Foto Just Stop Oil
Klimatická krize se zhoršuje. Její následky jsou citelné čím dál intenzivněji už prakticky po celém světě: dlouholeté sucho, nebo naopak záplavy a povodně; extrémní meteorologické jevy, stoupání hladin oceánů (trápící prozatím hlavně ostrovní státy), vysychání řek, rozsáhlé požáry… Výčet se bude lišit podle konkrétního místa na planetě, které obýváme: zatímco v Evropě zažíváme především rekordní sucho, třetina Pákistánu se před několika měsíci naopak ocitla pod vodou vlivem nadměrných monzunových dešťů.
Politicky vzato nikdo neví, co s tím. O řešení změny klimatu se sice diplomaticky jedná na půdě OSN a jednotlivé státy a regiony pomalu uvádí v chod strategie na ozelenění ekonomiky a tranzici energetiky, ovšem politická akce, která by skutečně držela tempo s vývojem klimatické krize, je stále v nedohlednu. Toto dvojí vědomí existenční krize společně s absencí adekvátní odpovědi ze strany politických a ekonomických elit, vede ke stále radikálnějším akcím části klimatického hnutí, které v posledních letech proměnilo svoji taktiku.
Kde selhává snaha o řešení a vedení skutečného dialogu s aktivisty, nastává stupňování útlaku a zastrašování.
Klimatičtí aktivisté a aktivistky s čím dál větší urgencí organizují přímé akce, kterými narušují hladký chod naší fosilní společnosti: blokují doly, fosilní infrastrukturu, centra měst nebo dopravu a některé skupiny se uchylují i k lehkým sabotážím. Po dvouletce covidových lockdownů, během níž došlo k útlumu klimatického hnutí, se aktivismus znovu vrací na scénu ve snaze obnovit momentum, které kvůli pandemii do velké míry ztratil.
Během letošního roku jsme tak mohli sledovat sérii kontroverzních akcí, které usilovaly o návrat do veřejného povědomí s nebývalou silou: globální hnutí Tyre Extinguishers (volně přeloženo jako Vypouštěči duší) začalo „odzbrojovat“ vozy SUV s cílem jejich úplného zmizení z ulic světových měst; skupina Just Stop Oil se proslavila díky dvojici, která vychrstla omáčku na Van Goghův obraz Slunečnice a spustila tak velkou vlnu pohoršení a náhlého zájmu o evropské umění.
Umění nepatřičnosti
Celé to působí poněkud nepatřičně. Mediálním prostorem obchází strašidlo klimatické(ho) aktivist(k)y, před nímž je potřeba se mít na pozoru: nikdy nevíte, kdy se i vám poštěstí probudit se do rána se zjištěním, že pneumatiky vašeho SUV jsou prázdné a za stěračem najdete krátké sdělení o tom, že váš městský tank 4 × 4 zabíjí planetu a tím i vás a vaše sousedy a všechny ostatní. Nebo se vám jindy poštěstí trčet v zácpě — tentokrát nikoli z obvyklých důvodů (třeba zrovna začalo pršet a do ulic vyjeli lidé v plechových deštnících), ale proto, že o pár vozidel před vámi někdo sedí na vozovce s transparentem, na který ani nevidíte. Doma si pak přečtete zprávu o tom, jaké že umělecké dílo bylo potřísněno tentokrát a kdo kde a k čemu se zase přilepil. To už se svět úplně zbláznil?
Ne tak úplně. Mezi klimatickým aktivismem iniciativ jako je Just Stop Oil, Tyre Extinguishers nebo Extinction Rebellion, a společností, kterou se svými akcemi snaží oslovit, zeje zkrátka hluboká propast, kterou se nedaří překlenout. Zatímco aktivisté hledají nejrůznější kreativní způsoby, jak společnost „probudit“ do reality klimatické krize a dotlačit politickou třídu k potřebným rozhodnutím, veřejné mínění se sice v posledních letech ohledně klimatu proměňuje, ale stále příliš pomalu. A to samé platí také o politické reprezentaci, která neustále selhává v tom, aby konečně začala jednat adekvátně klimatické realitě.
Nejen to – v situaci, kdy společnost nestojí na straně aktivistů, reagují politické elity zesilováním represí. Společně s nárůstem intenzity a radikálnosti klimatických protestů roste i snaha o jejich potlačování a veřejným autoritám dochází trpělivost. Neochota či neschopnost řešit největší krizi, která bude definovat 21. století, nutně vede k rozšíření policejní logiky, jejímž smyslem je zkrátka udržení pořádku. Kde selhává snaha o řešení a vedení skutečného dialogu s aktivisty, nastává stupňování útlaku a zastrašování.
Problém je v tom, že tyto narušitelské akce nejsou ve skutečnosti brány vážně — jsou stále chápány jen jako další z protestů, které jsou v lepším případě tolerovány jako součást demokracie. Alespoň do chvíle, než začnou vadit a limity tolerance se vyčerpají. Do konzumeristické pasivity, požadující především klid na práci i spotřebu, se totiž narušitelské akce nehodí dvojnásob.
Za blokádu vězení
Represe na sebe tudíž nenechaly dlouho čekat. Ve Velké Británii, která se v posledních letech stala jakýmsi centrem experimentálního aktivismu, byly v posledních měsících zatčeny stovky aktivistů a aktivistek. Jen v samotném Londýně od letošního října čelí nejrůznějším obviněním bezmála dvě stovky osob. Dvěma členům zmíněné skupiny Just Stop Oil byl vyměřen trest bezmála měsíčního vězení za nepovolený vstup do skladiště ropy. Nejsou v tom ale sami: v britských vazbách a vězeních se ocitly desítky jejich přátel.
Reakce britské vlády je podle lidskoprávních skupin autoritářská: nový zákon o veřejném pořádku (Public Order Bill) usiluje o zavedení nového trestného činu s 51týdenním trestem za narušování klíčové národní infrastruktury nebo dopravních cest. A policii k tomu dodává rozšířené pravomoci, mezi jinými libovolné zastavení a prohledání osob bez udání důvodu nebo omezování práv účastnit se protestů.
Podobně je tomu ale i v dalších zemích. V Německu operující skupina Poslední generace (Letzte Generation) se stala centrem pozornosti poté, co během letošního roku blokovala letiště v Berlíně a Mnichově i veřejné komunikace. V Bavorsku je několik členů této skupiny ve vazbě už od července. Přátelsky se na adresu nového klimatického aktivismu netváří ani francouzské instituce: účastníkům narušitelské akce během Tour de France hrozily dva roky vězení, nakonec ale vyvázli „jen“ s pokutou 500 eur.
Podobné tresty ale padají i v dalších evropských zemích: dvojice holandských aktivistů si za útok omáčkou na Vermeerův obraz Dívka s perlou vyslechla od soudu verdikt dvouměsíčního pobytu ve vězení. Další dvojice čelí ve Španělsku hrozbě až tříletého trestu za to, že se přilepila k obrazu Francisca de Goyi.
Patrně největší pozornost světových médií si ale v posledních týdnech vysloužil případ australské aktivistky Deanny „Violet“ Coco, která si za svoji pětadvacetiminutovou blokádu přístavního mostu v Sydney vyslechla šokující verdikt tamějšího soudu: 15 měsíců ve vězení. Deanna Coco zároveň nenaplňuje stereotypní představu o klimatické aktivistce: původně manažerka eventů a podnikatelka si ostatně podle vlastních slov ještě donedávna nedokázala představit, že by se podobných akcí účastnila. Budíčkem se pro ni stalo, když se v roce 2019 na několik týdnů celé Sydney zahalilo do štiplavého kouře v důsledku masivních australských požárů.
Návrat velkých dějin místo jejich konce
Nevypadá to ale, že by se tím aktivisté a aktivistky nechali zastrašit. Pro mnohé z nich je riziko pobytu ve vazbě nebo vězení vědomým rozhodnutím, a dokonce součástí jejich taktiky občanské neposlušnosti. Snaží se navázat na úspěchy dosavadních sociálních hnutí, která se pohybovala za hranou legality a nenásilným narušením každodennosti usilovala o věci, které dnes považujeme za samozřejmé, jako je například všeobecné volební právo, právo na stávku nebo třeba konec rasové segregace.
Při pohledu do minulosti plné podstatně radikálnějších akcí, než jakých jsme svědky dnes, se zdá, že problémem jen omezených úspěchů je něco jiného než špatně zvolená taktika. Narušitelské akce totiž mohou vyvolat rozsáhlou společenskou změnu jen tehdy, když jsou dostatečně silné a robustní. Dnešní klimatické hnutí je co do své „masovosti“ jen vzdáleným odleskem svých předchůdců: většinou se jedná o menší organizace v řádech desítek až stovek lidí, výjimečně se můžeme ve větších zemích bavit o jednotkách tisíc.
Takové skupiny jsou zkrátka ještě příliš slabé na to, aby dokázaly prosadit skutečně významnou transformaci fosilně orientované ekonomiky, po níž volají. Je snadné označit úzkou skupinku aktivistů za vandaly a ekoteroristy, protože se nejedná o dostatečně významnou společenskou sílu: je možné je veřejně stigmatizovat, izolovat a označit za blázny.
To ale není tak snadné v situaci, kdy dojde k vytvoření širokého společenského hnutí, které už disponuje dostatečnou společensko-politickou silou. Vytvoření masového hnutí je ostatně jedním z často deklarovaných cílů dnešních klimatických skupin, které jsou spíše jeho předvojem. Jak ale takové hnutí vybudovat, je otevřená otázka, na niž dosud neexistuje uspokojivá odpověď, pouze několik hypotéz, které jsou ověřovány v praxi – a to ať už v horizontu let nebo několika posledních dekád.
Část klimatického hnutí dnes každopádně sází na to, že represe vůči jejich snahám vyburcuje veřejnost k jejich podpoře a povede ke vzniku dostatečně robustního hnutí, které dá lidstvu šanci na to, aby přežilo klimatickou krizi ve zdraví. Nakolik je tato hypotéza pravdivá, se ukáže v příštích měsících a letech. Zatím je jisté, že o represi nouze nebude.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou Heinrich Böll Stiftung.
Přečtěte si všechny texty ze série Klimatickou krizi bereme vážně.