Foto Arnaud Bouissou, Wikimedia Commons, CC0 1.0
„Pandemie covidu-19 nám ukázala, jak ničivá může být globální hrozba, která nezná hranice. Se změnou klimatu a ztrátou druhové rozmanitosti se to nemá jinak – ve skutečnosti představují ještě větší existenční hrozbu, a to tak zásadní, že z toho pro nás vyplývá nutnost nastoupit na cestu srovnatelnou s válečným stavem.“ Taková byla úvodní slova krále Charlese III. – tehdy ještě prince z Walesu – na konferenci COP26, která se konala v loňském roce ve skotském Glasgow. Ve svém patrně nejznámějším projevu o klimatické krizi překvapil nejen hloubkou porozumění problému měnícího se klimatu, ale i radikálností volených slov.
I ve věci měnícího se klimatu je totiž stále zřejmější, že je třeba činit rozdíl mezi soukromými podnikateli na jedné straně a ideology kapitalismu volného trhu na straně druhé.
Apel na „klimatickou mobilizaci“, která ekonomiku a lidskou společnost konečně připraví na to, aby adekvátně mohla čelit klimatickému rozvratu, jsme zvyklí slýchat spíše z aktivistických nebo akademických kruhů. Naopak, když společenské elity – ať už politické, kulturní nebo byznysové – začínají nasvěcovat svůj přístup ke klimatu, často se jedná spíše o greenwashing, rudimentární snahy o drobné změny k lepšímu nebo zdánlivě ambiciózní plány na dosažení uhlíkové neutrality firem a institucí někdy během příštích desetiletí. Jen velmi vzácně ale od těchto lidí slyšíme, že jsme v otázce klimatu de facto postaveni před nesamozřejmost pokračování naší existence. Tedy stejnou nesamozřejmost, jakou zažívají lidské společnosti ocitající se ve válce. Takové srovnání nekulhá: globální oteplování a jeho výhledy jsou z hlediska svých budoucích dopadů skutečně plně srovnatelné s válečným ohrožením.
Role elit v klimatické mobilizaci
Reakce světových elit na klimatickou krizi se tak rozkročuje od skupování protiatomových krytů na Novém Zélandu v očekávání civilizačního kolapsu, až po vážně míněné apely na mobilizaci všech národů ve společném boji proti fatálním dopadům současného fosilního systému. „Víme, že to bude vyžadovat biliony, nikoli miliardy dolarů. Víme také, že mnohé země si kvůli svému zadlužení nemohou dovolit přechod na ,zelenou‘. V takovém případě potřebujeme rozsáhlou kampaň ve válečném stylu, abychom zmobilizovali sílu globálního soukromého sektoru. S biliony, které má k dispozici – daleko nad rámec globálního HDP i světových vlád – nabízí jedinou reálnou vyhlídku na dosažení zásadní ekonomické transformace,“ pokračoval Charles na konferenci v Glasgow a nastínil tím svá ideologická východiska.
I ve věci měnícího se klimatu je totiž stále zřejmější, že je třeba činit rozdíl mezi soukromými podnikateli na jedné straně a ideology kapitalismu volného trhu na straně druhé. Oběma je sice společný neoliberální rámec, který se stal dominantním během posledního půlstoletí, nicméně zatímco ideologové se s jistým zpožděním stále mentálně nacházejí v osmdesátých, potažmo devadesátých letech, samotný byznysový sektor mezitím doznal částečných změn, a to z praktických důvodů. O fosilním průmyslu to pochopitelně neplatí, jeho manipulativní působení na veřejné mínění je dobře známá věc, která si jednoho dne dost možná vyžádá soudní vypořádání ve stylu pomyslného Mezinárodního klimatického tribunálu. Množí se ale relativně vážně míněné – a stále radikálnější – snahy o transformaci firem na udržitelnější modely.
Neděje se tak nutně z nějakých vznešených pohnutek, které jsou ideologům (často se jedná o pravicové intelektuální a politické elity) mnohdy cizí, jako spíše z pragmatického kalkulu. Společně s tím, jak se proměňuje nálada ve společnosti, jsou firmy stále více nuceny brát ohled na ekologické priority svých klientů, zákazníků i zaměstnanců a podle toho upravovat své produkty. Ačkoliv se často jedná o pouhý greenwashing, tedy pustou přetvářku a lež, jsou to zároveň zřetelné signály toho, jak je soukromý sektor po celém světě nucen vyrovnávat se s tématem, které pro něj bylo ještě před pár lety docela okrajové.
Limity zeleného neoliberalismu
Stále častěji tak můžeme slyšet, že zelenání byznysů už není jen nějakou hodnotovou či morální otázkou, ale docela pragmatickou výzvou pro udržení vlastní konkurenceschopnosti – pokud chcete, aby vaše firma přežila v nových podmínkách, musíte se přizpůsobit. Firmy, které se svezou na zelené vlně, budou mít v novém světě své místo, zatímco ty, které to nedokážou, zelená vlna smete. I díky relativně robustním iniciativám, jako je evropský Green Deal nebo Inflation Reduction Act americké administrativy, se investice do zeleného byznysu totiž stávají čím dál lukrativnějšími a kdo si nechá ujet vlak, už nemusí mít další příležitost. Důvody takového zelenání jsou tudíž veskrze neoliberální: vedené vlastním zájmem, racionálním kalkulem a vůlí ke konkurenceschopnosti.
Neoliberální jsou i důvody, proč monarcha ve svém projevu apeloval právě na byznysové lídry: soukromý sektor se totiž z velké části vymknul politické kontrole, přerostl přes hlavu i národním ekonomikám a stal se světem sám pro sebe, disponujícím nebývalou mocí ovlivňovat podobu světového i lokálního dění. Unikat politické moci, danění i regulacím je zvláště pro velké nadnárodní korporace čím dál snazší, stejně jako nákup politického vlivu a schopnost ovlivňovat samotnou podobu zákonů, které jsou pak těmto firmám šité na míru. Pro část elit – včetně nastupujícího krále Charlese III. – z toho plyne jednoduchý závěr: pokud je politika tak bezzubá, je nezbytné oslovit právě soukromý sektor. Přechod na udržitelnou ekonomiku se v tomto pojetí stává věcí invence byznysových lídrů, přičemž funkcí politiky má být poskytování adekvátního rámce. Ten můžeme nazvat jako zelený neoliberalismus, který představuje jakousi spontánní reakci současného systému na závažnost klimatické situace.
Nová fáze neoliberalismu
Neoliberalismus v roce 2022 už totiž není neoliberalismem triumfalistických devadesátek, přestože část jeho zastánců (ale i odpůrců) ve veřejném prostoru má potíž to pochopit. Charlesova rétorika je totiž mimo jiné lakmusovým papírkem, na němž se širšímu publiku ukazuje způsob uvažování čím dál většího segmentu „klimaticky uvědomělých“ společenských elit. Ať už se bavíme o politice, kultuře nebo byznysu, realizace závažnosti klimatického rozvratu už jde napříč společností a dotýká se i těch, kteří se doposud považovali za nedotknutelné. Navzdory třídním systémům, nerovnostem a privilegiím je totiž klimatická krize skutečně univerzální a dříve nebo později dopadne na všechny, a to zcela zásadním způsobem. Součástí celé věci je pochopitelně i mnoho pokrytectví, o čemž svědčí například to, že navzdory mobilizační rétorice krále Charlese III. zůstává uhlíková stopa královské rodiny katastrofální.
Je ale zcela na místě si přiznat, že neoliberalismus vstoupil do nové fáze. Je si toho vědom i nastupující král Charles, který to šíří nejen ve svých projevech, ale ztělesnil to i v dokumentu Terra Carta z minulého roku. Po vzoru Magny Carty z roku 1215, která se stala základem pro pozdější koncepci univerzálních lidských práv, se má Terra Carta soustředit na univerzální práva Země, jejichž právní ukotvení má být nejdůležitější výzvou pro legislativu našeho století. Ačkoliv se jedná o dokument mající spíše symbolickou hodnotu, nikoli právní závaznost, lze jej považovat za jeden z nejsmělejších projevů zeleného neoliberalismu. Ten není potřeba obhajovat nebo chápat jako dostačující pro zvládnutí klimatického rozvratu – ničím takovým není. Ale stejně tak platí, že neoliberalismus už není tím, čím býval.
Neoliberalismus je zkrátka tím, v čem žijeme, a sledovat jeho dynamiku znamená sledovat dynamiku současného světa. Jeho zelenání je důležitým indikátorem čím dál rapidnějších společenských proměn, které jednoho dne mohou (budou muset) nacházet řešení za hranicemi dnešního neoliberálního rámce. Ještě, než se tak ale stane, bude nejspíše potřeba si tyto hranice ohmatat a následně uvědomit, že jsou ve skutečnosti vězením, z něhož se musíme rychle osvobodit. Je to patrně fáze, jíž si musíme projít, a můžeme se tedy zasazovat i o to, aby netrvala příliš dlouho. Čas na polovičatá řešení už totiž dávno vypršel.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.