Foto USAID, Pixnio.com, CC0
Haqmal pracoval v Afghánistánu jako překladatel pro kanadskou armádu. Když hlavní město Kábul obsadil Tálibán, podařilo se mu v letadle dostat na Ukrajinu, kde žil šest měsíců v hotelu. Nyní čeká, jestli mu kanadská ambasáda vyřídí politický azyl. Haqmalův příběh zveřejnila kanadská veřejnoprávní televize CBC. „Všechno venku vypadá jako válečná zóna, to stejné jsem viděl při pádu Kábulu – exploze, střelba, prchající lidé, zablokované ulice a armády na cestě,“ řekl Haqmal v pořadu As It Happens.
Přála bych si mít svůj pokoj s knihovnou a nějaké místo, kterému můžu říkat domov.
Haqmal není jediný Afghánec, kterému se podařilo uprchnout z Kábulu, aby se o pár měsíců později ocitl znovu uprostřed války. Server Foreign Policy publikoval příběh čerstvě třiadvacetileté Afghánky Masoumi Tajik. Narozeniny oslavila sama v západoukrajinském Lvově, kam čerstvě uprchla z Kyjeva, malým čokoládovým dortem. „Přála bych si mít svůj pokoj s knihovnou a nějaké místo, kterému můžu říkat domov,“ řekla serveru. Na Ukrajinu se dostala společně s novináři z Wall Street Journal, kteří stejně jako ona prchali z letiště v Kábulu. Nyní prožívá pocity Déjà vu a také závod s časem. Potřebuje dostat studentská víza do USA, kde byla přijata ke studiu na Rutgers University v New Jersey. Pohovor nutný k získání víz měla absolvovat na americké ambasádě v Kyjevě 22. února. Jenže to už byla ambasáda evakuovaná. V Kábulu studovala na tamní Americké univerzitě v Afghánistánu, která nabízela vzdělání v americkém stylu. Mottem školy bylo: vzdělání pro budoucí afghánské lídry. „Tak jsem tady, jedna z nich, bloudím v Kyjevě a zkouším najít cestu, protože mě opustili ti, kteří s tím za mnou přišli,“ řekla novinářům.
Na Ukrajině se nacházely a dosud nachází také uprchlické tábory. V jednom z nich pobýval šestatřicetiletý Haidar Sassiqi, někdejší důstojník afghánské armády. Jeho příběh přinesla BBC. „Situace v Afghánistánu, když Tálibán převzal vládu, byla lepší než dnes tady na Ukrajině. Znovu prcháme, ale tentokrát vstříc neznámému osudu. Když začala invaze, v uprchlickém táboře na severu Ukrajiny nastal chaos. „Bylo to všude ve zprávách, lidé křičeli, dokud vedení tábora neotevřelo dveře a neřekli nám, ať utečeme,“ popsal někdejší afghánský voják britské BBC. Z tábora šel pěšky pětasedmdesát kilometrů do města Černihiv, odkud chtěl pokračovat na západní hranici a pryč ze země.
Podle odhadů žije na Ukrajině okolo pěti tisíc Afghánců, z nich tři sta sedmdesát přišlo do země loni v srpnu, kdy po stažení koalice vedené USA znovu získalo vládu nad Afghánistánem hnutí Tálibán.
Afghánci nejsou jedinou menšinou, která žije na Ukrajině, a která se kvůli ruské invazi ocitla v nezáviděníhodné situaci. Televizní stanice Al-Jazeera informovala o Nigerijcích, kteří rovněž uvízli ve válkou zasažené zemi. Samuel George, student prvního ročníku softwarového inženýrství, uprchl z Kyjeva, když přestal zvládat napětí. „Odjeli jsme z Kyjeva. Snažíme se přežít. Nechceme umřít v cizí zemi,“ cituje studenta Al Jazeera. Po cestě se ale srazili s autem vezoucí Ukrajince. „Nebyla to policie armáda, ani úředníci,“ říká George, který uvádí, že jim skupina vzala peníze a zabránila pokračovat v cestě. Nyní pokračuje v cestě pěšky. Neví, jak je to k hranicím daleko.
Polské úřady přijímají všechny prchající Ukrajince, včetně těch, kteří u sebe nemají platný pas. Pro Samuela George a další lidi v podobné situaci jako on, ale nemusí být situace zdaleka tak jednoduchá.