Ve zlinské nemocnici. Foto Apolena Rychlíková
Ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek odhaduje, že zhoršující se pandemická situace u nás bude kulminovat a kolem 10. ledna bude v Česku denně dvacet tisíc nakažených. Tato čísla se pak pochopitelně odrazí i v počtu hospitalizovaných – má jich být na dvanáct tisíc. Nemocnice, ze kterých se už pár měsíců ozývá zoufalé volání o pomoc, přitom v současnosti jen tak tak zvládají péči o 8500 hospitalizovaných a lidé pracující ve zdravotnictví jasně zdůrazňují, že práce s covidovými pacienty je extrémně psychicky vyčerpávající. Především na oddělení ARO, kde je po zavedení plicní intubace až padesátiprocentní šance, že nemocný pacient zemře. A plní se i kapacity: řada nemocnic volá na pomoc armádu, sanitky nestíhají a dojezdové časy se prodlužují. Vláda se však pořád tváří, že se nic vážného neděje.
Nikdo se neptá, co bude dál
Už před nástupem pandemie přitom bylo české zdravotnictví na hranici kolapsu. Dlouhodobě se mluví o tom, že v něm chybějí lidé a že částečná privatizace nemocnic způsobuje v péči hluboké mzdové rozdíly. Zaměstnanci akciových nemocnic nejsou placeni podle tabulek a jejich mzdy jsou leckdy na dvou třetinách platů ve fakultních nemocnicích, financovaných přímo státem. Absence personálu v kombinaci s nulovou motivací nové pracovní síly pak způsobuje, že i za běžného provozu je realita zdravotnické práce daleko za mezí snesitelnosti. Úmorná dřina, neadekvátní platy, překračování pravomocí ze strany nadřízených, úplná absence osobního života. Především zdravotní sestry zažívají každý den enormní tlak na výkon, který je mnohdy za hranicí zákoníku práce: kolikrát jim v hektickém dni není umožněno dát si ani oběd (a to třeba ani v rámci neplacené pauzy) nebo si dojít na záchod. Často jsou také nuceny dělat i práci, která s jejich povoláním vůbec nesouvisí – vytírat podlahy nebo mýt záchody. Vše funguje tak automaticky, že ozvat se není vůbec lehké – jak dokládají zkušenosti žen a mužů z Iniciativy sester.
Pokud se i poslední fungující hráz v boji proti definitivnímu nezvládnutí pandemie, tedy české nemocnice, protrhne, bylo by dobré to nevyčítat těm, kteří za zdmi špitálů nasazují své životy, aby ochránili ty naše.
„Vzhledem k tomu, kolik operací a zákroků se teď odkládá, to vypadá, že až opadne nejhorší koronavirová zátěž, přijde na řadu nekonečná řada operací,“ komentovala na podzim situaci v Baťově nemocnici ve Zlíně vrchní sestra na jednom z covidových oddělení Kamila Slabáková. „Jenže v jakém stavu asi budou sestry a doktoři? To vypětí sil je už teď na hranici zvládnutelnosti, nevíme, kolik dalších lidí onemocní, kolik odpadne, kolik vyhoří. Víme jen, že se nemocnice nebude moct zastavit a že po covidu přijde jen další hromada odložené práce.“ Na to ale odpovědní politici nemyslí – nadále se spoléhají, že enormní tlak české zdravotnictví ustojí. Jako by jim nedocházelo, že s ústupem pandemie se do nemocnice nahrnou všichni pacienti a pacientky, jejichž zákroky bylo možné odložit. „Budeme operovat 24/7,“ krčí v nemocnicích zoufale rameny. Co bude dál, se dnes nikdo neptá.
„Tolik lidí jsem ještě umírat neviděla“
Na podzim bylo úplně běžné, že sestry a doktoři pracovali i sedmnáct dvanáctihodinových směn za měsíc. Jak to asi bude vypadat ve chvíli, kdy počty hospitalizovaných o čtvrtinu narostou? Odkud se bude brát? České zdravotnictví není nafukovací, počty lidí s odbornou kvalifikací jsou omezené, část z nich navíc odsává samotná pandemie nebo fakt, že především ženy-zdravotnice musejí být kvůli zavřeným školám s dětmi doma a suplovat zas jinou práci, tu učitelskou. Většina z těch, kteří v nemocnicích slouží, zažívá de facto nepřetržitou šichtu už skoro půl roku, někteří ještě déle. „Tolik lidí jsem ještě umírat neviděla,“ říkají jednohlasně zdravotní sestry. Je naivní si myslet, že krom jiného se krize nepodepíše na duševním zdraví zdravotního personálu.
Je známá věc, že lidé v nemocnicích nesmějí do stávky. Jejich pole pro vyjednávání snesitelných pracovních a mzdových podmínek se tím značně oslabuje a zdá se, jako by na to všichni už po dekády spoléhali. Pečující povolání jsou vnímaná jako něco, co lidé dělají především z lásky a entuziasmu, že práce zdravotní sestry je v prvé řadě poslání, a to se má vykonávat za každou cenu.
Vždyť tu zuří pandemie!
Když minulý rok pandemie v Česku vypukla, zdůrazňovali politici i odborníci pořád dokola hlavně jednu věc: naším úkolem je jednak nepřehltit zdravotnická zařízení, jednak zabránit šíření nákazy mezi nejohroženějšími skupinami lidí – seniory a seniorkami. Ani jedno se nepovedlo.
Dnes ještě víc než kdy dřív nemůžou zaměstnanci nemocnic otevřeně a kriticky mluvit o své situaci, ještě víc než kdy dřív se s jejich perfektním výkonem počítá jako s něčím úplně samozřejmým a jejich občasné stížnosti se setkávají jen s krčením rameny. Odpovědí na všechno je: vždyť tu zuří koronavirus! Jako by to lidé v nemocnicích nevěděli líp než kdokoliv jiný. Taková situace je nejen neférová, ale naprosto neudržitelná. Fakt, že se na zdravotníky a zdravotnice dá zatím spolehnout, se v Česku stal absurdní záminkou pro chaotické a laxní vládní postupy. „Naše zdravotnictví to přece zvládne,“ konejší se Babiš a jeho ministři – a zatím mají pravdu. Pokud se však i poslední fungující hráz v boji proti definitivnímu nezvládnutí pandemie, tedy české nemocnice, protrhne, bylo by dobré to nevyčítat těm, kteří za zdmi špitálů nasazují své životy, aby ochránili ty naše. Stali se z nich totiž rukojmí v rukou absolutně neschopné české vlády. A ta, na rozdíl od zdravotníků, neudělala pro ochranu lidí v Česku ani zlomek toho, co bylo potřeba.
Autorka je redaktorka Alarmu.