Foto Michael Gaida, Pixabay, CC0
Levice má ve svých kořenech implicitně obsaženou kritiku stávajícího řádu. Tato kritika byla v průběhu modernity, počínaje koncem absolutistických monarchií, palivem pro řadu společenských změn. A i přes konformismus současných evropských sociálních demokracií zůstal kritický osten určitým fragmentům levice dodnes.
Podstatným tematickým okruhem současné kritiky je obava z rozvolňování zaměstnaneckých práv a s tím spojeným úpadkem celých vrstev společnosti. Přední český sociolog Jan Keller už před lety psal o úpadku středních vrstev, který se projevuje tím, že mladší a paradoxně také vzdělanější generace mají méně pracovních příležitostí než jejich rodiče.
Úskalí kontextu
Ekonom Guy Standing popisuje, jak se rozšiřují řady nové třídy, která je na spodku hierarchie – prekariátu. Z hlediska smluvních vztahů ho tvoří pracující v dočasných zaměstnáních, na částečné úvazky a v omezené míře také někteří živnostníci, kteří ve své prekérní situaci doslova uvíznou, a stane se jim třídní pozicí.
I když Česko nepatří mezi technologické lídry, urazilo od roku 1989 kus cesty a modernizovalo se směrem ke komplexnějším pracím, které vyžadují vyšší vzdělání, a nepřistoupilo u toho na masivní flexibilizaci či prekarizaci své pracovní síly.
Ekonomka Ursula Huws podobný termín kybertariát aktualizuje na podmínky digitální ekonomiky a upozorňuje na nebezpečí rozšiřování neplacené práce, kterou je v digitálním prostředí jednoduší organizovat. Nechci tyto přístupy zpochybňovat, ale rád bych upozornil na úskalí jejich mechanického kopírování do českého prostředí. Při práci s různými ambiciózními teoretickými modely společnosti je dobré si uvědomit, že originály obvykle pocházejí ze zahraničí (Spojené státy, Francie, Velká Británie). Je třeba mít na mysli, že jde o společnosti s odlišnou historií, třídní strukturou nebo modelem sociálního státu, takže v nich mohou podobné procesy probíhat odlišně.
Silná tvrzení vycházející z teoretických prací by měla být znovu empiricky ověřována v závislosti na nových kontextech. V případě České republiky jsou přitom dostupná velmi kvalitní statistická a sociologická data. Rozsahem největší je Výběrové šetření pracovních sil harmonizované s evropským Labor Force Survey, do kterého kvartálně vstupuje více než dvacet tisíc domácností určených náhodným výběrem. Rozsah šetření umožňuje poměrně přesně popsat charakteristiky trhu práce nejen na republikové, ale i na mikroregionální úrovni. Jsou tu i další robustní a kvalitní pravidelná šetření, jako je Výběrové šetření Životní podmínky (EU-SILC) nebo České panelové šetření domácností (CHPS).
Jak je na tom prekariát v Česku?
Jaký je tedy stav české společnosti s ohledem na trh práce? Ten lze dobře ukázat na vývoji sociální struktury v české společnosti po roce 1989. Za tři dekády prošla česká společnost vzdělanostní expanzí. Nejprve šlo spíše jen o pozvolný nárůst, ten však významně zrychlil po roce 2000 a z přibližně desetiny vysokoškoláků koncem devadesátých let ve věkové kategorii 25 až 34 let se dostal na současnou třetinu. V rámci zemí OECD jde ale stále ještě o podprůměrné číslo a trh práce není absolventy vysokých škol zdaleka saturován. Nepotvrdily se tak obavy o inflaci vysokoškolského diplomu a investice do vzdělání se absolventovi vyplatí jak nefinančně na kvalitě zaměstnání, tak finančně výší příjmu. V souběhu s tím, že je společnost vzdělanější, došlo k technologické změně a proměně třídní struktury společnosti (ponechám-li stranou debaty o povaze tříd, třídní strukturou myslím nejobecněji postavení ve společnosti odvislé od zastávaného povolání) směrem ke kvalifikovanějším povoláním. Klesl podíl dělnických a zemědělských povolání a zvedl se podíl lidí ve službách, administrativě a odborných technických povoláních.
Pokud se podíváme na trh práce pohledem pracovněprávních vztahů, zjistíme, že nejčastější ekonomickou aktivitou v Česku je stále zaměstnání na plný úvazek v kombinaci se smlouvou na dobu neurčitou: z celku pracovní síly má standardní úvazek přibližně 70 procent. Dále je zde vysoký podíl samostatně výdělečně činných (14 procent, čtvrtý nejvyšší podíl v zemích EU), mezi nimi je však velmi nízký podíl zaměstnanců vůči podnikatelům. To znamená, že máme velké množství OSVČ bez zaměstnanců, a mohli bychom tak očekávat, že určitá část z nich bude pracovat v prekérních podmínkách. Kvantifikovat podmínky, a to především příjmy, je u OSVČ obtížnější než u zaměstnanců. Přesto je možné uvést, že i OSVČ bez zaměstnanců mají v průměru o něco lepší materiální postavení než zaměstnanci – podle dostupných dat z EU-SILC například příjmem, mírou materiální deprivace nebo i velikostí bytu. Zbývající část pracovní síly pracuje buď na smlouvy na dobu určitou, dohody o provedení práce, částečné úvazky, nebo jsou nezaměstnaní. O prekérní práci můžeme mluvit hlavně mezi těmito skupinami, nicméně to neznamená, že každý pracovník na dočasnou smlouvu, částečný úvazek nebo hledající práci je v prekérní pozici. Pro identifikaci prekérních podmínek těchto skupin je potřeba podrobnější analýza pro jednotlivé skupiny zvlášť.
Mohlo (a může) být hůř
Nemůžeme mluvit ani o nějakých jednoznačných trendech. Na vývoji v čase se neukazuje tendence k poklesu standardních úvazků. Tvrzení o rozvolňování standardního stabilního úvazku je nicméně platné pro rok 2020, tedy pro první fázi pandemie koronaviru, a není zatím jasné, zda situaci nezmění případná navazující hospodářská krize. Mírný pokles podílu standardních úvazků v řádech jednotek procentních bodů byl již v období hospodářské krize (2008–2014), poté však došlo k jejich opětovnému nárůstu.
Podíl krátkodobých smluv v uplynulých letech také nerostl, naopak podíl částečných úvazků se dlouhodobě mírně zvyšuje. Při bližším pohledu na jejich strukturu je však vidět, že se zvyšuje jen podíl pracujících na částečný úvazek dobrovolně (měřeno otázkou ve VŠPS, zda si přejí odpracovat více hodin), nikoli těch, kteří na částečný úvazek pracují proto, že nesehnali plný úvazek. To spíše než na prekérní práci ukazuje na dobrovolnou flexibilitu, po které se často volá z důvodu slaďování rodinného a pracovního života.
Tím samozřejmě nechci českou realitu lakovat narůžovo. Na českém trhu práce je celá řada problémů. Velkou otázkou je kvalita vzdělání a připravenost absolventů škol na trh práce. Česko patří mezi vyspělými zeměmi mezi ty s nejnižší mírou investic do vzdělávání, podle výsledků mezinárodního šetření PISA se žáci dlouhodobě zhoršují v matematické a přírodovědné gramotnosti. Úroveň učňovského školství, kam stále míří podstatná část žáků ze základních škol, je velmi nízká. Kvalita a délka vzdělání je přitom klíčová pro úspěch na trhu práce. Struktura české ekonomiky je také silně pod vlivem zahraničního kapitálu: podniky pod zahraniční kontrolou se podílely na 42 procentech přidané hodnoty (průměr EU je 23 procent). Vysoký podíl zahraničního kapitálu má i své výhody, například vyšší investice do výzkumu a vývoje, nicméně aktivity spojené s nejvyšší přidanou hodnotou obvykle zůstávají v centrále mateřské společnosti. Zahraniční vlastníci také mohou skokově změnit poměr rozdělení zisku ve prospěch dividend (jako v období poslední hospodářské krize po roce 2008) a jde často o průmyslové podniky (typicky automobilky) silně závislé na hospodářském cyklu.
Chci tím především vyjádřit skutečnost, že i když Česko ani zdaleka nepatří mezi technologické lídry, urazilo od roku 1989 kus cesty, v určitém rozsahu se modernizovalo směrem ke komplexnějším pracím, které vyžadují vyšší vzdělání, a nepřistoupilo u toho na masivní flexibilizaci či prekarizaci své pracovní síly. Neznamená to ale, že česká společnost není v ohrožení. Současná situace mimo jiné urychlila procesy digitalizace ekonomiky. Trochu ve stínu aktuální pandemie probíhá velký modernizační skok, který sociální vědci označují jako čtvrtou průmyslovou revoluci, už několik let pozorujeme zapojení algoritmů strojového učení do širokého spektra pracovních úkolů, vyšla celá řada studií o tom, kolik pracovních míst bude automatizací ohroženo, nebo dokonce zanikne. U tak dynamické a celospolečenské změny si můžeme být jistí jediným – že na její konec nedohlédneme. A nemůžeme si být ani jistí, jestli jsou na tuto změnu připravení čeští zaměstnanci, podnikatelé nebo představitelé vlády.
Autor je datový analytik.