Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč volit odvar, když kandiduje extrakt?

Vítězství fašisty ve slovenských krajských volbách vyvolalo všestranný údiv. Výrazně méně pozornosti se ovšem věnuje dlouhodobě projevovanému anticiganismu slovenského premiéra. A už vůbec si nepřipouštíme, že díl odpovědnosti za posílení rasismu jakožto odezvy na krizi nesou někteří obhájci lidských práv. Každopádně když v Bánské Bystrici kandidáta sociální demokracie Vladimíra Maňku ve druhém kole suverénně porazil […]

Vítězství fašisty ve slovenských krajských volbách vyvolalo všestranný údiv. Výrazně méně pozornosti se ovšem věnuje dlouhodobě projevovanému anticiganismu slovenského premiéra. A už vůbec si nepřipouštíme, že díl odpovědnosti za posílení rasismu jakožto odezvy na krizi nesou někteří obhájci lidských práv. Každopádně když v Bánské Bystrici kandidáta sociální demokracie Vladimíra Maňku ve druhém kole suverénně porazil fašista Marian Kotleba, který se v minulosti ocitl na hraně zákona kvůli svým výrokům o Romech a podněcování k násilí vůči menšinám, mnozí byli překvapeni. Kotleba už před čtyřmi lety slíbil, že „odstraní nespravedlivé zvýhodňování nejen cikánských parazitů“, ale v tehdejších volbách skončil čtvrtý a do druhého kola nepostoupil.

Parazité podle Kotleby a podle Fica

Sotva lze pochybovat o tom, že klíčovou roli v Kotlebově volebním úspěchu sehrál anticiganismus. Jakkoli však nelze toto vítězství podceňovat, není nicméně podstatně nebezpečnější anticiganismus vládnoucího Smeru? A to i proto, že fašismus můžeme porazit jedině za pomoci levice. Jenže Robert Fico, předseda strany, která je považována za levicovou, sám na adresu Romů prohlásil, že v extrémní situaci je třeba přijít s extrémními opatřeními. Přičemž s těmito opatřeními Ficovy vlády zatím otálely především kvůli obavě z toho, jak by na ně reagovaly lidskoprávní organizace a zahraničí.

„Na Slovensku mnozí možná volili mezi stále zřetelněji anticiganistickou sociální demokracií, která ovšem nepřináší žádnou změnu, a nefalšovaným anticiganistickým fašismem, který změnu slibuje.“

Fico totiž stejně jako Kotleba vidí v Romech především parazity. To dokládá i jedno z nedávných premiérových prohlášení: „Nám neuveriteľne deformuje číslo nezamestnanosti obrovský počet Rómov, ktorých na Slovensku máme. Dobre vieme, že ide o ľudí, pre ktorých sa ťažko hľadá práca, ktorí sú ťažko rekvalifikovateľní, kde sú veľmi ťažké pracovné návyky a pracovná disciplína. Keby sme tento problém nemali, tak je naša nezamestnanosť na úrovni možno osem či deväť percent.“

V roli iluzorních obhájců

V reakcích na Kotlebovo vítězství nejednou zaznělo, že voliči zapomněli na zvěrstva fašismu. Ale tady se nejedná o nějaké opomíjení dějin. Voliči nejsou nevzdělaní. Jde o vysokou nezaměstnanost a bídu – zkrátka o sociální podmínky, v nichž se fašismu daří. Parlamentní levice vyloučené lokality a s nimi i chudé a nezaměstnané vyloučila ze své politiky nebo, tak jako Fico, začala rovnou přitakávat anticiganismu. Přitom se lze těžko dovolávat zahraničních příkladů „pozitivní deviace“. Obdobně se totiž parlamentní levice posunula i v zemích, jež patřily k těm multikulturním, a tedy tolerantním. Tím nejděsivějším, co se dnes děje kupříkladu v britské společnosti, není větší četnost pouličních akcí krajní pravice proti muslimům, ale především sociálnědemokratická parlamentní opozice. Ta se ústy svého předsedy Eda Millibanda omlouvá za „příliš otevřenou imigrační politiku“ předchozích labouristických vlád, a tím fakticky dává pravici a krajní pravici za pravdu. Zřejmě se tak snaží brát hlasy konzervativcům.

Na Slovensku mnozí možná volili mezi stále zřetelněji anticiganistickou sociální demokracií, která ovšem nepřináší žádnou změnu, a nefalšovaným anticiganistickým fašismem, který změnu slibuje. Proč volit odvar, když kandiduje extrakt? Lidé ve vyloučených lokalitách v roli svých iluzorních obhájců vidí často právě jen černé košile – jednoduše proto, že tam nikdo jiný politicky neoperuje. Ne náhodou má Kotlebova Ľudová strana Naše Slovensko (ĽSNS) za heslo „Odvahou proti systému“. Levicová alternativa, která by podporovala výklad krize ve prospěch chudých, sociálně vyloučených i Romů proti kapitalismu, k dispozici prostě nebyla. Říká se, že Kotleba jako hejtman s většinou sociálních demokratů v banskobystrickém zastupitelstvu nebude schopen nic prosadit. Bude zajímavé sledovat, zda s ním poslanci Smeru nakonec v řadě bodů, například co se týče Romů, nenajdou společnou řeč.

Robert Fico a Marian Kotleba: anticiganismus nalevo a napravo

„Postkomunistický“ postfašismus

Za každým fašismem je třeba vidět zmařenou revoluci, poznamenal kdysi Walter Benjamin. V „postkomunistických“ dějinných souvislostech lze za takovou zmařenou revoluci považovat právě tu sametovou. I bez odkazů na dobovou anketu, ze které vyplynulo, že lidé po roce 1989 preferovali demokratický socialismus, se můžeme domnívat, že protestující a stávkující tehdy nebojovali za ukrajování svých práv.

Maďarský filosof Gaspár Miklós Tamás nicméně nepovažuje pojem fašismus za adekvátní, a proto už před pár lety začal mluvit o „postfašismu“. Jak tomu máme rozumět? Osvícenství rozšířilo občanství na všechny obyvatele, bez ohledu na povolání, pohlaví a rasu, což bylo později stvrzeno sociálním zákonodárstvím. Proti tomuto směřování se ve 20. století postavil fašismus, který pojem občanství opět zúžil tím, že z něj vyloučil židy, Romy, homosexuály, komunisty a zdravotně postižené. Postfašismus nemusí vyrůstat z fašistické minulosti dané země, ale činí občanství rovněž výlučným. Nemusí přitom mít jasného vůdce nebo institucionální formu, stačí, že se prosazuje jednáním konkrétních jedinců – v tom přesně odpovídá neoliberalismu. Také neoliberální politika totiž pojem občana zeštíhluje na základě identifikování „povalečů“, „parazitů“, „lidí v neproduktivním věku“ a dalších.

Kocáb vytvářel iluzi „romského problému“, k němuž se přistupuje samostatně a s kromobyčejnou péčí
Kocáb vytvářel iluzi „romského problému“, k němuž se přistupuje samostatně a s kromobyčejnou péčí

Kocáb a Kotleba

Nejde však jen o Kotlebovy fašistické a Ficovy postfašistické výroky. Za postfašistické je třeba považovat i převládající pojetí lidských práv, jehož téměř výlučným předmětem byli po dvacet let bývalí disidenti a později, aniž by jim tím bylo jakkoli pomoženo, i Romové. Uveďme český příklad: Michael Kocáb zastával post ministra pro lidská práva v Topolánkově vládě, která prokazatelně demontovala sociální stát. Kocáb přitom vytvářel iluzi „romského problému“, k němuž se přistupuje samostatně a s kromobyčejnou péčí, zatímco vláda jako celek prosazovala tvrdou dietní kůru pro celou společnost. Situaci českých Romů to nezlepšilo, protože asociální vládní opatření dopadla nejtvrději právě na ně, pouze se posílil rasismus jako falešný výklad krize. Vláda, která utrhuje lidem od úst a zároveň se na oko zastává menšiny, klestí cestu neonacismu. Není náhoda, že dodnes v Česku přetrvává mýtus, že Romové dostávají od státu něco „navíc“.

Dnes nepotřebujeme lidi dobré vůle. Nepotřebujeme ochránce lidských práv na papíře. A nepotřebujeme ani další ministry pro lidská práva, kteří sedí ve vládě uskutečňující škrty a privatizaci. Potřebujeme politickou sílu, jež bude schopna ochránit dosavadní sociální práva občanů, rehabilitovat práva odejmutá neoliberálními reformami a nová práva nejen proklamovat, ale také prosazovat. Jinými slovy, sílu, která nás znovu nasměruje k univerzálnímu pojetí práv, od něhož nás odvrátil neoliberalismus, a prosadí jednotný program pro chudé, nezaměstnané i sociálně vyloučené bez ohledu na barvu pleti. Takovou radikální silou etablovaná levice na Slovensku – a ani v Česku – zatím ani zdaleka není. Dokud ji nevybudujeme, je ovšem fňukání nad Kotlebovou spanilou jízdou zbytečné.

 

Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image