Foto Pixabay
Podstatou demokracie není jen svoboda projevu, ale také svoboda spolurozhodování. Odborové organizace právě proto zahajují celoevropskou kampaň volající po jednoduché a zároveň dalekosáhlé změně legislativy zadávání veřejných zakázek v Evropské unii, která by zaručila, že pracující budou mít právo na spolurozhodování. Požadujeme, aby byly veřejné zakázky udělovány pouze firmám, které mají se svými zaměstnanci uzavřené kolektivní smlouvy.
Korporace působící v Evropě stále více omezují možnosti zapojení zaměstnanců do spolurozhodování o své práci. Podle našeho aktuálního výzkumu tak od roku 2010 zrušily platnost kolektivních smluv pro více než osm procent lidí pracujících ve službách. Plynou z toho důsledky pro pracující i pro celou společnost. V sektoru služeb v EU se podle našich údajů ukazuje, že zaměstnanci, kteří se nemůžou dovolat žádné kolektivní smlouvy, přicházejí na ušlé mzdě každoročně o 25 miliard eur a ve veřejných rozpočtech zeje každým rokem díra o velikosti 28 miliard eur v důsledku neodvedených daní a pojistného na sociální zabezpečení.
Určující faktor
Roční hodnota veřejných zakázek zadaných v EU dosahuje dvou bilionů eur, tedy 14 procent evropského HDP. Tyto prostředky, za které si stát a veřejné instituce nakupují služby od soukromých dodavatelů, můžou mít zásadní vliv na nastavování standardů v celých odvětvích.
Pokud bychom zajistili, aby veřejné zakázky dostaly jenom firmy, které mají se svými zaměstnanci uzavřenou kolektivní smlouvu, nastavili bychom tím minimální úroveň důstojnosti pro pracující.
V současnosti však soutěžení o veřejnou zakázku může často podněcovat spíše závod ke dnu – pokroucená evropská pravidla zadávání veřejných zakázek totiž upřednostňují cenu před všemi ostatními kritérii. Za těchto okolností se korporace neustále uchylují ke zhoršování pracovních podmínek, a to tak, že potlačují základní práva pracujících na kolektivní vyjednávání.
Na konci dubna jsme si připomněli Mezinárodní den památky pracujících, u jehož příležitosti vzpomínáme na ty, kteří v práci přišli o život. Tato připomínka dostává další, hořký rozměr, když uvážíme, jak mohla jejich situace vypadat a jak málo by ke změně stačilo.
Tento rok vzpomínáme na pečovatelky a pečovatele, uklízečky a uklízeče, pracovnice a pracovníky call center, logistických a poštovních služeb nebo ostrahy a všechny klíčové pracovníky, kteří přišli o život. Kdyby měl jejich hlas o trochu větší váhu, mohl být kladen větší důraz na pořízení ochranných pomůcek, lepší a v důsledku také bezpečnější personální zajištění jejich práce a placenou nemocenskou v případě karantény, čímž by se zachránil nejeden lidský život.
Přesně tito pracující se dnes ozývají napříč Evropou. V Itálii vyhlásili celostátní stávku zaměstnanci ostrahy a úklidových služeb, když jejich zaměstnavatelé po osmi letech opět odmítli obnovit kolektivní smlouvu pro jejich odvětví. Podobný příběh o konci kolektivního vyjednávání se odehrává u zaměstnanců úklidových služeb v nemocnicích ve Španělsku, u pracovníků v IT ve Finsku, u pracovníků pečovatelských služeb v Polsku a u mnoha a mnoha dalších.
Tato situace svědčí o hlubší krizi – krizi demokracie pracoviště. Víme, že když mají pracující právo spolurozhodovat, používají ho k tomu, aby ochránili sebe, své rodiny a společnost, v níž žijí a pracují. Za naše veřejné prostředky ovšem firmy motivujeme, aby své zaměstnance neposlouchaly, přestože by za tyto prostředky měli zajistit, aby požadavky pracujících měly dostatečnou váhu.
Špatně placení a prekarizovaní
Lidé pracující v sektorech s vysokým podílem veřejných zakázek, například v úklidových službách a službách ostrahy, ale také v call centrech, jsou často špatně placení a prekarizovaní. Na jednu stranu nám to ukazuje, jak negativní úlohu veřejné zakázky dosud sehrávaly. Zároveň to ale může být také příležitost.
Pokud bychom zajistili, aby veřejné zakázky dostaly jenom firmy, které mají se svými zaměstnanci uzavřenou kolektivní smlouvu, nastavili bychom tím minimální úroveň důstojnosti pro pracující. Zároveň by se to jednoznačně projevilo i na jejich výplatní pásce: zaměstnanci pod ochrannými křídly kolektivní smlouvy, a to napříč Evropskou unií a všemi odvětvími, dostávají v průměru o deset procent vyšší mzdu než ti, kteří se o kolektivní smlouvu opřít nemohou. Jednoduše řečeno, když jsou zaměstnanci přizváni do spolurozhodování, můžou dosáhnout na spravedlivější díl bohatství, o jehož vytvoření se zásadním způsobem zasloužili.
Navíc se jedná o win-win-win situaci. Zlepšily by se tím totiž podmínky zaměstnanců a odměnily by se tak firmy, které už kolektivní smlouvu se svými zaměstnanci uzavřely. Veřejným rozpočtům by to zase přineslo vyšší výběr odvodů na sociálním zabezpečení a na daních. V době, kdy je nejvyšší prioritou opětovné nastartování ekonomiky a podpora veřejných rozpočtů, musí být kolektivní vyjednávání klíčovou součástí celého řešení.
Stupňování tlaku na změnu
Dobrou zprávou je, že se z různých míst začíná stupňovat tlak na realizaci tohoto našeho požadavku. Evropský parlament schválil zprávu, v níž doporučuje, aby Evropská unie zadávání veřejných zakázek podmínila kolektivním vyjednáváním. Teď je potřeba, aby si tento návrh získal podporu Rady Evropské unie a Evropské komise.
Jedná se o jednoduchou změnu – ovoce na spodních větvích stromu, které můžeme velmi snadno utrhnout. Stačí jen politická vůle. Vzhledem k tomu, že firmy ucházející se o veřejné zakázky poskytují služby i v soukromém sektoru, ovlivnila by tato změna nejen kontrakty rovnající se 14 procentům HDP.
Pro dobu po pandemii je potřeba nastavit základní podmínky „nového normálu“ vycházející z důstojnosti práce. Pro odborové organizace v sektoru služeb je to klíčový požadavek. Dokud nebude splněn, budeme za něj bojovat dál.
Autor je předseda UNI Europa – evropského odborového svazu pracovníků ve službách.
Z anglického originálu Public procurement: ending the race to the bottom on workers’ conditions publikovaného na stránkách Social Europe přeložil Jakub Jurenka. Překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.