Foto Alarm / Tereza Domínová
Skončil šestasedmdesátý ročník festivalu v Cannes, kterému dominovaly ženy a na kterém se dostalo uznání africkému filmu. Zlatou palmu si tentokrát odneslo bravurní soudní drama Anatomie pádu francouzské režisérky Justine Triet, teprve potřetí za více než sedmdesátiletou historii tedy festival vyhrála žena. Slavnostní zahájení s Johnnym Deppem, usvědčeným z domácího násilí, a neschopnost pokory ze strany ředitele festivalu Thierryho Fremauxe však ukazují, že k opravdové změně má filmový průmysl stále daleko.
Skvělý muž? Pardon, ale rozhodně ne
Vítězný snímek Anatomie pádu se zpočátku jeví jako soudní drama o tom, jestli německá spisovatelka v podání skvělé Sandry Hüller zabila svého manžela, nebo šlo o nešťastnou náhodu. S přibývající stopáží se ale více než o samotném incidentu dozvídáme o povaze a komplikovanosti partnerských vztahů a rolí, které v nich hrajeme. Podobně zaměřených filmů bylo letos na festivalu více.
Letošní hlavní soutěž byla unikátní v tom, že ji z jedné třetiny tvořily filmy natočené ženami, což je prozatímní maximum.
Když si Justine Triet cenu přebírala, ve své řeči se zastala protestujících proti francouzské důchodové reformě, kteří pro mnoho návštěvníků festivalu znamenali jen obtíž při cestě na riviéru. Cenu jí předala herečka a aktivistka Jane Fonda. Ta se nedávno svěřila, že se ji nyní již zesnulý francouzský režisér René Clément snažil jako sedmadvacetiletou nátlakem přimět k sexu s tím, že musí kvůli roli zjistit, jaké má Fonda orgasmy. V Cannes potom během své masterclass na otázku, jaká byla spolupráce s Jeanem-Lucem Godardem, odpověděla: „Skvělý filmař – ano, klaním se mu. Skvělý muž? Pardon, ale rozhodně ne.“
Vítězství Triet a přítomnost Fondy (a její unikátní způsob předávání diplomu) tak aspoň trochu mírnily hořkost faktu, že festival zahajoval snímek Jeanne du Barry: Králova milenka režisérky Maïwenn, která otevřeně vystupuje proti hnutí #MeToo, a hlavní roli v něm hraje Johnny Depp. Ten se na tiskové konferenci pasoval do role hollywoodského mučedníka, kterému jeho Francouzi rozumějí. Ředitel festivalu Thierry Fremaux se naopak snažil vypadat, že ničemu nerozumí. Když se novinářstvo na pozvání Deppa dotazovalo, odpověděl, že je ten poslední, kdo o tom může cokoliv říct, protože ho soudní proces s hercem nezajímá a netuší, o co vlastně jde.
Fremaux rovněž s posměškem reagoval na vyjádření prominentní francouzské herečky Adèle Haenel. Ta se zcela stahuje z filmového světa na protest proti tomu, že ve francouzském filmovém průmyslu, včetně canneského festivalu, stále působí sexuální predátoři. Haenel podle Fremauxe „trpí kognitivní disonancí“, protože si dovolila před třemi lety v Cannes uvést feministický snímek Portrét dívky v plamenech. Jedinou vhodnou formou protestu je tak zřejmě vrátit se do minulosti a nikdy se festivalu nezúčastnit.
Oceněné ženy
Letošní hlavní soutěž byla přitom unikátní v tom, že ji z jedné třetiny tvořily filmy natočené ženami, což je prozatímní maximum. Loni to byla necelá čtvrtina a o rok dřív pětina, přičemž právě v roce 2021 putovala Zlatá palma teprve podruhé k ženě, a to k Julii Decournau za snímek Titan. Poprvé prolomila několik desetiletí trvající mužskou štafetu v roce 1993 Jane Campion s filmem Piano. Aby ovšem zlom nebyl až příliš dramatický, dostala Zlatou palmu tehdy ex-aequo s filmem Sbohem, má konkubíno čínského režiséra Kaige Chena.
Kromě hlavní soutěže letos ženy bodovaly i u porot dalších sekcí. Hlavní cenu v soutěži Un Certaine Regard si odnesla režisérka Molly Manning Walker za svůj debut Jak mít sex, tematizující první sexuální zážitky, konsent a znásilnění. Ve stejné přehlídce byl za režii oceněn marocký dokumentární film Matka všech lží režisérky Asmae El Moudir. Ten se stal zároveň i nejlepším dokumentem, když si společně s inovativním tuniským snímkem Čtyři dcery režisérky Kaouther Ben Haniy odnesl cenu Zlaté oko. Africký, potažmo arabský film tak ovládl (bohužel nevelkou) dokumentární část přehlídky. Ve snímku dvě z dcer zastupují najaté herečky, protože skutečné dcery zmizely. Film, který byl součástí hlavní soutěže, postupně rozkrývá, co k jejich zmizení vedlo: nefungující rodina, náboženské oprese, manipulace, politické změny.
Africký film
Druhým africkým snímkem soutěžícím o Zlatou palmu byla senegalská romance Banel & Adama francouzsko-senegalské tvůrkyně Ramata-Toulaye Sy. V ní mladý manželský pár čelí v malé vesnici nánosům kulturních tradic a genderových stereotypů, kterým se především neústupná Banel vzpírá. Dalším oceněným africkým snímkem bylo Sbohem, Julie Mohameda Kordofaniho o dvou súdánských ženách, jejichž cesty zkříží tragická událost. Zrcadlí přitom nedávnou historii rozdělení Súdánu, který je právě teď uprostřed dalšího konfliktu.
Mezi oceněné ženy patří i malajsijská režisérka Amanda Nell Eu, která získala hlavní cenu v Týdnu kritiky za coming-of-age snímek Tygří pruhy o dvanáctileté Zaffan, jejíž tělo se začne měnit, okolí ji proto zavrhne, ale ona postupně nachází ve své transformaci sílu. Ve španělském dramatu Kreatura Eleny Martín Gimeno, který byl oceněn v sekci Director’s Fortnight, rovněž sledujeme hrdinku procházející tělesnými změnami, které mají co dočinění s traumaty dospívání i sexuální frustrací. Jednu z cen získal také debut režisérky Palomy Sermon-Daï V domě prší, který věrohodně vykresluje vztah dvou dospívajících sourozenců, vyrůstajících bez rodičů, a zodpovědnost, jež automaticky přistála na bedrech starší, ale stále nedospělé sestry.
Autorka je filmová publicistka.