Za nástupem Tálibánu je spíše politika než vojenská moc

Na kábulském letišti probíhá neřízený, živelný exodus. Lidé se snaží dostat do letadel, chytají se i jejich podvozků. Přihodil se incident, kdy z podvozku letadla, které už odstartovalo, spadli tři lidé. V současnosti není jasné, ani kolik je lidí, kteří se takto snaží uprchnout ze země, ani jaké je jejich složení – tedy do jaké míry se jedná o osoby, které se obávají pomsty Tálibánu nebo ztráty majetku a postavení. Otázkou je také, kolik je mezi nimi lidí, kteří neviděli v Afghánistánu životní perspektivu už dříve, ale teď se chopili příležitosti a v nastalém chaosu se snaží uprchnout, aniž by se museli stát klienty obchodníků s lidmi. Podobně nejasná je situace kolem informací o údajných popravách a únosech v režii nastupujícího Tálibánu. Před několika dny proběhlo internetem video s popravou šesti členů bezpečnostních složek, které Tálibán obvinil z natáčení (skutečně existujících) videí, ve kterých jsou hořlavinou polévána těla bojovníků Tálibánu. V současnosti není znám rozsah podobných odvet, především ale není jasné, do jaké míry se jedná a systémovou perzekuci, nebo jednání na vlastní pěst z důvodu osobní, rodinné nebo klanové msty.

Do oběhu se – ať už přispěním Tálibánu, nebo z čistě komerčních zájmů – může dostat obrovské množství zbraní a munice. To by mohlo zapříčinit další destabilizaci regionu.

Smutným faktem je, že v minulosti (zejména poté, co selhala strategie navýšení množství jednotek v zemi v režii amerického generála Stanleyho McChrystala) koaliční jednotky často outsourcovaly lokální vojenské údery, výslechy a podobně lokálním jednotkám afghánské kontrarozvědky, nebo dokonce jednotkám, které by bylo možné považovat de facto za žoldnéře. Mnohokrát bylo doloženo, že se tyto jednotky dopouštěly zločinů proti lidskosti, zabíjení nevinných lidí, mimosoudních poprav a vyřizování osobních účtů. To vše, navíc v prostředí tribalismu, skupinové cti a tradice dřevního chápání spravedlnosti, vytváří podhoubí pro roztáčející se kola odplaty.

Silné osobní vazby

Američané tak rychlý nástup Tálibánu nečekali – prezident Biden ostatně několikrát ujišťoval veřejnost, že se nebudou opakovat divoké chvíle z konce amerického angažmá ve Vietnamu. Vesměs všechny pesimistické předpovědi se týkaly eventuality, kdy by USA už neposkytly vládním silám vzdušnou podporu. Tu ovšem v době, kdy před dvěma týdny začal Tálibán dotírat na provinční hlavní města, poskytovat začaly. Jiné pesimistické předpovědi hovořily o možnosti vojenské porážky Kábulu v řádech měsíců nebo jednoho či více let.

Důležitým aspektem současného rychlého nástupu Tálibánu je fakt, že nezvítězil na bitevním poli, ale především politicky, prostřednictvím nad očekávání robustní sítě osobních vazeb a prostředníků, skrze které dokázal přivést na svou stranu (nebo ke kapitulaci) celé základny a města, včetně regionů, kde v minulosti Tálibán velkou podporou nedisponoval.

Rozšířenost praxe tzv. mrtvých duší byla v Afghánistánu všeobecně známá. V přímém přenosu jsme ale také byli svědky totálního rozkladu elitních, lépe vyzbrojených a placených Commando Corps – ani ty však s výjimkou několika málo lokalit nebojovaly a jen vyklízely prostor. Mnohem větší odpor se všeobecně očekával i od milicí formovaných lokálními „warlordy“ typu Ismaila Khana, které alespoň několik dní odolávaly v Heratu. Zcela pak vyhořely oddíly maršála Rašída Dostuma a Atty Núra v Mazáre Šaríf.

Konzervatismus dopadne na města

V porovnání s vládou v letech 1996 až 2001 se současný Tálibán projevuje výrazně inkluzivněji zejména ve vztahu k jiným etnikům v Afghánistánu (v dřívější době hrál u Tálibánu velkou a nijak skrývanou roli paštunský šovinismus). Stejně tak se Talibán projevuje vstřícněji k místním šíitům paštunského i nepaštunského původu a dokonce proběhla i setkání se zástupci hinduistické a sikhské minority, kde je Tálibán ujišťoval o své ochraně. Ke vnímání Tálibánu jako méně militantního a radikálního, než skutečně je, přispívá i jeho snaha se v uplynulých měsících vyhnout boji a řešit situaci zákulisním jednáním.

V uplynulých měsících se Tálibán nestavěl proti vzdělávání žen, což ale minimálně ve venkovských oblastech musíme chápat jako výuku čtení, psaní, elementární matematiky a náboženství. Pro obyvatele venkova (který tvoří zázemí Tálibánu) se s jeho nástupem mnoho věcí nezmění. Konzervativní hodnoty Tálibánu se nijak zásadně neliší od všeobecně sdílených hodnot v rurálních regionech; dokonce může kvalita života obyvatel těchto regionů vzrůst, a to zejména díky větší míře vymahatelnosti soukromého práva a omezení svévole místních velmožů.

Daleko víc tálibánský konzervatismus dopadne na sice ne příliš početnou, ale i díky snazšímu přístupu do médií viditelnější vrstvu městské inteligence a v obecnější rovině lidí, kteří přijali za své hodnoty spojované se Západem. V neposlední řadě bude ještě na dlouho dobu zejména laické vnímání „muslimů se zbraní v ruce“ ovlivněno prismatem okázalé krvavosti a samoúčelného násilí Islámského státu. Islámský stát mimochodem působí i v Afghánistánu, zejména v horských provinciích při hranicích s Pákistánem. V minulosti útočil jak na vládní složky a náboženské minority, tak i na Tálibán, jehož příslušníky považuje za odpadlíky.

Zahraniční vlivy

Velkou otázkou je, kdo vyplní vakuum vzniklé odchodem Američanů. Dlouhodobý zájem dávalo najevo Turecko. Jeho zástupci v minulosti opakovaně spolu s Maďarskem nabízeli zajišťování bezpečnosti Kábulu a jeho letiště, což Tálibán zdvořile, ale jasně odmítal. Zájem má i Čína, která by ráda řešila otázku džihádistů s čínským pasem z islamistického hnutí z Východního Turkestánu, kteří našli útočiště v Afghánistánu a na kmenových územích v Pákistánu. Zároveň by ráda využila možnosti zajistit si železniční přístup k přístavům u Indického oceánu.

Velký vliv má v Afghánistánu pochopitelně i sousední Pákistán, který v minulosti Tálibán podporoval otevřeně, dnes spíše v omezené podobě. Vedle toho ale země řeší problém s takzvaným Pákistánským Tálibánem. TPP je paštunská organizace s komplikovaným vztahem ke svým afghánským jmenovcům, která vede ozbrojený boj včetně teroristických útoků proti Pákistánu. Současný vývoj je velkým políčkem pro aspirace Indie jakožto lokální velmoci. Konflikt v Afghánistánu plnil z pohledu Indie roli více či méně skutečného střetávání s Pákistánem. Dnes už bývalý afghánský prezident Ašraf Ghání byl známý svými vřelými vztahy s Naréndrou Módím a politikou, která preferovala indické zájmy před pákistánskými.

Dvojznačná je role Íránu. Tomu na jednu stranu nevyhovovala americká vojenská přítomnost na jeho východní hranici. Dlouhodobě se mluvilo o tom, že velká letecká základna u Herátu slouží i k americkým špionážním aktivitám v Íránu. Na druhou stranu se Írán dlouhodobě profiluje jako ochránce šíitů po celém světě. Z Afghánistánu pochází hodně členů proíránských v Sýrii působících milic Fatemiyoun Brigade a také herátského protitalibánského warlorda Ismaila Khana pojí s Íránem a jeho silovými složkami přátelské vazby. Khan se nyní patrně nachází v exilu v íránkém Mašhadu.

Vedle toho existuje ještě jedno dosud opomíjené riziko. Do oběhu se – ať už přispěním Tálibánu, nebo z čistě komerčních zájmů – může dostat obrovské množství zbraní a munice. Podobně tomu bylo po intervenci v Libyi, ze které se teď zbraně pohybují od Senegalu přes Kamerun až po Gazu. V případě Afghánistánu by to mohlo zapříčinit další destabilizaci regionu v důsledku posílení nestátních ozbrojených aktérů, organizovaného zločinu a drogových kartelů obchodujících s heroinem i lidmi. Týká se to širokého spektra skupin: povstaleckých hnutí islamistických, nacionalistických i levicových v Íránu, balúčských separatistů v Pákistánu i tamních džihádistů, džihádizovaných nacionalistů v indickém Kašmíru i indických maoistů nebo etnických separatistů na dálném indickém severovýchodě. A pak také mocných mafií v pákistánském Karáčí, indické Bombaji i v postsovětských ‚-stánech‘.“ Může se jednat o plíživý, ale o to nebezpečnější proces.

Autor je spolupracovník redakce.

Oprava: Původní verze textu uváděla, že Ismail Khan je v exilu v iráckém Nadžáfu. Za nepřesnost se omlouváme.