André Gorz. Foto Nueva Sociedad
André Gorz – původním jménem Gerhart Hirsch – se narodil ve Vídni židovskému otci a katolické matce českého původu. V antisemitském prostředí Vídně třicátých let se jej rodiče rozhodli přejmenovat na Gerhart Horst a toto jméno mu zůstalo i ve Švýcarsku, kde během války dokončil střední školu a vystudoval chemii. Snad by dnes jméno Gerhart Horst figurovalo v dějinách chemie, kdyby se v roce 1945 nepotkal se svým filozofickým idolem Jean-Paulem Sartrem, s nímž navázal přátelství a přestěhoval se do Paříže.
Několik let se protloukal jako občasný překladatel a autor článků, než dostal stálé místo ekonomického zpravodaje pro deník L’Express. V něm psal pod pseudonymem Michel Bosquet. V roce 1964 spoluzaložil levicový časopis Le Nouvel Observateur, do kterého začal psát také pod pseudonymem André Gorz – ten si ponechal po zbytek své kariéry. Celý jeho život provázelo hledání identity: připadal si často jako zrádce (jmenoval se tak i jeho autobiografický román), neboť opustil víry svých rodičů, ortodoxní marxismus i několik svých jmen. Možná právě proto mohl nakonec vytvořit zcela novátorskou koncepci ekonomiky, jež zůstává dodnes inspirativní.
Zrození nerůstu
V roce 1972, kdy celý svět čte zprávu o Mezích růstu, ukazující na počítačových modelech neudržitelné směřování světa, použil André Gorz poprvé slovo nerůst (décroissance). Tehdy o něm ještě neuvažoval jako o politickém sloganu či programu, ale označoval jím zkrátka pokles spotřeby, který Gorz považoval za nutný pro zachování obyvatelného světa. Postupně však začala idea nerůstové budoucnosti nabývat konkrétnějších obrysů. Svou vizi, kterou formuloval a upravoval v mnoha článcích a knihách po několik dekád, nazýval postindustriálním socialismem, ekosocialismem nebo prostě nerůstem. Jeho syntéza ekologie a marxismu, ovlivněna Sartrovým existencialismem a Illichovou kritikou technicistního systému, navrhovala radikální transformaci celé společnosti.
Vyvracel technologický determinismus: nejsme obětí technologií, technologie budou takové, jaké si je uděláme. To ostatně platí o všem – o dějinách i ekonomickém systému.
Uvědomoval si, že projekt neustálého ekonomického růstu – a s ním spojeného neustálého růstu spotřeby – bude znamenat zkázu pro životní prostředí. Zároveň jako jeden z prvních poukazoval na to, že růst spotřeby je umožněn agresivní reklamou, jež vyvolává v lidech nové potřeby, a navrhoval proto její omezení.
Nekonečný růst naráží podle Gorze nejen na planetární limity, ale i na limity sociální (tuto myšlenku rozpracoval o několik let později Fred Hirsch ve svém díle Social Limits to Growth, 1976). Mnohé věci (častým příkladem jsou drahá auta nebo značkové oblečení) si kupujeme ne proto, že jsou užitečné, ale proto, abychom se vyrovnali ostatním, nebo je překonali. Takovému zboží se říká poziční zboží: kupujeme ho, abychom zlepšili svou sociální pozici. „To, co je dobré pro všechny, nemá žádnou hodnotu; abyste byli vážení, musíte mít něco ,lepšího‘ než ten druhý.“
Zjevný problém nastává ve chvíli, kdy daný produkt mají všichni – tehdy ztrácí hodnotu, kterou získal svojí exkluzivitou. Společnost se tak dostává do nekonečného cyklu umělých tužeb a bezcílné spotřeby. Problém si můžeme představit jako situaci, kdy si na koncertu všichni stoupnou na špičky – všichni se snaží vidět více, ale nikdo ve výsledku nevidí líp. Podobně ve spotřební společnosti všichni kupují věci, aby se vyrovnali ostatním, aniž by se přitom kamkoliv trvale posunuli.
Zároveň se vyráběné věci stávají čím dál rychleji odpadem. Podle Gorze by věci, jež vyrábíme, měly vydržet dlouho, měly by být snadno opravitelné, recyklovatelné a s nízkou energetickou spotřebou. Navrhoval proto mimo jiné, aby výrobky, které vydrží déle, byly daňově zvýhodněné, a aby u každého výrobku byla povinně uvedena jeho záruční doba a energetická spotřeba (což v sedmdesátých letech nebyla žádná samozřejmost).
Více volného času!
Hlavním posláním nerůstové společnosti by však podle Gorze mělo být osvobození lidstva od práce. Důsledně kritizoval posedlost plnou zaměstnaností a neustále rostoucí produkcí. Zvyšující se efektivita práce by neměla sloužit k navyšování produkce, ale ke zkrácení pracovní doby, tvrdil Gorz. „Hlavním cílem není ani maximální produkce, ani plná zaměstnanost, (…) nýbrž jinak organizovaná ekonomika, v níž je uspokojení potřeb zajištěno každému, výměnou za určité množství společenské práce, jež by zabíralo jen malý zlomek lidského života.“
Od sedmdesátých let tak prosazoval dvacetihodinový pracovní týden, později také základní nepodmíněný příjem. Získaný volný čas by však neměl sloužit k tomu, aby lidé více spotřebovávali. Cílem je osvobodit lidi, aby mohli vytvářet skutečné hodnoty, jež nejsou ani měřitelné ani směnitelné: pečovat o své blízké, zkrášlovat své okolí, vzdělávat se a produkovat věci, na něž v tržní společnosti nezbyl čas ani místo. Teprve to umožní (řečeno existencialistickým slovníkem) vnímat se jako subjekt vlastní existence: tedy být skutečně svobodný.
V sedmdesátých letech, zatímco Evropou obcházelo strašidlo nezaměstnanosti, nastoloval Gorz zcela jiný pohled na práci a důsledně kritizoval snahy vytvářet zaměstnanost pro zaměstnanost. „Místo toho, aby si kladli otázku, jak zajistit, aby v budoucnu mohli všichni pracovat mnohem méně a lépe, a přitom dostávali svůj podíl na společensky vytvořeném bohatství, naprostá většina lidí se ptá, jak zajistit, aby systém spotřebovával více práce – jak zajistit, aby obrovské množství práce ušetřené ve výrobě mohlo být promrháno na druhořadé práce, jejichž hlavní funkcí je zaměstnat lidi.“ V mnohém tak předjímal Graeberovu teorii Práce na hovno.
Technologické otroctví
Inspirován filozofem Ivanem Illichem varoval Gorz před nedemokratickými vlastnostmi technologií a technokratů, kteří je ovládají. Nebyl zaslepeným odpůrcem technologií; doufal však v technologie, jež nebudou ohrožovat lidskou svobodu a autonomii. Vyvracel technologický determinismus: nejsme obětí technologií, technologie budou takové, jaké si je uděláme. To ostatně platí o všem – o dějinách i ekonomickém systému. Lidé jsou tvůrci vlastního světa, nikoliv jen pasivní oběti vývoje technologie, chodu dějin a materiálních podmínek. Dojde-li k nerůstové transformaci, bude to proto, že jsme se pro ni rozhodli.
Stejně tak může náš svět při řešení ekologických problémů sklouznout k nedemokratickým technokratickým řešením. „Nerůst je imperativem nejen pro přežití, ale pro jinou ekonomiku a jiný životní styl, jinou civilizaci a jiné mezilidské vztahy. V jejich nepřítomnosti bude možné zastavit kolaps pouze restrikcemi, příděly a autoritářskou alokací typickou pro vojenské ekonomiky. K odchodu z kapitalismu dojde tak jako tak, ať už civilizovaně, nebo barbarsky.“ Místo nerůstu zde může nastat to, co Gorz nazýval technofašismem (původně Illichův termín), tedy systém, v němž moc již není v rukou státu, ale technologických gigantů. Tato formulace se příliš neliší od toho, co dnes Varoufakis a Bellemare nazývají technofeudalismem.
Ke konci života se začal zajímat o vývoj internetu, jenž považoval za pozitivní sílu umožňující každému svobodně sdílet informace. Zároveň však poukazoval na transformaci kapitalismu, z nějž se stal kapitalismus kognitivní. Jsme ve fázi, v níž se hlavním výrobním prostředkem staly informace, často chráněné patenty a autorskými právy. To však není nutně špatná zpráva. Vše, co je digitální, je reprodukovatelné, a mohlo by se tedy stát společným vlastnictvím všech (commons). Gorz by byl pravděpodobně znechucen současným stavem internetu zahlceného reklamou a z velké části stojícího na privatizaci kolektivního intelektuálního vlastnictví. Zemřel však v roce 2007, nedožil se tedy ani největšího rozmachu internetu, ani kolapsu bubliny „fiktivního kapitálu“, kterou předvídal. Rozhodl se odejít dobrovolně ze světa spolu se svou ženou Dorine, bez níž si život nedokázal představit.
Sto let napřed
Gorz byl bezpochyby na svou dobu příliš radikální a jeho myšlenky se mohou zdát přehnaně odvážné i dnes. Nebál se být kreativní, při formulování své teorie přecházejí některé jeho eseje do někdy až utopické prózy. Pokud byste se zeptali, zda to, co píše, je utopie, odpověděl by: „Utopie? Spíš je to program.“
Gorz od sedmdesátých let vizionářsky kritizoval práci postrádající smysl, všudypřítomnost reklamy, ničení životního prostředí způsobené fixací na nekonečný růst a nedemokraticky fungující technologie. Tyto problémy nebyly chimérami – naopak. Mnohé z nich v současnosti nabobtnaly do úděsných rozměrů. Snad tedy není od věci si i dnes stoletého Andrého Gorze přečíst a začít hledat nerůstovou cestu ven z kapitalismu.
Autor je environmentalista.