Foto Matěj Doležel. Zdroj CJCH, použito se svolením autora
Jonas Staal o sobě mluví jako o propagandistickém umělci. Cíleně vytváří aktivistické umění, které má přispět k vytvoření lepšího světa. Sám propagandu také aktivně studuje, jeho kniha Propaganda Art in the 21st Century (MIT, 2019) nabízí ucelenou teorii propagandy jako aktu politické moci, která skrze ni vytvoří svoji verzi reality. Staal v knize mimo jiné varuje před nahlížením umění jako depolitizovaného aktu, etablované umění podle něj naopak pomáhá udržovat režimy, a to včetně těch demokratických.
Staal využívá různých platforem uměleckého vyjádření, vytváří performance, workshopy, debatní semináře. V ostravské galerii Plato jsou do 25. února k vidění Staalova videa pod souhrnným názvem Stanice propagandy. Obsahují třeba snímek zabývající se propagandistickými filmy výrazné postavy alt-right scény Steva Bannona nebo film o vytváření klimatických dezinformací. Snímek Propaganda Theatre zde měl dokonce světovou premiéru. Prezentace je součástí kolektivní výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2023. V Plato také Staal vedl vloni v listopadu Školu propagandy.
Vaše tvorba stojí na průsečíku umění, kulturní teorie a politiky. Která z těchto věcí byla jako první?
Nejprve jsem se začal zajímat o umění. Teprve později jsem si uvědomil, že se nedá oddělit od světa politiky a ekonomiky. Institucionalizované umění, umělecká muzea, současné umění, prostory současného umění, trh s uměním, to všechno jsou produkty specifických mocenských struktur. Tudíž nelze oddělit svět umění a to, jak se umění provozuje a pro koho se provozuje a v čím zájmu se vytváří.
Je umělecký svět pořád místem, kde se cítíte nejvíc doma?
To záleží na tom, jaký umělecký svět to je? Orbánův svět umění je jiný než ten můj, stejně tak svět Práva a pořádku nebo ten Trumpův. Různé mocenské režimy produkují různé umělecké světy. Já se ale cítím nejvíc doma v uměleckém světě, který je produktem emancipačních politik a lidových hnutí, je to umělecký svět, který je výsledkem silných demokratizačních hnutí.
Ve středu vašeho zájmu je propaganda. To je slovo, které je obvykle spojováno s totalitními režimy, jež skrz ni udržují svoji moc. Podle vás nicméně propagandu používají i demokratické režimy, kterým jde nakonec o to stejné. Co z takového zjištění můžeme vyvodit pro orientaci v současném světě?
Lidé, kteří studují propagandu, se shodnou na tom, že propaganda sama už z definice není opresivní nebo liberální, ale záleží na režimu a jeho kontextu a na tom, jakou propagandu prosazuje. Jsou různé formy moci a také propagandy jsou různé. Pomoci to může těm, kteří věří v to, čemu říkám hluboká demokracie. Nemusí už o sobě přemýšlet jako o kontrakulturním protestním hnutí, ale spíše jako o hnutí, které propaguje vlastní vizi budoucí formy vládnutí. Může to pomoci demokratizačním hnutím. Když o sobě budou přemýšlet jako o formě moci, nebudou se bát používat propagandu pro své účely. Protože nakonec náš svět, realita je výsledkem boje propagand. A jen ti, kteří zvítězí, mají šanci vytvářet její podmínky a také rozhodovat, pro koho ta realita bude.
Pravda je taková, že svět, ve kterém žijeme, je z velké míry vytvářen formami moci, které ohrožují samotnou budoucnost života na této planetě.
Když teď kolem sebe vidíme, jak se po celém světě znovu vynořuje fašismus, nemůžeme si dovolit nepropagovat naše rovnostářské, transparentní a spravedlivé reality. Nemůžeme si dovolit nemít emancipační propagandu. Takže ano, úkolem mé analýzy je uvědomit si, že by tu měla být pozitivní, emancipační propaganda, s níž my lidé na levé straně politického spektra můžeme pracovat.
Potřebujeme pracovat na vlastní silné propagandě…
Ano, propagandu potřebujeme. Když se shromažďujeme na ulicích nebo náměstích, když organizujeme naše alternativní mediální sítě, když bojujeme o pravdu na univerzitách. V každém z těchto případů děláme propagandu, organizujeme naše vlastní infrastruktury, vlastní narativy a naši představivost o světě, který chceme vytvořit pro budoucnost. Je důležité si uvědomit, že v určitém smyslu to už je součástí naší praxe a když překonáme strach z propagandy, tak nám to může pomoci vyhrát.
Je zajímavé přemýšlet o propagandě v kontextu střední a východní Evropy. Když zde na konci osmdesátých let padly režimy, lidé si mysleli, že vstupují do idealizovaného světa, v němž už žádné ideologie a propagandy nebudou existovat. Pak ale samozřejmě přišel ze Západu neoliberalismus, který je velmi dobrý v předstírání toho, že to není žádná ideologie, ale přirozený stav věcí.
Když padne nějaká diktatura, tak si lidé vždy myslí, že nadobro opouští propagandu. Ale tohle je přesně ten klíčový moment, který nám ukazuje, že propaganda funguje nejlépe, když uvěříme, že není, že jsme se jí zbavili a že na ni už trpí jen ti nešťastníci v Ruské federaci nebo v Severní Koreji. Protože jenom nejsou schopni nahlédnout to, co jsme my v demokratické, liberální společnosti už zjistili. Demokratická propaganda nikdy nechce být viděna jako propaganda, a to je její nejefektivnější forma.
Historicky to ale platí i pro propagandistický aparát diktátorských režimů, jako byl třeba německý nacismus. V něm se také propaganda soustředila na ty nejvíc nezjevné formy. Možná si dnes s nacismem spojujeme křiklavé propagandistické filmy, ale ty ve své době museli povinně sledovat jen členové strany. Obyčejní lidé nechtěli koukat dvě hodiny na ideologické indoktrinace, chtěli velkofilmy a Goebbels je pro ně natáčel. Byla to rodinná dramata nebo milostné příběhy a nacismus v nich byl přítomný, ale jen jako pozadí, v němž se děly věci. Samozřejmě, že hlavní hrdina musel být árijec, ale nebylo nutné to nijak zdůrazňovat.
Taková propaganda je efektivnější v tom, jak vytváří naše postoje ke světu, protože nám sugeruje, že máme svobodnou vůli a můžeme se v každém okamžiku rozhodnout, jestli s ní budeme spolupracovat.
Dá se tedy říct, že neexistuje žádný nulový stupeň propagandy? Že z propagandy nelze vystoupit?
V mé interpretaci je propaganda produktem moci a výkon moci je způsob, jakým moc zapisuje sebe samu, aby vytvořila nějakou konkrétní realitu. Tudíž propaganda by neexistovala jen ve světě, v němž by nebyla žádná moc. Nevěřím, že takový svět existuje. Je ale dobré rozlišovat mezi různými formami moci a mezi odlišnými formami propagandy, a hlavně mezi odlišnými realitami, které jsou ještě možné.
Jedno z videí, které se promítalo na ostravské výstavě k CJCH, se zabývá alt-right propagandou, která chytrou manipulací zdánlivě vyvrací klimatickou krizi. Měl jsem u něj dost tísnivý pocit beznaděje, došlo mi, že emocemi nabitou propagandu, která nám sugeruje představu, že rozhodně nic nemusíme měnit, bude v současném stavu informační společnosti dost těžké porazit. Jak nepropadnou deziluzi, že všechno je ztraceno?
My, výzkumníci propagandy a platí to nejspíš i o novinářích, vlastně musíme být v pozici deziluze, ve smyslu, že se chceme zbavit iluzí. To ale není to stejné jako cítit beznaděj nebo být pesimisty. Jen chcete vidět svět takový, jaký skutečně je, v jeho skutečných materiálních podmínkách. Důležité ale je držet se víry, že se pořád můžeme bavit o tom, čemu říkáme pravda. Pravda je taková, že svět, ve kterém žijeme, je z velké míry vytvářen formami moci, které ohrožují samotnou budoucnost života na této planetě. Klimatická katastrofa je spojená s vojensko-průmyslovým komplexem. Není většího akcelerátoru klimatické krize, než je válka. Ale to platí už posledních pět století. Je to součástí hmotné reality našeho světa, s níž se musíme vyrovnávat.
Na druhou stranu už to, že se spolu bavíme a používáme slova jako demokracie, právo nebo rovnost a nesmějeme se u toho, nemyslíme si, že to jsou absurdní věci, ale naopak něco, co je dosažitelné, je dobrým znamením. Je to zásluha těch, kteří dělali propagandu před námi. Dali nám narativy, slova, imaginaci, že takové společnosti jsou možné. Pořád v ně věříme a jsme odhodláni v jejich propagování.
Funguje to jako v biologickém smyslu, jako šíření rostlin. Co se v jedné generaci zasadí, to se v další sklidí a pak se zase zasadí semínka, aby to pokračovalo. Tak se napříč generacemi šíří myšlenky a stávají se skutečností. Když se podíváte do dějin našeho světa, které jsou plné opresivních a feudálních režimů, tak se zdá skoro nemyslitelné, že bychom taková slova dnes vůbec používali, ale nejen to, bereme je vážně a věříme v ně. A to je dědictví emancipační propagandy.
Při sledování vašeho videa o Stevu Bannonovi, architektovi Trumpovy ideologie, mě překvapilo, s jakou suverenitou používá taktiky popkultury. Tu jsme poslední dekády zvyklí vidět spíše v kontextu emancipačních snah. Jak se stalo, že tu máme alt-right umělce nebo dokonce pophvězdy, jako je třeba Jason Aldean, které jdou přesně proti duchu těchto demokratizačních politik?
Já vnímám dějiny umění jako dějiny třídního útlaku. Umění, ať už je vizuální, architektura, hudba, všechno, co nějak zůstalo v kolektivní paměti, bylo často zadáváno panovníky nebo později vyšší buržoazií. Umění bylo vždy ve službě těch nahoře. A platí to dodneška. Samozřejmě souhlasím, že je zde také paralelní historie umění, které bylo oddané emancipaci, takovou roli hrálo umění v hnutí za občanská práva, rasové osvobození, ve feministických nebo ekologických hnutích. Ale to byla vždy menšina.
Všechno je to nakonec o volbě. Jaký svět chceme vytvořit? Je to svět, v němž se posilují zájmy jednotlivců, a menšinová elita vládne na úkor většiny? Anebo chceme něco úplně jiného? Ve světě umění tento boj vždycky existoval, bohužel mám pocit, že většina umění, které vidíme kolem sebe, je spíše na straně mocných elit.
Ale Steve Bannon předstírá, že není členem elity a alt-right hnutí působí dojmem, že vzniklo na okraji a tváří se jako rebelské, což je přesně taktika kontrakultury. A proto mu lidé naslouchají.
Bannon začal jako filmař a od začátku se ucházel o patronát vládnoucích elit. V devadesátých letech se pokoušel stát filmovým producentem, dalo by se říct, že chtěl být součástí tehdejšího liberálního Hollywoodu. Teprve po 11. září se obrátil k paleokonzervativnímu křídlu republikánské strany, z něhož se později stala Tea Party a následně trumpismus. Použil kapitál, který získal v liberálním Hollywoodu, aby produkoval vlastní filmy, které z dnešního hlediska předcházejí Trumpovu ideologii bílého křesťanského ekonomického nacionalismu. S ním se z toho stává politika. Bannon je dobrým příkladem umělce, který si představuje změnu světa ještě předtím, než se stane realitou. Ukazuje sílu umění, ale dělá to hodně temným způsobem.
Internet a informační éra fake news, to je jakási propaganda na steroidech. Čelíme díky internetu většímu nebezpečí šíření této „zlé“ propagandy?
Vždycky si vzpomenu na takzvanou Bryceovu zprávu, což byla britskou vládou uměle vytvořená propaganda popisující válečné zvrácenosti údajně prováděné Němci na začátku první světové války. Podle ní na okupovaných územích zabíjeli ženy a děti a napichovali je na kůly a vystavovali na náměstích. Nic z toho nebyla pravda, ale když se to dostalo do Spojených států, změnilo to veřejné mínění a vtáhlo to zemi do války. Dneska bychom to považovali za fake news. Dezinformace tady byly vždy, Bryceova zpráva nebo role Facebooku při masakrech v Myanmaru, to jsou jen odlišné příklady stejné věci.
Souhlasím ale, že žijeme v akcelerované sféře částečně decentralizovaných informací, ale ty nám také umožňují vytvářet naše vlastní paralelní světy. Až do té míry, že existuje tolik informačních proudů, které produkují vlastní fakta a statistiky, že je čím dál těžší dojít k nějakému konsensu, vidíme, jak se lidé dokážou pohádat i o tom, jestli je Země kulatá nebo placatá.
Nemyslím si ale, že by z toho plynulo větší nebezpečí než v minulosti. Pořád žijeme v následcích informační revoluce, v níž se kulminují výsledky druhé fáze průmyslové revoluce. A ta je také začátkem moderní propagandy, protože v ní začala masová distribuce informací.
Za vámi svítí logo iniciativy Collectivize Facebook, která propaguje myšlenku kolektivizace sociálních sítí. Čeho chcete ideálně dosáhnout?
Kolektivizujme Facebook je hromadná žaloba, kterou s právníkem Janem Fermonem podáme na Radu pro lidská práva. Teď jsme v procesu kampaně, získáváme co nejvíc podpisů spolužalobců. Chceme do toho jít s desítkami tisíc dalších lidí, kteří sdílejí naše přesvědčení, že model vlastnictví Facebooku porušuje naše právo na sebeurčení, že jsme neplacenými datovými pracovníky, jsme vystaveni podmíněné nucené práci produkovat informace. Facebook je organizace, která prodává naše osobní údaje za účelem zisku a dělá to bez odměny. Pracovali jsme pro Facebook, vybudovali jsme ho, a proto bychom měli být jeho vlastníky. Požadujeme, aby Rada pro lidská práva pod OSN uznala Facebook jako veřejnou doménu a přerozdělila jeho infrastruktury mezi jeho uživatele.
Ten případ je důležitý, protože se snažíme formulovat právní rámec, jehož prostřednictvím jiné společnosti za miliardy dolarů, nejen Meta, ale také třeba Google, Amazon a další obří společnosti 21. století mohou být uznány jako forma veřejného vlastnictví. Všechny jsou produktem neplacené práce uživatelů, navíc vznikly díky státním investicím do veřejné infrastruktury a univerzitního technologického výzkumu, což je příklad třeba Apple. Žádný z nich nebyl produktem nějakého individuálního génia, který vybudoval svá impéria. Ta byla od začátku naše. Zaplatili jsme za ně, takže bychom je měli i společně vlastnit.
Je to pozoruhodný krok od uměleckého gesta k něčemu, co má víc politické konsekvence. Je to něco, co jste ve vaší pozici propagandistického umělce už dělal dříve?
Řekl bych, že polovina mé práce je výzkum propagandy, chci jí porozumět a rozvíjet propagandistickou gramotnost. Moje propagandistická práce je druhá polovina mého zájmu. Je o snaze představit si nové institucionální modely, jako je právě třeba kolektivizovaný Facebook. Není to ale pro mě nic úplně nového. V minulosti jsem víc než deset let zasvětil organizaci New World Summit, která vytvářela alternativní parlament pro organizace umístěné na černé listině, protože byly označené za teroristické. Pracuji také třeba s jiným právníkem na alternativním soudu, který bude stíhat klimatické zločince na úrovni států a korporací, které v tuto chvíli podle stávajícího práva nemohou být souzeny.
Takže prostřednictvím své umělecké praxe a ve spolupráci se sociálními hnutími a progresivními právníky se snažím přispívat k vymýšlení a předobrazu infrastruktur různých institucí, které potřebujeme vybudovat k šíření jiné reality.