Foto Galerie hlavního města Prahy
„The medium is the message.“ Médium je prostředek či prostředník. Tento citát teoretika médií Marshalla McLuhana najdeme na samotném počátku knihy Myšlení obrazem od Miroslava Petříčka, pedagoga, teoretika a popularizátora filozofie. „Prostřednictvím média se stýkáme se světem či skutečností,“ rozvíjí dále McLuhanovu myšlenku Petříček. Právě naše setkávání se světem umění tematizuje stejnojmenná výstava v Galerii hlavního města Prahy, za níž stojí kurátorka Jitka Hlaváčková, k níž se jako autoři koncepce přidali výtvarnice Kateřina Štenclová a sám Petříček. Výstava je v Městské knihovně k vidění do konce ledna 2024.
Výstava probíhá paralelně s další výstavou v GHMP nazvanou Myslet filmem kurátorky Sandry Baborovské. Čím vším budeme myslet příště? Myšlení totiž není jen uvažování o formě či médiu, v Petříčkově univerzu je to především myšlení filozofické.
Koncept výstavy je divákovi od počátku do konce nejasný, což možná ještě ztěžuje jeho – zde se chce říci slovo rádoby – filozofický rámec. Začteme-li se do Petříčkovy publikace z roku 2009, která tematicky výstavu zaštiťuje, zjistíme, že se „obrazu“ věnuje velice sporadicky, a jak její podtitul (Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé) naznačuje, je obecně spíše průvodcem současným filozofickým myšlením.
U kolektivních přehlídek je rovněž obvyklá kvalitativní kolísavost, která je ale u výstavy Myšlení obrazem enormní.
Dle autorek a autora vychází výstava z Petříčkova citátu, že „setkání s obrazem je (vizuální) událost“. Událost, kdy mne obraz donutí změnit postoj a skutečnost se následně ukazuje jinak. Nu – ano. Může tomu být ale jinak? Není to snad obecně důvod, proč se díváme na umění?
S velkými skupinovými, „tematickými“ projekty (převážně) žijících umělců je vždy trochu potíž a mnohdy vyvstanou neodbytné otázky. Bylo dříve téma, k němuž se hledali příhodní autoři, či tomu bylo naopak a na základě určitého předvýběru umělců se hledalo aktuální téma? Kontrolka navíc začne blikat vždy, když je autor/ka koncepce výstavy na přehlídce zároveň zastoupen/a svými uměleckými díly a je zde zároveň prezentován i jeho/její rodinný příslušník/ce.
Každopádně u obdobných projektů platí více než jinde to, že se nelze zavděčit všem. Tedy spíše – nelze se zavděčit nikomu. Vždy se najdou hlasy, které by na výstavě raději viděly tu či toho, nebo naopak nerozumí zařazení té či onoho. U kolektivních přehlídek je rovněž obvyklá kvalitativní kolísavost, která je ale u výstavy Myšlení obrazem enormní.
Ta je údajně z velké části tvořena z tvorby umělců, kterým se Petříček ve svých textech dříve věnoval. Ale věnoval z jakého důvodu? Byli pro něj relevantní z estetického či filozofického hlediska? A měli kromě toho něco společného? A ti, co se jim nevěnoval, byli do výstavy zařazeni podle jakého klíče? Divák totiž žádný do rukou nedostane.
Viditelné a neviditelné
Návštěvník je výstavou nekompromisně veden. Velkorysá architektura, jejímž autorem je Richard Loskot, klade důraz na meziprostory, na přechody mezi jednotlivými sekcemi, které mají diváka posunout v myšlení někam dále. Aktivně diváka nabádá k různým formám interakce s díly: vytváří různé pohledy a průhledy, vede jej skrz či nad instalace.
Expozice je rozdělena do několika oddílů uvedených citáty světových filozofů. První sál parafrázuje výrok Maurice Merleau-Pontyho o oku, jež je vzrušeno dotykem světa a toto vzrušení transformuje skrze ruku zpátky do viditelna – tedy do materiálna. Jsou zde dvě site-specific instalace – Hoření v krajině Michala Kindernaye a Pb Sn Martin(a) Zet(ové), obě se vynořují ze tmy a naznačují materiálovou transformaci.
Druhý sál přirovnává barvu ke sluchu jako konstitutivnímu elementu pro prostor. Ze tmy vejdeme přímo do ambiciózní instalace jedné z autorek výstavy, Kateřiny Štenclové, která má tendenci opanovat celý prostor. Barvu tato sekce uchopuje z různých hledisek. Najdeme zde digitální reprezentace barvy Jany Bernartové, barvu v prostoru, u základního barevného kontrastu zůstává instalace Toma Kotika Room Rhythm, která má podobu pásu černých oken lemujících interiér bílé kostky.
Viditelné a neviditelné zkoumá instalace Jiřího Matějů (Inverzní diptych) či obrazy-objekty Jaromíra Nováka, z nichž jako by se vynořovaly barevné elementy. Z barvy jako formotvorného elementu se postupně stává otisk – otisk stínem na stěně (židle), až k symbolickému otisku lidské přítomnosti (Mária Bartuszová a Adriena Šimotová).
Další oddíl výstavy je uvozen citátem o mimesis a skutečně do jakési nápodoby vstupujeme – do nápodoby živé přírody v podobě skleníku plného živých rostlin, mezi nimiž jako z laboratoře vyrůstají umělecká díla. Zde zaujmou hlavně obsesivní meteorologické mapy Zdeňka Koška, dotvářející podivně dystopické, ekologicky apelativní vyznění této chodby. Z imitace přírody vycházejí i díla Dagmar Šubrtové či instalace macerujících se bylin Miroslavy a Vladimíry Večeřových. Pseudorealitu komentuje Jiří Skála v cyklu Selfie-Nation a Magdalena Jetelová v zrcadlovém, vibrujícím objektu konstatuje, že to, co je podstatné, již není patrné. Následující místnost zcela ovládá velkorysá instalace Zbyňka Baladrána, sestávající z desítek obrazů cyklu Jarmark umění, naznačující jakýsi návod na „výrobu“ současného uměleckého díla. Uzavírá ji kategoricky apelativní zvolání „Toto je umění!“
Otázky Co je umění? nebo Co činí umění uměním?, které mocně přesahují i do filozofie, zde nechme stranou. Vzhledem ke sdělení Baladránova díla je nutné výrok vnímat satiricky a zamyslet se nad konotacemi slova „být“. Je toto skutečně umění, přestože tak na první pohled nevypadá? Je toto umění dnešní doby, trendy umění, které je aktuálně „in“? Má toto umění schopnost přesáhnout interní rámec a oslovit diváka? Ten je mezi zamýšlením se nad podobnými náhodnými výroky v lepším případě zmaten, v horším unaven. Vchází do sálu s dominantním tunelem rámovaným sdělením Toto je obraz. Po všech konotacích myšlení obrazy a v obrazech se na konci výstavy setká s polopatickým výrokem ilustrovaným místností zaplněnou – obrazy.
Náhodné citáty
Ano, jsou tu obrazy. Ale obrazy čeho? Svěží výběr maleb, mísících různé malířské přístupy s art brut (autorů spojených s Ateliérem radostné tvorby). Tato inkluze ale poněkud překvapivě vůbec neruší, naopak. Díla autorů jako Marie Kúsová či George Radojčič doplňují velikány, jakým je Jiří Načeradský, přirozeně a organicky. To se ale nedá říci o dokumentární instalaci Kateřiny Šedé, kde ona „obrazovost“ je až na posledním místě a estetizace ex post v podobě kreseb či návrhů přesvědčivosti nepomáhá.
Z obrazové místnosti pak dále vstoupíme do instalace Maxmiliána Arona Mootze, která v jakémsi umakartovém jádru prezentuje (zřejmě) obraz destruovaný. Další oddíl prezentuje „událost, která má budoucnost. To znamená, že zrcadlí aspekty, které budoucnost vrhá zpátky na přítomnost.“ Divák si tak potvrzuje to, co už vlastně tuší od prvního sálu: že citáty, které uvozují každou sekci a které se nějak filozoficky vztahují k vnímání obrazů, jsou vybrány v podstatě náhodně a bez hlubší rezonance s díly, která je – i podle Petříčkových slov – nemají ilustrovat, ale jsou spíše dalšími artefakty na výstavě.
Zde se jedná o setkávání v čase, a o (více méně) náhodné konstelace v čase a prostoru. Nalezneme zde video Snář Lenky Vítkové, křehké objekty Tomáše Hlaviny či zrcadlení událostí minulých do přítomnosti (Miloš Šejn). Výstava končí něčím na způsob zobrazení „řádu světa“ – grafy Jiřího Skály a Tomáše Uhnáka inspirované texty o marxismu aplikovaném v zemědělství. Site-specific malby Josefa Šmída pak vyobrazují různá životní a civilizační prostředí.
Závěrem opět cituji Miroslava Petříčka z podcastu GHMP: „A potom je tu otázka, jestli jsou tu obrazy proto, abychom jim rozuměli. Možná jsou tu proto, abychom jim nerozuměli a přišli na to, že je chyba nerozumění překonávat porozuměním.“ To je možná optimistické povzbuzení pro návštěvníka, který se cítí výstavou zmaten či nenaplněn, a uvízl – pokud použijeme filozofický pojem – v jejím hermetismu.
Expozice Myšlení obrazem je podivně inertní, až sterilní. Vybízí sice ke zvnitřnění události setkání s obrazem, ale jen málo děl je toto schopno nabídnout. Spíše než s potřebou filozoficky přemýšlet „o obrazu“ odchází divák naplněn otázkami, co spatřil „mezi obrazy“ – ne však z hlediska jeho nebo jejího neporozumění, ale z hlediska nesourodé a nevyjasněné konstelace, v níž se s nimi na výstavě ocitl.
Autorka je teoretička umění, kurátorka a pedagožka.