Foto odborová organizace Alice. Použito se svolením autora
„Pracovala jsem tři roky v domově důchodců a je pravda, že jsme naše klienty asi týrali. Jenže když jsem byla na noční a byla jsem sama na tři patra, nemohla jsem, ani kdybych se přetrhla, odpovídat na všechna zvonění,“ vyprávěla mi letos v létě v Marseille bývalá zaměstnankyně domova důchodců. A nebyla jediná s podobnou zkušeností. Jiná žena mi krátce předtím zase vyprávěla, jak musela odejít ze zařízení péče o seniory, protože nesnesla, jakým způsobem byla organizována hygiena, tedy umývání nemohoucích seniorů. Byla původem z Albánie a raději se vrátila k uklízení. Počet klientů, které bylo potřeba zvládnout za velmi krátkou dobu, vedl personál k hrubosti a nehezkému zacházení.
Francií loni otřásl skandál, který se týkal společnosti Orpea, která poskytuje péči seniorům nejen ve Francii, ale také v dalších dvaadvaceti zemích včetně České republiky. Mezi pracovníky v sociálních službách ve Francii se ale ví, že problém je mnohem širší a netýká se pouze jedné společnosti. Týká se primárně soukromých zařízení, a nejvíc pak těch, kde jsou lidé, kteří nemohou o podmínkách, ve kterých žijí, nikomu vyprávět, tedy zařízení pro lidi s Alzheimerem.
Za odvahu, se kterou šli zaměstnanci společnosti Alzheimer Home do vyjednávání v tradičně laxním Česku, by zasloužili více mediálního zájmu i společenského ocenění.
V Česku se zatím téma pracovních podmínek lidí v sociálních službách, ať už terénních nebo v pobytových zařízeních pro seniory, příliš netematizuje. Stáří, nemohoucnost a umírání jsou něčím, nad čím raději nepřemýšlíme. Krátká pozornost, kterou získali lidé pečující o seniory během covidu, se stejně jako v dalších zemích ani u nás neproměnila ve větší zájem a už vůbec ne v lepší pracovní podmínky a důstojnější mzdy. Proto je kolektivní smlouva, kterou se minulý týden podařilo uzavřít zaměstnancům z odborové organizace Alice s největším poskytovatelem soukromé pobytové péče společností Alzheimer Home, patřící pod skupinu Penta Hospitals, zcela zásadním počinem. Bez sebeorganizování a kolektivního vyjednávání by se situace dále jen zhoršovala. Vzhledem ke stárnutí Evropy a absenci plánů, co s tím, by se pravděpodobnost, že budeme dožívat někde, kde na naše zvonění nikdo neodpoví a kde nás nikdo dlouhé hodiny nepřebalí, jen zvyšovala.
Děláme to pro lidi
Celý sektor péče a pomáhajících profesí je ovlivněn tím, jak společnost k péči přistupuje. Tuto práci dělají většinou ženy, které ji často zároveň vykonávají v domácím prostředí zcela zdarma. To je jeden z důvodů, proč na tuto práci máme tendenci nahlížet jako na něco, co práce tak docela není. Ženské profese jsou navíc automaticky méně placené než ty, kde jsou muži více zastoupeni. Dalším podstatným faktorem, který vede ke špatným pracovním podmínkám, je apel na soucit a předpoklad, že když máme zranitelné klienty, budeme se snažit dělat pro ně maximum, protože máme přeci dobré srdce a naše povolání je jakési poslání. Skutečnost, že předmětem práce není obrábění kovových součástek, ale živí, a navíc nemohoucí lidé, vytváří permanentní tlak na zaměstnankyně, aby se obětovaly.
Přitom ale lidé, kteří pracují v sociálních službách, potřebují platit nájem, jíst, oblékat se, mít čas na rodinu a užít si dovolenou úplně stejně jako všichni ostatní. Práce je to navíc fyzicky i emocionálně velmi náročná. Ze strany vedení bývá na zaměstnankyně vyvíjen tlak, aby se pro blaho klientů obětovaly. Řešení špatné situace ale spočívá v opačné strategii. Lidem v domovech pro seniory nepomůže, když se někdo obětuje a bude pracovat za směšně nízké mzdy mnoho hodin s tím, že to dělá pro lidi. Důstojnějších podmínek pro klienty domovů důchodců a dalších zařízení dosáhneme jedině, když mzdy budou natolik vysoké, že tyto instituce nebudou mít problém nabírat nové zaměstnance a držet si ty stávající. Což velmi dobře chápou právě zaměstnanci v sociálních službách. Kromě mezd je totiž trápí nedostatek personálu, který má zcela konkrétní důsledky v podobě snižování kvality péče. Další věc, která je trápí, je nízká společenská prestiž, která s nuznými odměnami souvisí.
Jděte jinam
Pravice obvykle nabízí jako řešení útěk od problémů. Máte nízkou mzdu? Odejděte pracovat jinam, anebo můžete jít pracovat do zahraničí. Přesouvání lidí kvůli tomu, že péče je drahá a zároveň strašně špatně placená, je v Evropě už dost rozvinuté. O ženách, které jezdí pečovat o seniory na Západ, existuje nějaké společenské povědomí, ale v posledním desetiletí se rozmohl i fenomén seniorů migrujících za péčí. Obě tyto tendence pak lze nalézt spojené například v Česku, kde jsou domovy pro seniory z Německa, ve kterých pracují ženy z Ukrajiny.
Senior, který žije v poslední fázi svého života v jiné zemi, je odstřihnutý ode všeho, co ho celý život provázelo. A ženy z Ukrajiny, Polska, Rumunska nebo Slovinska, které jezdí pečovat do Rakouska, Německa, Švýcarska nebo Itálie, ztrácejí kontakt se svou rodinou a nemohou pečovat o své děti, vnuky nebo rodiče. Neustálým přesouváním lidí navíc problém jen oddalujeme. Stárnutí Evropy bude vyžadovat radikální systémové změny v oblasti péče – v Česku například mnohem větší rozvoj terénních služeb. Zatím se celý problém stává pouze dobrou příležitostí pro různé podnikavce, jak na stáří a umírání co nejvíce vydělat. Množí se společnosti, které generují zisky, špatně platí zaměstnance a poskytují pochybnou péči. A my můžeme být jen vděční těm, kdo neodešli pracovat jinam a snaží se situaci zlepšovat tím, že vyjednávají o lepších mzdách a pracovních podmínkách. Vyjednávají tak i o našem důstojném stáří. Nedostatek zaměstnanců totiž společnosti nevede k tomu, že začnou automaticky nabízet vyšší mzdy – tato ekonomická poučka zde absolutně nefunguje.
Kolektivní smlouva, kterou uzavřela odborová organizace Alice, je dílčím, ale zcela zásadním krokem správným směrem. Problém s nedostatkem péče a stárnoucí populací je ale problém nás všech a jeho rozměry jsou obří. Za odvahu, se kterou šli zaměstnanci společnosti Alzheimer Home do vyjednávání v tradičně laxním Česku, by zasloužili více mediálního zájmu i společenského ocenění. Téma je to stále upozaďované, byť se tak moc týká našich životů. A nechceme-li opravdu skončit na stará kolena někde opuštění a ve špatné péči, měli bychom se seriózně začít zabývat i otázkou, je-li etické a udržitelné, aby stáří a umírání generovalo někomu zisky.
Autorka je redaktorka Alarmu.