Hudba jako nositel emocí dokáže snadno prostupovat hranice mezi lidmi. V arabském světě se i díky internetu objevují hudební styly, které by zde málokdo čekal. V autoritářských režimech nachází živnou půdu metal nebo hip hop. Vzniká tu ale také hudba k uvolnění frustrace nejpovolanější – arabský punk.
Detox v Libanonu
Kulturně nejotevřenější zemí arabského světa je určitě Libanon. Nesourodý, uměle vytvořený stát, jehož občané se hlásí k sedmnácti různým náboženským vyznáním, působí neskonale pestrým dojmem. V zemi cedrů žijí čtyři miliony lidí výrazně rozdílných nejen svou vírou, ale i sociálně a kulturně. Libanonská diaspora roztroušená po celém světě čítá podle některých odhadů až patnáct milionů. Kulturní výměna je tedy intenzivní, a tak tu najdeme hned několik punkových kapel.
Ve čtvrti Hamra, která je jednou z nejrušnějších částí Bejrútu, co se nočního života týče, jsem se sešel se zpěvačkou Aidou a kytaristou Texem z kapely Detox. Nad libanonským pivem Almaza se mi snažili přiblížit život místních punkerů.
První punkovou kapelou v zemi byli Benzene, kteří vystupovali od roku 2005 spolu s metalovými skupinami. Často vyumělkovaný metal je v arabském světě o poznání rozšířenější než přímočarý a chaotický punk. Frontmankou Benzene byla právě Aida, kapelu ale nevedla dlouho. Ozbrojený konflikt s Izraelem v roce 2006 znamenal pro velkou část libanonské společnosti katastrofu. A pro Benzene rozpad. „Válka poznamená každého. Vidíš rozbitou budovu sousedů, kámoš, se kterým jsi chodil na pivo, je těžce zraněný a leží měsíce v nemocnici. Náš bubeník Roland to nezvládl a odstěhoval se do Austrálie. Dva známí, kteří měli metalovou kapelu, se po válce přidali k Hizballáhu. Dneska jsou z nich úplně jiní lidé,“ vzpomínala zpěvačka na konflikt před sedmi lety.
Rok po válce se Aida provdala za kytaristu Texe. Rok nato spolu založili skupinu Detox. Texty jsou v angličtině, která je po arabštině a francouzštině třetím jazykem mladých Bejrúťanů. Jazyková vybavenost mě v tomhle městě nepřestává fascinovat. Sedíte v restauraci nebo baru a vedle u stolu se společnost baví arabsky. Při změně tématu hovoru se ale přechází i do francouzštiny nebo angličtiny. Libanonci často ovládají tři světové jazyky, jenže na společné soužití jejich komunikační nadání jako by nemělo vliv a hrozba nového ozbrojeného konfliktu stále visí ve vzduchu. Nepřekvapí, že texty Detoxu se točí právě kolem války a napětí.
Baví nás do toho rýpat
„Libanon je plný paradoxů. Na ulicích vidíš fantastické bouráky a módní obchody plné luxusního zboží,“ říká kytarista Tex. „Když se ale lidé z nákupů a barů vrátí domů, nemůžou si občas ani rozsvítit, protože nastane výpadek elektřiny. Druhý den v jedné čtvrti nejde voda, protože vodárnu vlastní parta lidí, která se právě nepohodla s jinou partou a vodu prostě vypne. Tváříme se jako demokracie a chodíme k volbám. Strany ale řídí rodiny, které mají na rukou krev. Historie je tabu. Lidé mají strach, že by staré rány mohly zase krvácet, a tak o kostlivcích z minulosti nemluví. Nás ale baví do toho rýpat. Provokovat. Snažit se s tím vyrovnat. Punk je na to ideálním hudebním stylem.“
Pro většinu Libanonců je tabu také Izrael. „My vlastně ani nevnímáme, že je na jihu nějaký soused. I po kulturní stránce je tam jakoby prázdné místo. Jasně, že jsem viděl filmy, jako jsou Valčík s Bašírem nebo Libanon. Oficiálně je to tady ale zakázané. Když pak hrajeme někde v zahraničí, nemůžeme si dát na stránky, že tam budou vystupovat taky pankáči z Izraele. Jasně, že tam se s nimi bavíme. Jsou to lidi, které serou v podstatě stejné věci. Ale tady to říkat nikomu nemůžeme.“
Detox hrají příležitostně po bejrútských klubech a hospodách, několikrát ovšem vystupovali i na evropských festivalech, kde setkali se zmiňovanými izraelskými kapelami. I když je punková scéna v Bejrútu pořád malá, v posledních letech se slibně rozrůstá. Od roku 2010 zde hrají další kapely: Beirut Scum Society, Type 99 a holčičí parta Deep Throat.
Uprchlíci ze Sýrie
Občanská válka v Sýrii hudbě nepřeje a zatím nic nenasvědčuje tomu, že se situace změní. V roce 2010 ve starém městě v Damašku vystoupili Mick Jones a Paul Simonon, členové legendárních The Clash, se svým projektem Gorillaz. Už dva roky před jejich koncertem se tam ale představila první syrská punková kapela Mazhott. Damašku na rozdíl od Bejrútu chybělo klubové zázemí. Ve starém městě bývala legendární hospoda, kterou vedl křesťan Abú George (muslimové podle zákona ani hospody provozovat nesměli) – malá špeluňka, kde se scházeli místní novináři, básníci i hudebníci. Tam jsem pár měsíců před začátkem války zašel na pivo s Rašvánem, frontonem kapely Mazhott. Tunisko i Egypt už byly ve varu, ale tady zůstával vynucený klid a nikdo nepředpokládal, že se to změní.
Podmínky pro punkové hudebníky nebyly v Sýrii nikdy růžové. Nechme promluvit Rašvána ze záznamu našeho hovoru: „Muziku dělat můžeme, ale omezeně a pod kontrolou. Někdy musíš jít a vysvětlovat policii, co děláš, proč to děláš, o čem jsou texty. Většinou tam naštěstí sedí nějaký blbec, který to místo dostal jen díky protekci a sotva umí číst a psát. Z našich textů má jen zmatek v hlavě. Jenže když narazíš na nějakého chytřejšího snaživce, můžeš skončit ve vězení jako nepřítel režimu. A pokud nemáš kontakt na někoho vlivného a bohaté příbuzné, můžeš tam klidně zůstat i pár let.“
V arabských zemích, ale třeba i v Indii, jsem viděl, že punk je záležitostí bohatších vrstev. Obvykle je to tím, že pouze potomci majetných rodičů mohou studovat, ovládají cizí jazyky a dostanou se snáze k informacím. Syrští Mazhott jsou typickým příkladem. Zpěvák Rašván studoval anglickou literaturu, kytarista Akram byl architekt, bubeník Dany studoval na konzervatoři a profesionálně vystupoval v několika jazzových kapelách. Baskytarista Karim se připravoval dokonce na kariéru stomatologa.
„Texty arabských písní mají většinou jen jedno téma, které se opakuje pořád dokola: Já tě miluju a ty jsi mě opustila… Někdy je tématem bůh a víra, ale to lidi moc netáhne. My se snažíme zpívat o jiných věcech. Například o tom, jak na vesnici ještě dnes nutí konzervativní muslimské a křesťanské rodiny dívky, aby se v šestnácti letech vdaly za starého chlapa. Píseň Wasta je zase o korupci. O tom, že musí tvůj otec někoho znát, abys uspěl a život byl lehčí. Jinak obecně mluvíme o depresi a frustraci, kterou tady v Sýrii člověk zažívá. O tom, že tahle země se současným režimem nemá budoucnost. K tomu se ale posluchač musí prokousat mezi řádky. Otevřeně to hlásat nemůžeme,“ přibližoval mi obsahy arabských i anglických textů kapely Rašván ještě před tím, než jsem kapelu mohl slyšet.
Mazhott odehráli do svého rozpadu v roce 2011 šest koncertů. Aby se vyhnuli vojenské službě a válčení, rozhodli se všichni členové kapely odejít ze Sýrie. Rašván, který získal práci v Dubaji, s punkem neskončil a nyní oblažuje svojí kytarou a zpěvem Spojené arabské emiráty.
Underground v Emirátech
Rašván se před časem v Dubaji přes inzerát na hudebním serveru seznámil s filipínským bubeníkem Arielem, který v Emirátech pracuje šestým rokem jako programátor. Několikrát si zahráli ve studiu, a když se k nim přidal ještě syrský baskytarista Bibars byla na světě sestava, která si dala jméno Fighting Superheroes. Proč takový název? „V dnešní době žijeme obklopeni takzvanými superhrdiny, ale když se na ně podíváme pořádně, zjistíme, že se jedná o záporné postavy. I když se navenek tváří pozitivně. Politici, popové hvězdy, herci i rockeři – všem jde jen o to, jak se co nejlépe prodat. Média kontrolují lidské mozky a nalijí do nich, co potřebují. Ale my věříme, že se lidé mění. Demonstranti Arabského jara, lidé z hnutí Occupy Wall Street, to jsou pro nás ti praví hrdinové. Takže my bojujeme s falešnými superhrdiny.“
V Dubaji je řada klubů a barů, kde punková kapela může vystoupit. Scéna se tu ale vzhledem k obrovské rotaci pracovních sil stále mění. Tvoří ji hlavně lidé ze zahraničí. Do barů navíc nesmějí návštěvníci mladší 21 let, což je ale podle Rašvána ta nejlepší část publika. Fighting Superheroes pro mladší generaci punkových nadšenců vystupují na středních školách nebo soukromých akcích u někoho doma. Na rozdíl od znuděných návštěvníků klubů si prý v undergroundovém prostředí návštěvníci i kapela koncerty užívají.
Jeď, nebo zemři
Arabský punk si našel své příznivce i v dalších zemích. Z oblasti Maghrebu musím jmenovat hardcore-punkové duo Demokhratia. Název je kombinací dvou arabských slov – „demokratia“ (demokracie) a „chara“ (hovno). Nejen název, ale i fakt, že hudebníci stále odmítají zveřejnit svá jména (po poslechu jejich písně Facist Islamist se tomu ani nelze divit) ukazuje, jaké je asi v zemi rozpoložení. Stejně jako jinde i tady si kapela bere na mušku bezbřehou korupci a konzervativní společnost. Fantastické je, že Demokhratia funguje už deset let.
V sousedním uvolněnějším Maroku je punkových kapel více. Tou nejznámější jsou bezpochyby Zlak Wlla Moute, kteří se dali dohromady v roce 2004. O čtyři roky později si zahráli společně s punkovou legendou The Exploited. Středobodem textů skupiny je svoboda jednotlivce. Název Zlak Wlla Moute by se dal volně přeložit jako Jeď, nebo zemři. Kromě punkové muziky miluje tahle parta z Rabatu surfování na vlnách Atlantiku.
Autor je novinář a cestovatel.