Foto Wolfgang van de Rydt, Pixabay
Nová mapa nezaměstnanosti a sociální nejistoty, kterou vytvořilo Centrum pro společenské otázky SPOT, přináší řadu dat a informací o míře chudoby v České republice. Doprovodné analýzy, které SPOT spolu s mapou zveřejnil, vycházejí ze získaných dat i kvalitativního výzkumu. Přestože byl rok 2020 pro mnohé domácnosti i jednotlivce z ekonomického hlediska velmi náročný, počet příjemců dávek v hmotné nouzi se během roku téměř neměnil. Vzrostl z 1,29 procenta na 1,34 procenta. Některé sociální dávky (konkrétně třeba příspěvek na bydlení) čerpali lidé loni naopak méně než doposud, a to přestože se počet uchazečů o zaměstnání dostal z 3,4 procenta na úroveň roku 2017, tedy na 4,3 procenta. Část populace ohrožená ekonomickými dopady koronavirové krize se podle autorů projektu Mapa nezaměstnanosti totiž v oficiálních statistikách zatím neobjevuje, a navíc mají omezenou možnost sociální dávky čerpat.
Nedostupná pomoc
Čerpání dávek mnohem víc než dopady koronavirové krize ovlivnila novela zákona o státní sociální podpoře. Ta totiž výrazně zpřísnila kritéria posuzování domácností a její dopad pocítili zejména samoživitelé. V důsledku této legislativní změny v červenci 2020 přišlo o příspěvek na bydlení 35 tisíc domácností. Samoživitelky a samoživitelé musí nyní například získat od svého bývalého partnera kopii jeho nájemní smlouvy. Novela měla zřejmě zabránit tomu, aby dávky na bydlení pobírali i lidé, kteří jen předstírají, že spolu ve společné domácnosti nežijí. Dopadla ale na všechny ty, kdo nemají s expartnerem natolik dobré vztahy, aby od něj smlouvu získali. Zpřísnění vyplácení dávek tak mělo ten důsledek, že i přes růst nezaměstnanosti čerpalo na konci roku 2020 dávky méně lidí než na jeho začátku. Stále zároveň platí, že sociální dávky pobírá v Česku jen velmi málo lidí. Příspěvek na bydlení pobíralo v roce 2020 pouze 3,5 procenta, příspěvek na živobytí lehce přes 1,3 procenta obyvatel.
Odhalují se dlouhodobé nesrovnalosti mezi velmi omezeným sociálním systémem a širokou skupinou osob v nejisté ekonomické situaci.
Rozpor mezi nárůstem nezaměstnanosti ze 3,4 na 4,3 procenta a stagnací v oblasti pobírání dávek je důsledkem faktické nedostupnosti sociální pomoci. Doprovodná analýza zaměřující se na tento paradox ukazuje, že se do rizika loni dostávali i lidé v poměrně stabilní finanční situaci, kteří o sociální dávky běžně nežádají. „Drobní podnikatelé nebo osoby pracující na dohodu mají omezený přístup k běžné sociální podpoře a zabezpečení. V krizové situaci, jakou je pandemie, je pak nutné hledat k řešení jejich sociální situace ad hoc nástroje jako ošetřovné nebo kompenzační bonusy,“ uvádí Lucie Trlifajová, vedoucí výzkumného týmu SPOT.
Prekarizovaní pracovníci v dluzích
ČSÚ zaznamenal v průběhu roku 2020 dvojnásobný pokles odpracovaných hodin u pracovníků na prekérních pozicích oproti zaměstnancům. Podle PAQ Research má nyní až pětina z těchto pracovníků problém se splácením závazků nebo dluhy. Zjištění analýzy Centra pro společenské otázky SPOT navíc ukazuje, že státní podpora prekérních pracovníků je nedostatečná a přichází často pozdě. Řada živnostníků má podle výzkumníků problém pokrýt základní náklady. Přesto podobně jako v předchozích letech pobírala dávky jen malá část z nich. „Na úřad práce se živnostníci zdráhají přihlásit. Znamená to omezení podnikání a nulový nárok na kompenzace,“ vysvětluje Andrea Svobodová, výzkumnice, která vedla rozhovory s lidmi zasaženými pandemií. Svobodová dodává: „Tito lidé milují své profese a doufají v co nejdřívější návrat k normálu. Mezitím si hledají překlenovací práce. Minimalizují náklady. A pokud mají možnost, obrací se s prosbou o pomoc na své rodiny. Někdy jsou ale odkázání na půjčky nebo prodej osobních věcí.“
Odhalují se tak dlouhodobé nesrovnalosti mezi velmi omezeným sociálním systémem a širokou skupinou osob v nejisté ekonomické situaci. „Na příkladu osob v nejistých zaměstnáních dochází vlivem pandemie ke zviditelnění dlouhodobých systémových problémů sociální politiky ČR, jako jsou prekérní práce a nízké mzdy, vysoké ceny bydlení, obtížně řešitelné exekuce, problematické možnosti skloubení práce a péče,“ uzavírá Trlifajová s tím, že by stát měl do svých politik zaměstnanosti zahrnout i prekérní pracovníky.