Foto Magdalena Slámová, použito se svolením autorky
Ruská invaze na Ukrajinu má dalekosáhlé důsledky. Nelegitimní válka vedená proti suverénní zemi má na svědomí nespočet zločinů páchaných na civilním obyvatelstvu a je zásadním milníkem pro evropskou bezpečnostní architekturu i dosavadní podobu mezinárodních vztahů. V neposlední řadě ovšem vyvolala evropskou energetickou krizi. Před nové výzvy tak staví i klimatické hnutí, řešení klimatické krize a prosazování nízkouhlíkové ekonomiky. Letošní Klimakemp tak mimo jiné reagoval na otázku, jak prosazovat transformaci fosilní energetiky v nových podmínkách nastolených ruskou agresí. Rozhovoru se zúčastnili Marika Volfová a Josef Patočka z platformy Re:set.
Co byla stěžejní témata letošního Klimakempu?
Marika Volfová: Témat Klimakempu bylo více, protože krize, kterým dnes čelíme, jsou propojené. Jednak je to energetická chudoba a nedostupnost bydlení, přičemž důvodem, proč jsme zvolili právě ostravský region, je, že právě tady se tyto krize propojují do očí bijícím způsobem. Je to region, kde se odstupuje od uhlí, takže se tu řeší spravedlivá transformace, a zároveň tu lidem reálně hrozí pád do energetické chudoby. My se snažíme mluvit o možných řešeních, která energetická krize má. Právě tady je přitom dobře vidět, jak předchozí transformace probíhala nespravedlivě – lokální oligarchové významně těžili z privatizace a jsou významnými činiteli krize bydlení.
Nejdražším zdrojem je v tuto chvíli plyn a obnovitelné zdroje jsou naopak nejlevnější. To si teď začínají uvědomovat i obce a jednotlivci.
Josef Patočka: Hlavním mottem letošního Klimakempu bylo: „Energie pro lidi, ne pro zisk.“ Je v tom pregnantně shrnuto, že na jedné straně spousty lidí padají do energetické chudoby, zatímco bohatí na tom vydělávají miliardy. Stejně tak ostatně vydělávají i na klimatické krizi. Této nerovnosti a nespravedlnosti je potřeba se postavit a bojovat za energetický systém, který bude lépe sloužit veřejnému zájmu, přírodě, dostupnosti energií i udržitelnosti.
Proč jste za místo konání zvolili právě loděnici Děhylov u Ostravy?
MV: Je tu hezky, ale hlavní důvod je ten, že jsme chtěli dát příležitost místním lidem zúčastnit se našeho programu. Jeho součástí je totiž spousta panelových diskusí a workshopů s lidmi, kteří bydlí v Ostravě nebo v Karviné. Ostatně velká část těch, kdo letošní Klimakemp organizovali, je právě z Ostravy nebo Moravskoslezského kraje.
JP: Jako společnost jsme trochu postižení tím, že se všechno řeší v Praze nebo v Brně, a proto pro nás bylo vždy důležité, aby se naše akce konaly v místech, která byla nejvíce zasažena krizemi, na něž se snažíme upozorňovat, ať už to byly v minulosti třeba severní Čechy nebo letos Ostravsko.
Na svém webu tvrdíte, že v Moravskoslezském kraji vzniklo několik „strategických projektů“, které ovšem čelí odporu laické i odborné veřejnosti. Můžete přiblížit, o co se jedná?
MV: V tuto chvíli se schvalují strategické projekty pro tři uhelné regiony, na něž by měla být alokována téměř polovina finančních prostředků z Fondu spravedlivé transformace. Jsou to mnohasetmilionové až miliardové projekty velkých firem či veřejné správy. Nevznikaly ale jako odpověď na potřeby obyčejných lidí. Při vytváření Plánu územní spravedlivé transformace prakticky neprobíhala občanská participace, a místní tak nemají slovo v rozdělování veřejných prostředků. Výsledkem je, že tyto projekty jsou aktuálně jenom způsobem, jak co nejrychleji utratit co největší množství peněz z fondů. Jedním z příkladů nekoncepčního projektu je Eden, což má být pavilon pro tropické rostliny. To považujeme za naprostý nesmysl – neřeší to žádný z problémů, které tady reálně jsou: nedostatek bydlení, vzdělání, péče nebo právě energetickou chudobu. Není vůbec jasné, k čemu bude dobrý běžným lidem. Další z nesmyslných projektů je Podolupark Karviná, kde má být součástí revitalizovaného území i spalovna odpadu. Nejedná se ale jen o situaci v Moravskoslezském kraji, v Ústeckém kraji peníze půjdou i do projektů největších znečišťovatelů, jako jsou firmy ČEZ nebo Sev.en.
JP: My jsme v rámci energetické brigády například vyměňovali okna lidem v osadě Bedřiška, kteří žijí ve zcela nevyhovujících podmínkách. Zatímco jim netěsní ani okna, o několik kilometrů dál se má stavět koncertní sál za dvě miliardy. Takže se není co divit, že lidem to připadá nefér. Není to nic, co bychom si vymysleli – místní lidé jsou reálně naštvaní na to, že se veřejné prostředky vynakládají na projekty luxusní a často nesmyslné, zatímco jim chybí zcela základní věci.
Jak by podle vás měly být prostředky z Fondu spravedlivé transformace vynaloženy?
MV: Na prvním místě je třeba říct, že by kraje, které tyto finance rozdělují, měly způsob jejich vynaložení konzultovat právě s lidmi, jichž se to týká. Měly by podle původního zadání jít menším a středním podnikům – ale tohle se v Česku úplně přeskočilo a místo toho se peníze rozdělují mezi ony zmíněné „strategické projekty“ velkých hráčů. Z komunikace s místními spolky ale víme, že tématy, která tu lidi skutečně trápí, jsou právě nedostupné bydlení, problémy s exekucemi nebo řešení energetické chudoby. V Ústeckém, Karlovarském i Moravskoslezském kraji lidi také trápí třeba nedostatečné finanční ohodnocení práce v pečovatelském sektoru a zároveň nedostupnost péče.
JP: Jde o to dát peníze do věcí, které lidé skutečně chtějí a potřebují, aby nedošlo zase k tomu, že tady někdo vydělá majlant na úkor všech ostatních. Tak tomu je právě s fosilním průmyslem, ať už se jedná o Bakalu na Ostravsku nebo Tykače na Ústecku. Řada lidí, s nimiž jsme mluvili, zmiňovala i možnost zakládání obecních rozvojových podniků nebo družstev, v nichž obec zaměstnává lidi v projektech, které jsou pro daný region nebo obec potřebné. Může se jednat o bydlení nebo zateplování, boj s energetickou chudobou nebo rozvoj komunitní energetiky. Je důležité, abychom vytvářeli sítě komunitní energetiky, a nikoli velké projekty, které budou zase patřit Tykačovi, jak se to plánuje teď, takže místo aby peníze z obnovitelných zdrojů šly do lokální ekonomiky, skončí někde v daňovém ráji.
Je vůbec ještě možné stihnout si zateplit dům pro letošní zimu?
JP: Hodně záleží na tom, o jaký dům se jedná a v jakém se nachází stavu. Komplexní rekonstrukce se už stihnout nedá. U některých domů je ale možné využít některých svépomocných opatření – je možné zaizolovat stará okna nebo zateplit strop, ať už minerální vatou nebo slámou, čímž se může dost významně ušetřit. Komplexní řešení jsou otázkou dalších sezón, nicméně tím spíš bychom na nich měli začít pracovat už dnes. Řešení na úrovni domácností už existují, ať už se jedná o obnovitelné zdroje nebo třeba teplená čerpadla, ale nejsou přístupná všem, a zejména těm, kdo by je nejvíce potřebovali.
MV: Nejde jen o to zpřístupnit dotace i pro lidi, kteří si nemohou dovolit ani tu vstupní investici, je potřeba, aby se pozornost věnovala i lidem, kteří žijí v nájemním bydlení a často nemají páku na majitele, aby zařídil, že byty, v nichž nájemníci bydlí, budou adekvátně zateplené a budou čerpat energii ze zdrojů, které pro ně budou výhodné. Je samozřejmě otázkou, jak zajistit, aby se majitelé postarali o to, že jejich byty budou odpovídat potřebným energetickým standardům.
Jak tedy nejlépe přežít tuto zimu?
MV: Pro nás je důležitá solidarita a vzájemná pomoc. Snažíme se organizovat skupiny, které budou obcházet sousedství a pomáhat lidem s praktickými úpravami jejich domů, jako je právě zaizolování oken nebo zateplení půdy. Také ale poradí, jak si požádat o finanční podporu třeba v podobě příspěvku na bydlení. Je to totiž poměrně složitý byrokratický proces a víme, že příspěvek na bydlení nevyužívají zdaleka všichni, kdo na něj mají nárok.
JP: Největší problém energetické chudoby nespočívá v tom, že by si lidé vyloženě nemohli dovolit dostatečný tepelný komfort. Jde spíše o to, že si vlivem vysokých cen tepla nebudou moci dovolit jiné základní věci, a budou se tak propadat do chudoby. Prakticky to znamená, že abyste měli doma teplo a přežili zimu, nemůžete si dovolit dostatečně kvalitní potraviny nebo vybavení pro děti do školy a podobně.
Považujete dosavadní opatření vlády na podporu domácností během energetické krize za dostatečná? Můžeme v jiných zemích hledat inspiraci pro to, jak to dělat lépe?
JP: Dosavadní politiku hodnotíme jako nedostatečnou, tedy za pět. Co se opatření týče, udělalo se jich málo a pozdě. Už v srpnu, kdy bylo jasné, jak dramaticky se situace vyvíjí, se v jiných evropských zemích zaváděly třeba slevy na veřejnou dopravu spolu s nejrůznějšími plány třeba právě na rozjezd zateplování domů a rozvoj obnovitelných zdrojů. U nás v srpnu ministr financí Stanjura prohlásil, že zdanění mimořádných zisků v energetice u nás nepřichází v úvahu, protože by to bylo trestání úspěšných. V řadě evropských zemí ale existuje sociální sleva na energii, jakou bychom chtěli prosadit v rámci příspěvku na bydlení. Ještě slibnější je systém ve Francii, kde řady domácností dostávají poukazy na základní množství energií zdarma. V Irsku existuje opatření na ochranu před energetickou chudobou spočívající v zákazu odpojení od dodávek energie, i když lidé třeba nezvládají platit složenky. Inspirativní je také Skotsko, které dočasně zastropovalo ceny nájmů.
Častou námitkou, která v současné krizi zaznívá, je i to, že obnovitelné zdroje zdražují ceny energií.
MV: To je nesmysl. Stačí se podívat na to, jak se určují ceny energií: podle toho nejdražšího zdroje, který se nachází v energetickém mixu. Nejdražším zdrojem je v tuto chvíli plyn a obnovitelné zdroje jsou naopak nejlevnější. To si teď začínají uvědomovat i obce a jednotlivci, kteří aktuálně mají o obnovitelné zdroje velký zájem, ale bohužel musí často čekat velmi dlouho, protože na tuto situaci nebyly připraveny ani firmy, ani legislativa. I díky tomu je dnes velmi těžké zakládat a rozvíjet komunitní energetiku, protože legislativa, která by to umožňovala, ještě neexistuje.
JP: Ano, obnovitelné zdroje energie jsou ty vůbec nejlevnější. Leckde tak dochází k tomu, že se snaží zavádět opatření na snižování cen energií tím, že určují cenu energií nikoli podle drahého fosilního plynu, ale právě podle cen obnovitelné energie nebo jádra. Takže stále se mluví o tom, že ceny energií stoupají, ale je potřeba si uvědomit, že to, co reálně stoupá, je cena plynu. Cena obnovitelných zdrojů naopak dále kontinuálně klesá: v případě solárních panelů klesla za posledních dvacet let o více než sto procent a je to vůbec nejlevnější forma energie na trhu.
Jaké by tedy měly být další kroky vlády, abychom měli dostupnou a čistou energii?
MV: Významným krokem bude už zmíněný právní rámec pro zavádění komunitní energetiky, a to společně s velkými investicemi do decentralizované energetické sítě. Tím by se mělo zajistit, aby zisky z výroby energie šly zpět do daných komunit a regionů, a nikoli do kapes velkých hráčů, kteří na současné krizi bezprecedentně vydělávají. Ruku v ruce s tím je potřeba co nejrychleji zavést taková opatření, která by zamezila těmto extrémním ziskům, například v podobě sektorových daní.
JP: My jsme na toto téma zpracovali analýzu, která předkládá tři návrhy: prvním z nich je, jak už bylo řečeno, potřeba masivních investic do obnovitelných zdrojů, a to tak, aby byly přístupné zejména těm lidem, kteří je nejvíce potřebují. Druhou oblastí jsou investice do energetických úspor, které jsou zvláště důležité v případě tepla – tady je potenciál skutečně obrovský. Zároveň to je oblast, v níž je možné vytvořit velké množství pracovních míst, zaplacených například oněmi rekordními zisky, které dnes mizí do zahraničí. Třetí navrhovanou změnou je transformace vlastnických struktur v oblasti energetiky tak, aby zisky zůstávaly u lidí, obcí nebo států, abychom je mohli dále reinvestovat do další tranzice, energetických úspor a obnovitelných zdrojů. Aktuálně by to znamenalo získat co nejrychleji fosilní firmy do veřejného vlastnictví a řídit je tak, abychom mohli tranzici na nízkouhlíkovou a levnou energetiku provést co nejrychleji. To samozřejmě neznamená, že bychom se měli vrátit ke státnímu monopolu v energetice, naopak je možné a žádoucí rozvíjet veřejné vlastnictví a kontrolu třeba právě na obecní úrovni – potenciál obecní energetiky je obrovský a ukazují to i příklady, jako jsou třeba Litoměřice, kde starosta za ODS už mnoho let rozvíjí městskou energetiku a uspořené peníze se investují do rozvoje obnovitelných zdrojů. To je pro nás jeden z příkladů dobré praxe. Není to žádný velký socialismus, ale zkrátka péče dobrého hospodáře, na kterou přijde i starosta z ODS. Kromě státního a obecního vlastnictví by ale klíčovým prvkem energie budoucnosti měly být komunity a společenství občanů a možnost vyrábět si elektřinu na vlastní střeše.
Zaznívají ovšem hlasy, že bychom v současné situaci měli alespoň dočasně opustit Green Deal a vrátit se ke konvenčním zdrojům energie. Že zkrátka na experimenty teď není vhodná doba. Představuje invaze na Ukrajinu překážku pro přechod na obnovitelné zdroje energie?
MV: Právě naopak. Invaze na Ukrajinu nám ukazuje důvod, proč bychom se závislosti na plynu a dalších fosilních zdrojích měli co nejdříve zbavit. Jsou to právě miliardy za ruský plyn, které do velké míry financují ruskou válečnou mašinérii. Nastalá situace by tudíž měla představovat impulz, abychom přechod z fosilní na nízkouhlíkovou energetiku urychlili.
JP: Je to v podstatě absurdní tvrzení. Klimatická a ekologická krize s válkou na Ukrajině nezmizela. Tohle tvrzení vnášejí do veřejného prostoru lidé buď ze zištných důvodů, nebo si zkrátka neuvědomují, jaká je realita, a neberou klimatickou krizi dostatečně vážně. Představa, že klimatická situace není zas tak závažná, a že si tudíž můžeme dovolit otálet a váhat, je zcela mylná. Dnes například víme, že pokud máme mít šanci udržet míru oteplování pod bezpečnou hranicí, musíme do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů o 50 procent. Znamená to, že transformaci naopak potřebujeme urychlit. Klimatická krize není něco, co můžeme odstavit na vedlejší kolej – pokud ji nebudeme řešit, bude to v budoucnosti znamenat více krizí a více konfliktů. My se dnes nacházíme v mnohočetné krizi: jsme na prahu ekonomické recese, celý růstový systém se nám hroutí pod rukama a větší energetická soběstačnost je jak odpovědí na klimatickou krizi, tak i na geopolitické výzvy, před nimiž stojíme.
Jaký je podle vás vztah obnovitelných zdrojů a energetické bezpečnosti?
JP: To, co nám energetickou bezpečnost může zajistit vůbec nejlépe, jsou právě obnovitelné zdroje a úspora spotřeby fosilního plynu. Čím méně budeme závislí na dodávkách fosilních zdrojů z problematických režimů mimo Evropu, čím více budeme energeticky soběstační na obecní, státní i celoevropské úrovni, tím lépe na tom budeme i z bezpečnostního hlediska.
Jedním z evergreenů českého veřejného mínění i průmyslu je přesvědčení, že součástí nízkouhlíkového energetického mixu má být i jaderná energie. Má podle vás místo v budoucí české energetice?
MV: Rozšiřování jaderných bloků skutečné transformaci příliš nepomůže. Jednak to znamená velmi zdlouhavý proces – vidíme, že ve spoustě států se dostavby jaderných bloků velmi prodlužují, což nijak nepřispívá tomu, aby transformace probíhala rychleji nebo spravedlivěji. Nejedná se ani o čistou energii, ani o efektivně vynaložené peníze. Ty by bylo možné mnohem efektivněji využít na investice do obnovitelných zdrojů a proměny energetické infrastruktury. Nejrychlejší a nejdostupnější řešení už na stole máme, jádro by znamenalo jenom zdržení.
JP: Přijde mi vlastně legrační, když třeba ODS před volbami mluví o nějakém horkovodu z Dukovan do Brna jako o kroku k energetické soběstačnosti. Dukovany využívají jaderné palivo importované z Ruska – takže jádro nepředstavuje žádnou formu energetické soběstačnosti, a přidáme-li k tomu skutečnost, že s postupující klimatickou krizí je chlazení jaderných elektráren čím dál komplikovanější, o ostřelované Záporožské elektrárně na Ukrajině ani nemluvě, vyjde nám z toho, že jádro není z žádného hlediska vhodným řešením.
Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že velká část české veřejnosti myšlenku obnovitelných zdrojů podporuje, ale zároveň je poměrně skeptická k evropskému Green Dealu. Může být komunitní energetika, jak o ní mluvíte, alternativou k přístupu shora?
MV: Myslím si, že veřejnost je oprávněně skeptická ke Green Dealu, který se prezentuje na konferencích sponzorovaných Shellem a se vstupenkou za 11 tisíc. Green Deal se tím stává nepřístupným a kromě toho je nastaven prorůstově tak, aby fungoval v rámci současného systému. Bottom-up přístup, který navrhujeme, má za cíl, aby transformace probíhala co nejvíce sociálně, aby na změny, kterými musíme projít, nedoplácely nízkopříjmové skupiny. Transformace, o kterou nám běží, ale není jenom o proměně energetiky – má být komplexní proměnou celého systému a toho, kdo z něj profituje. Současná podoba Green Dealu je velmi asociální, a obavy lidí jsou tak částečně oprávněné.
JP: Je to past, do níž se nesmíme nechat chytit: buď glorifikovat Green Deal jako něco, co se vlastně nesmí kritizovat, nebo se na druhé straně přidat k uhlobaronům typu Tykače a Křetínského, kteří neberou žádný ohled na zájmy lidí a je to ostatně vidět na tom, jak se v této krizi chovají a jak na ní bezostyšně vydělávají. Proti této falešné alternativě potřebujeme postavit skutečnou transformaci, která zajistí jednak obyvatelnost planety pro nás i naše děti, a jednak významně přerozdělí společenské bohatství a moc tak, aby všichni měli možnost důstojně žít. My trváme na tom, že řešení klimatické krize a sociální spravedlnost musí jít ruku v ruce a mohou se vzájemně podporovat. Nutnost čelit výzvě měnícího se klimatu tak znamená i příležitost napravit nerovnost a nedemokratičnost současného systému, což transformaci může získat popularitu.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.