Prolamujeme předsudky vůči lidem na ulici


Přinášíme rozhovor se zástupkyněmi projektu Kuchařky bez domova, které si tento týden otevřely vlastní jídelnu.

Ve středu 22. března jste na Smíchově otevřely Jídelnu Kuchařek bez domova. Jak dlouho jste tento projekt připravovaly a co otevření předcházelo?

Eva: Připravovaly jsme ho dlouho, je to náš sen od té doby, co jsem v Kuchařkách bez domova. A to je asi čtyři a půl roku. Od začátku sníme o tom, že otevřeme kamenné bistro, cesta byla dlouhá a trnitá, ale náš sen se konečně zhmotnil.

Lenka: Kuchařky začaly v roce 2013 dvěma stánky v Karlíně, prodávaly se tam bramboráky, které dělala Helča, kuchařka, která je s námi od začátku. Od té doby se naše aktivity postupně rozšiřovaly, začaly jsme nabízet catering a vychytávaly jsme vaření, přibývala místa stánkového prodeje. Vybudovat kamenné bistro ale bylo těžké. Nejdřív jsme nemohly sehnat místo, protože jsme chtěly kuchyň s denním světlem, což v drtivé většině podniků dnes není – kuchyň bývá v přízemí, malá špeluňka, a my ji chtěly relativně velkou, světlou a příjemnou. Potom byl běh na dlouhou trať sehnat na všechno peníze. Dělaly jsme různé akce, benefity, vybraly v jedné kampani sto tisíc na profesionální troubu, rekonstrukci a profesionální gastro vybavení jsme pak zaplatily z grantu z evropských fondů.

Kolik lidí bude v Jídelně pracovat, kdy máte otevřeno, co vaříte za jídlo a na co se máme těšit?

L.: Pracují tam čtyři ženy bez domova, tři na plný a jedna na poloviční úvazek. Ta Jídelna nevaří jen obědy a jídlo na místě, ale obstarává i stánkový prodej, catering a chceme také zpracovávat přebytky nebo takzvané škaredé ovoce a zeleninu na trvanlivé produkty. Což nabízí další šance brigádnicím, které jsou do našich projektů zapojené.

Ženy bez domova chtěly touto aktivitou ukázat, že něco umějí, a chtěly tak prolamovat předsudky namířené proti lidem na ulici. V představách lidí je navíc bezdomovec zpravidla muž a na ženy bez domova se zapomíná.

E.: Nabízíme hlavní jídlo a polévku a každý den budou také burgery, záviny, sendviče, pomazánky a další jídlo.

Všechno je to veganské?

L.: Ano, všechno je veganské.

A proč?

L.: No, já bych nechala nejdřív odpovědět Evu…

E.: Tak zaprvé je to zdravé jídlo a zadruhé je cenově dostupné. A může si ho u nás dát každý – masožravec i vegetarián nebo vegan.

Přitom ale panuje zažitá představa, že veganské jídlo je drahé. Jak to je u vás?

L.: Praha má oproti Brnu, například, hodně veganských restaurací, které jsou dost drahé. Pro bohatší lidi. Ale my chtěly ukázat, že to může být jídlo, které je pro všechny. U nás bude hlavní jídlo stát 75 korun. A další věc je, že naše zakládající organizace Jako doma vychází z feministických idejí a solidarity. Veganství je pro nás etický způsob stravování a přišlo by nám nelogické, kdybychom se zaměřily na diskriminované a znevýhodněné lidi, tedy hlavně na ženy na ulici, a přitom opomíjely zvířata. Snažíme se integrovat různé přístupy. Takové jsou ideje, ze kterých vychází naše organizace, byť nejsou přímo od kuchařek, protože nejsme organizace založená zdola. A taky platí to, co říkala Eva, že tenhle typ stravy vlastně nikoho nevylučuje.

Bylo pro samotné Kuchařky těžké přijmout ideu veganského jídla?

E.: Já jsem měla obrovský strach, vůbec jsem nevěděla, jestli to budu umět vařit. Ale pak to šlo rychle.

L.: Eva vaří to veganské jídlo hrozně dobře!

Na rozdíl od Brna, kde fungují takové podniky jako Vegalité nebo Tři ocásci, v Praze cenově dostupné veganské a vlastně i vegetariánské jídlo chybí. Čím to je, že se z toho stal jen lifestyle pro bohatší a ztratila se idea etického přístupu ke světu, která je v jádru veganského stravování?

L.: Mám pocit, že v Praze je to spojené s tím, že je veganská nebo raw strava zdravá, a proto se nasadily takové ceny. Takže podniky můžou mít jídlo za 130 až 150 korun. V Brně levnější podniky vycházejí právě z etických principů, práv zvířat a podobně, a tolik na tom tolik nevydělávají.

Jaké zákazníky byste si přály mít?

E.: No, hlavně, aby si u nás pochutnali… Jinak je to jedno, kdo přijde – staří, mladí, vegani nebo masožravci. Chceme, aby chodili rádi a chutnalo jim.

L.: Naše primární cílové skupiny jsou vegani a vegetariáni, kteří nechtějí platit za drahé jídlo, odpovědná generace, kterou zajímá ekologický životní styl s dalšími přesahy. Rády bychom cílily i na komunitu v okolí Plzeňské, kde je hodně sociálních bytů. Uvidíme, jak se nám podaří.

Přemýšlely jste o tom, co budete dělat s jídlem, které vám případně bude přebývat?

L.: Dřív jsme jídlo, které nám zbylo, vozily do azyláků. Teď jsme si říkaly, že pokud nám třeba v šest bude zbývat dost jídla, tak rozešleme holkám výzvu, že si pro to zbytkové jídlo může kdokoliv přijít.

Jaká idea stála na počátku celého projektu Kuchařek bez domova?

L.: Mapovalo se téma ženského bezdomovectví a pak se na jednom azyláku sešly zakladatelky Jako doma s ženami bez domova a řešilo se téma práce, které je v rámci ženského bezdomovectví důležité. A ustálily jsme se na tom jídle: vařit umí de facto každý, je to relativně nenáročné na nějaké zázemí, nad jídlem si člověk může popovídat a zůstat v kontaktu s dalšími lidmi. Ženy bez domova chtěly touto aktivitou ukázat, že něco umějí, a chtěly tak prolamovat předsudky namířené proti lidem na ulici. V představách lidí je navíc bezdomovec zpravidla muž a na ženy bez domova se zapomíná. Dalším aspektem je, že většinou dostávají jídlo lidi bez domova, ale sami ho nikde nevaří. U nás za dobrovolný příspěvek prodávají ženy bez domova. Když někdo má peníze, může dát víc, a když nemá, dá míň a může se v klidu najíst.

Evo, setkala jste se někdy s předsudky, které se váží k lidem v bytové nouzi?

E.: Každý den, co jsem byla na ulici. Lidi kolem v tramvaji, ale i na úřadech se obracejí zády, jsou protivní. To stejné policie. Ani na těch charitách se člověk nesetká s vstřícným přístupem, na úřadech celkově je ten přístup ošklivý.

A můžete říct, čemu vás práce v Jako doma a Kuchařkách bez domova naučila?

E.: Tak určitě jsem získala sebedůvěru, kterou dávám dál. Já dělám i terénní práci, takže se zapojuju do vyřizování dokladů, doprovázím ženy na ulici k doktorům, na úřady, do různých služeb.

Většinová představa o člověku na ulici je, jak už říkala Lenka, že je to muž, zarostlý, alkoholik, který přebývá někde na lavičce… Ženské bezdomovectví se do doby, než jste do veřejného prostoru vstoupily vy, strašně málo tematizovalo. Jaké jsou největší problémy spojené s ženským bezdomovectvím?

E.: Rozhodně je to na prvním místě hygiena. Mužům někdy stačí třeba jen strčit hlavu pod vodovod, opláchnout se. Nejvíc problematické je to, když máte své dny. Žena se kolikrát nemá kde vykoupat, když je třeba zavřená Naděje, tak vše obstarává Armáda spásy, jenže tam je koupelna občas otevřená jen na dvě hodiny, a když je tam těch zájemkyň hodně, na ženu s menstruací se třeba ani nedostane. Možná je to blbé říkat, ale problém je i příděl vložek, dostávají se tři na den. Když nemáte možnost si je koupit, jste na ulici bez peněz, je to těžké. To samé s kalhotkami: jsou jedny, a když se třeba během menstruace zašpiní, není možnost je už vyměnit.

A co téma sexuálního nebo partnerského násilí?

L.: To je téma, které se nám vlastně pořád vrací. Násilí. My o tom mluvíme hodně, ze zkušeností holek i výzkumů se nám ta problematika hodně zpřítomnila. Nedávno mi to došlo při rozhovoru s jednou spolupracovnicí, se kterou jsem se viděla po delší době a ona mi až tak omluvně říkala, že je zase s chlapíkem, který na ni není zrovna hodný. Prý nemůže být na ulici sama bez toho chlapa, protože po ní někdo cizí pořád vyžaduje sexuální služby a obtěžuje ji. Na ulici je to bohužel takto nastavené, ženy tam nemají takové podmínky, které by jim umožnily se z těch nezdravých vztahů vymanit.

Evo, vy jste zmínila, že děláte i terénní pracovnici. Jak na vás ženy na ulici reagují?

E.: Tím, že mám sama zkušenost s bezdomovectvím, si dokážu rychleji získat jejich důvěru. Vidí na mně, že jsem se dostala z ulice, můžu je inspirovat. Bydlím teď na ubytovně, mám práci. Ta důvěra je tam opravdu mnohem větší.

Jak se to projevuje? Myslíte, že třeba můžete pomoci víc než takzvaní profesionálové a odborníci?

E.: Ty ženy, se kterými se potkávám, se kolikrát chtějí jen vykecat, popovídat si, a na to nikdo nemá čas. Ale co se týče třeba těch vztahů s násilníkem, nebo zneužívání, k tomu musí každá žena dospět sama. Já je k řešení nepřemluvím, párkrát jsem to zkoušela – po dobrém i po zlém. Zkoušela jsem zavolat policajty, nabízela jsem doprovod do nemocnice, na policii, ale ty ženy mají obrovský strach, že je ten muž bude pronásledovat, že je zase zbije, že jim bude vyhrožovat. Ta ženská k té změně prostě musí dospět sama…

L.: A musí na to mít podmínky. Určitě není cílem nikoho přemlouvat ke změně, když se na ni ještě necítí a nedokáže ji realizovat. Protože ten, kdo si tu situaci pak odskáče, není Eva jako terénní pracovnice, ale právě ta žena, která to rozhodnutí udělá. Důležité je si s nimi povídat. V různých organizacích na to není prostor nebo ani prostředí.
E.: A hlavně, pokud už ženy v těch organizacích mluví, je to vždycky k problému, který se musí řešit. Teď hned ho vyřešme. A ne jen tak si sednout a popovídat si, s tím, že možná za měsíc, za půl roku se něco povede vyřešit. Chybí tam prostor pro to obyčejné lidské popovídání.

Máte představu, kolik procent lidí na ulici tvoří ženy?

L.: Je to asi dvacet až třicet procent, ale může to být i víc, protože u žen je specifický fenomén skrytého bezdomovectví.

Co znamená skryté bezdomovectví?

L.: To jsou lidi, specificky ženy, kteří nevyhledávají sociální služby. Nepohybují se venku, přespávají u kamarádek, u známých, žijí v nevyhovujících vztazích a podmínkách, občas na squatu… Jde o ženy, které jsou blízko bezdomovectví, ale společnost ani organizace to nemají šanci vidět.

Jak na vás jako terénní pracovnici, Evo, reagují oficiální služby, studovaní sociální pracovníci, úřady a podobně?

E.: Naposledy, když jsem třeba byla s jednou ženou u lékaře, nikdo nebral ohled na to, že jsem terénní sociální pracovnice. Pro ně jsem pořád „ta z ulice“, vůbec se se mnou nebavili. Několik lidí nás předběhlo, byl tam i pán, který přišel s normální sociální pracovnicí, a ten měl automaticky ihned přednost.

Čím si to vysvětlujete?

E.: Prostě jsem pro ně pořád jen ta ženská z ulice, pořád se to se mnou táhne.

L.: Holky, které se terénní práci věnují, už mají vytvořenou síť organizací, se kterými se jim spolupracuje dobře a kde je berou vážně. S někým, kdo by je fuckoval, spolupracovat nebudou. Ale doprovody můžou skončit takhle.

Koncept „expert by experience“, tedy odbornost na základě zkušenosti, u nás není moc respektovaný. Co podle vás společnosti přináší?

E.: Ukazujeme, že to jde. Že když se těm ženám pomůže, tak se jich spousta zvedne a umí se do společnosti vrátit zpátky. Měly jsme třeba ženu, které to trvalo týden – byla to vystudovaná paní od novin, stačilo málo, půjčit jí telefon, počítač, a brzy si sehnala práci. Přišla se pak ukázat a poděkovat.

L.: Holky jsou díky zkušenosti, kterou mají, schopné lépe pochopit, když třeba někdo nepřijde na domluvenou schůzku. A že to stane třeba třikrát za sebou. A co si budeme povídat, leckoho to může namíchnout, existují trestné body atd. Já se sice snažím pochopit, že za tím něco je, ale rozčiluje mě to. Zatímco Zuzka nebo Eva vědí, že třeba jen bylo důležitější se vysprchovat než jít na nějakou schůzku, protože by se ta žena třeba celý týden neosprchovala. A to jsou věci, které předávají i nám…

E.: Jde o to, že tobě to v tu chvíli ani třeba nedojde…

L.: No jasně, a vy nás obohacujete právě o tenhle pohled.

A spadá do tohoto konceptu nějak vaše Jídelna a práce Kuchařek bez domova?

L.: U nás je hodně důležité, jak jsou ženy bez domova brány v práci. Jsme rády, že se „naše“ ženy zapojují do různých pozic – že je tam možnost, že některá bude někdy dělat provozní nebo, že až si udělá řidičák, může pracovat na pozici řidičky. Je důležité, aby byly vtažené do rozhodování, znaly veškeré informace, byly rovnou součástí kolektivu.

Umíte si představit, že by v budoucnu existovala celá síť Jídelen Kuchařek bez domova, že by ten koncept byl inkluzivní a fungoval v různých městech?

E.: Nebo v každé části Prahy jedna! To je ale na hodně dlouho.

L.: Já si to teď ani představit nechci (smích). Vůbec jsem nevěřila, že se nám někdy podaří otevřít aspoň jednu provozovnu. Ale náš kolega Rad Banditt dokáže mít podobné vize a ideje, a ten to chce jako Mekáč: jednu Jídelnu v každém městě! Ale na to je potřeba více energie, noví lidé, lepší možnosti. Zároveň je pravda, že donoři na něco podobného dost slyší, oni kolikrát nechtějí jeden podnik, ale co nejvíc.

Já jsem to myslela spíš na úrovni inspirace, ne nějakou franšízu…

L.: Byly bychom hrozně rády, kdyby to někoho inspirovalo, jak samotné ženy bez domova, tak i exitující organizace, a my jenom dodávaly know-how, to je pravda.

 

Podpořte nezávislou žurnalistiku, která myslí na lidi na okraji.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM