o tom je naše práce,“ dodá rezolutně. Stejně jako v jiných nemocnicích se i ve Zlíně potýkají s velkým podílem nakaženého personálu. To práci zdravotnic a zdravotníků oslabuje. Na rozdíl od takové Jihlavy, kde před časem na nákazu zemřela teprve devětatřicetiletá zdravotní sestra, však ve Zlíně zatím ztráty životů z řad zdravotníků nehlásí. „Jen je tu takový podstav, že prakticky fungují jen covidová a akutní oddělení. Všechno ostatní je zavřené,“ vysvětlují sestry.
„Na plné úvazky dnes děláš osmnáct směn za měsíc, na půlce můžeš mít klidně i čtrnáct,“ říká Bára a její kolegyně dodává: „Prakticky jsem jen v práci nebo spím, včera jsem synovi slibovala, že si spolu zahrajeme aspoň karty, ale jsem pořád tak unavená, že nevím, jestli to vůbec zvládnu.“ Mezi zdravotními sestrami napříč celou republikou je obecně hodně matek samoživitelek. Ty ze Zlína jsou rády, že už mají děti odrostlejší. „Dvě ze tří dětí jsou z domu, nejmladší dcera se o sebe v klidu postará sama. Ale jak to dělají kolegyně s mladšími dětmi, se kterými je nutné se učit, to vážně netuším,“ kroutí hlavou Martina.
Snažte se to nechytnout
Podle ní se vláda během druhé vlny nezachovala odpovědně. „Měl nastat tvrdý lockdown, jedině tak zůstanou doma všichni. A zároveň se mělo myslet na to, aby lidé takto tvrdá ekonomická opatření přestáli,“ upozorňuje Hvozdenská i na další rozměr krize. Podle ní je úplně pochopitelné, že lidé z pracující třídy, na které se žádné home officy nevztahovaly, trpí nedůvěrou ve vládu a někteří z nich mají tendenci zpochybňovat i samotnou závažnost koronaviru. Dodává ale, že právě lidé s nižšími příjmy, kteří dlouhodobě vykonávají náročnou práci, jsou nákazou ohroženi. „Když nezavřete velké fabriky, vystavujete pracující ohrožení. Nákaza se na takových místech šíří rychle. Když nekompenzujete naplno, hrozí, že chudší lidé nebudou nařízení dodržovat a budou chodit do práce třeba i nemocní. Ten, kdo bere patnáct tisíc hrubého, se prostě nemůže starat o děti doma za šedesát procent platu. To je ekonomická sebevražda.“
Vedle toho Hvozdenská ještě upozorňuje na to, že dlouhodobé dopady koronaviru jsou zatím relativně neprozkoumanou oblastí. „Nikdo neví, jak se třeba v delší časové perspektivě projeví na pracovní schopnosti lidí. Ti, kteří prodělali covid, bývají oslabení, unavení. Často se k nám do nemocnice vracejí a stěžují si na různé bolesti v těle, na neskutečnou únavu, která jim zabraňuje cokoliv smysluplného dělat. Nad tím se ale politici nezamýšlejí – dělají, jako by hrozba oslabení pracovní schopnosti ani neexistovala,“ povzdechne si Hvozdenská. Na svém Twitteru i přes další média se snaží opakovaně apelovat na lidi, aby zůstávali doma. „Tohle nechcete chytnout,“ říká rezolutně. „Kdo může, ať nikam nechodí, ani k rodině, prostě nikam. Jinak to zdravotnictví skutečně zkolabuje.“
Co přijde potom?
Ve stínu současné situace ale pracovníky zlínské nemocnice trápí ještě jedna otázka. „Vzhledem k tomu, kolik operací a zákroků se teď odkladá, to vypadá, že až opadne nejhorší koronavirová zátěž, přijde na řadu nekonečná řada operací,“ zamýšlí se vrchní sestra Slabáková. „Jenže v jakém stavu asi budou sestry a doktoři? To vypětí sil je už teď na hranici zvládnutelnosti, nevíme, kolik dalších lidí onemocní, kolik odpadne, kolik vyhoří. Víme jen, že se nemocnice nebude moct zastavit a že po covidu přijde jen další hromada odložené práce.“ Její slova potvrzují i další sestry. Strach z toho, co přijde, až koronavirus odezní, je všudypřítomný.
České zdravotnictví přitom už léta trápí podstav zaměstnanců. Především nemocnice s akciovým typem financování, které jsou jakýmsi hybridem mezi veřejným a soukromým zdravotnictvím, postihuje odliv pracovních sil. V regionech, jako je ten zlínský, kde jsou zároveň relativně vysoké náklady na život, se nové posily do takto těžké a zároveň špatně placené práce hledají těžko. Výsledkem je i zoufalý stav některých nemocnic během stávající covidové krize. Tu se daří zvládnout jenom díky obřímu nasazení zdravotnického personálu, který dnes pracuje ve ztížených podmínkách nesnesitelné množství hodin. Na rozdíl od první vlny jim však nikdo netleská a ještě je lidé osočují, že si skrz příplatky berou od vlády úplatky, aby pomáhali šířit lži o síle a dopadech koronaviru v Česku. „Je to absurdní,“ rozčiluje se Martina. „Lidi si občas myslí, že v práci pijeme kafe a necháme se plácat od doktorů po zadku, ale i bez globální pandemie je naše práce extrémně náročná. Mám kolegyně, které po dvou desítkách let praxe vydělávají ani ne třicet tisíc čistého. V takových podmínkách se dlouhodobě pracovat nedá. Bylo by fajn, kdyby si to politici uvědomili, až se vyhrabeme z nejhoršího. Do té doby ale samozřejmě všichni zatneme zuby a uděláme maximum, abychom pomohli zachránit každý lidský život.“
Autorka je redaktorka Alarmu.