Bouřlivé diskuse kolem udělení letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého aktualizovalo, aspoň v podtextu, klíčovou otázku: Kde jsou hranice uměleckého díla a kde jsou hranice autorství? Cena se uděluje konkrétnímu individuálnímu nebo kolektivnímu, ale vždy jasně vymezenému autorovi za umělecký výkon ztělesněný v instalaci na výstavě finalistů. Přesvědčivé výklady toho, v čem spočívá smysl a hodnota práce Východ a západ slunce letošního vítěze Dominika Langa (například od členky komise Mileny Bartlové), přitom argumentují, že nelze posuzovat jen izolované materiální dílo a vždy jsou potřeba aktivní, poučení a imaginativní spoluhráči v roli kritiků, návštěvníků galerie i širší veřejnosti. Ta paradoxně musí udělat největší kus práce, protože má k dotváření díla nejméně „stavebních prvků“.
„Jakkoli Bartlová ve své obhajobě Langova díla vyzdvihuje jeho kritiku galerijních institucí, Lang sám nás ujišťuje, že tuto kritiku nepřináší proto, že by chtěl něco měnit.“
Jestliže ale nedává smysl uvažovat o díle jako jednotlivosti bez kontextu a o autorovi jako svrchovaném tvůrci, který ho předává k instantní „spotřebě“ divákům, neměli bychom se pozastavit nad formulací ceny samotné? Proč je vymezená tak, že ji získává jeden vyvolený umělec? Není takto pojatá cena přežitkem modernistického heroismu s jeho představou tvůrčího aktu a individualizovaného talentu, z něhož se rodí kultura?
Ocenění velkých mužů
Kdybychom se posunuli do trochu jiného kontextu, mohli bychom si podobnou otázku položit třeba ve vztahu k Nobelovým cenám. Před sto lety bylo oceňování individuálního vědeckého výkonu jistě obhajitelné, ovšem dnes, kdy má realita vědeckého bádání k mýtu osamělého geniálního badatele daleko a výzkum je až na naprosté výjimky kolektivní záležitostí, představují Nobelovy ceny více než sporný počin. Kde jsou všichni spolupracovníci oceněných, většinou „velkých mužů“? Všechny postdoktorandky a doktorandi, laborantky a další neviditelní spolupracovníci v zázemí, bez nichž by vědecká fakta nevznikala a neprosadila se?
Jistě si můžeme myslet, že Nobelisté se s nimi o svoji radost a částečně i o svůj vědecký kredit podělí, ale samotná formulace ceny přitom ve veřejném a politickém prostoru udržuje mýtus, který se pak promítá do mnoha dalších aranžmá ve fungování vědy. A ty páchají v každodenním provozu více škody než užitku. Příkladem za všechny je současný systém hodnocení vědeckých výsledků, který devalvuje řadu podob spolupráce a oceňuje ty nejostřejší lokte. Na obranu Nobelovy cenu lze ovšem na rozdíl od Ceny Jindřicha Chalupeckého uvést, že má dlouhou tradici z jiné doby.
Kritika přírodních daností
Vraťme se ale k Langovi. Ocenění jeho díla považuji za sporné. Nikoli proto, že není klasicky krásné, nebo proto, že vyžaduje přemýšlení, imaginaci a dotváření. Naopak. Zaslouží si podle mého kritiku ve svých vlastních intencích. Lang uvedl v České televizi k oceněnému dílu zhruba následující: nemožnost vidět západ a východ slunce je součástí celé věci, otevírací hodiny jsou danost a ještě větší danost je pak čas východu a západu slunce, nebylo to ale „naschvál“. Lang tu v koncentrované podobě předvedl hned dva postoje, které bych čekala spíš od politika než od umělce.
Prvním je opatrnická omluva obsažená v argumentu, že to nebylo naschvál – je přitom jedno, jestli to naschvál nebylo, nebo bylo. Jako by chtěl Lang veřejnost ubezpečit, že ji nechtěl cíleně provokovat. Druhý postoj je zásadnější. Jakkoli Bartlová ve své obhajobě Langova díla vyzdvihuje jeho kritiku galerijních institucí, Lang sám nás ujišťuje, že tuto kritiku nepřináší proto, že by chtěl něco měnit. Držte svoji imaginaci na uzdě, milí diváci a redaktoři, fungování instituce je danost téměř přírodní! Obávám se, že na rozdíl od toho, co píše Bartlová, se tu naše imaginace sice možná rozvíjí, ale zároveň také kanalizuje do bezpečných mezí. Jiný svět ale nevznikne, když si ho budeme jen představovat.
Hvězdné nebe nade mnou
Na místo přirovnání instituce k přírodní danosti bych čekala právě opačný pohyb. V době, kdy za humny ve Varšavě probíhá ve vypjaté atmosféře další klimatický summit OSN a Ostravsko se dusí v mracích smogu, by totiž mělo být více než zřejmé, že dění nad našimi hlavami není na lidstvu nezávislým přírodním jevem. Důkazů o tom, že jsme vstoupili do éry antropocénu a významně ovlivňujeme planetární procesy, včetně klimatu, počasí a viditelnosti slunce, každým dnem přibývá. Nebe není daným rámcem našeho světa, ale jeho součástí, kterou spoluutváříme, jakkoli zatím spíše nekontrolovaně a nezamýšleně. Z tohoto pohledu je pointa Východu a západu slunce nabízená Langem spíše dírou v imaginaci než dírou podvracející chod institucí, o jejichž kritice se ovšem v souvislosti s Langovým dílem mluvilo. Pochyby týkající se letošního udělení Chalupeckého ceny, i pojetí ceny jako takové, se zdají být zcela oprávněné.
Autorka je socioložka.