Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Kam kráčíš, hipstře?

Zadejte si do vyhledavače slovo „hipster“ a vyjede vám množství stránek plných nepřesností, omylů a stereotypů. Výjimku netvoří ani různí hudební publicisté, komentátoři a experti na subkultury. Pokud smýšlíte levicově, chodíte v hnusných botách, máte sotva na nájem nebo bydlíte u matky a vepřové zapíjíte desítkou, zřejmě saháte po revolveru, když slyšíte o povrchních pitomcích z bohaté […]

Zadejte si do vyhledavače slovo „hipster“ a vyjede vám množství stránek plných nepřesností, omylů a stereotypů. Výjimku netvoří ani různí hudební publicisté, komentátoři a experti na subkultury. Pokud smýšlíte levicově, chodíte v hnusných botách, máte sotva na nájem nebo bydlíte u matky a vepřové zapíjíte desítkou, zřejmě saháte po revolveru, když slyšíte o povrchních pitomcích z bohaté rodiny, kteří pracují v reklamce, vydělávají spoustu peněz a vysedávají v trendy barech s plastovými raybany na nose a plackou knížete na klopě. Svým dílem k podobným předsudkům přispělo i číslo Nového prostoru, kde jsou hipsteři vykreslováni jako autistické děti konzumerismu, trávící život u Applu.

„Volnomyšlenkářský, bohémský životní postoj se tedy ukazuje jen jako další z rozporů globálního kapitalismu. Je integrován do flexibilní práce, jejímž účelem je generování maximálních zisků, je novou kapitalistickou etikou práce a současně etikou, na které stojí hnutí bojující proti kapitalismu.“

V češtině vyšly k tématu hipsterství pouze dva aspoň trochu zajímavé texty. První je článek Filipa Lachmanna, v němž ale chápe „hipsterismus“ jen jako specifický styl jedné subkultury a nejde příliš do hloubky. Druhým, zatím zdaleka nejzdařilejším textem k tématu, je můj článek Digitální bohéma v éře globálního kapitalismu, kde se problém snažím uchopit v sociálním kontextu, ale zabředávám do teorie bohémy minulých století a současnosti se věnuji pouze okrajově.

Zrození hipstera z ducha bohémy a flexibility

V devadesátých letech měli hipsteři tetování, piercing, mastné vlasy, píchali si heroin a poslouchali indie rock, pak začali nosit plnovous a skinny jeans ze sekáče, velké brýle s tlustými plastovými obroučkami, řešit etickou spotřebu a šňupat kokain. Co tedy máme usoudit z jejich módního stylu, který je na rozdíl od stylu punkerů nebo skinheads flexibilní stejně jako jejich práce? Pokusme se namísto definic kriticky analyzovat. Není to kreativní třída, protože to není třída v jakémkoli chápání toho pojmu. Symboličtí analytici? Dost možná, ale je to složitější. Spíš než o subkultuře a stylu bychom se měli bavit o scénách. O určité sociální skupině lidí, její struktuře, práci, životním stylu a hodnotách. O místech, kde se eklekticky stýkají různé subkultury. Takže buržoazní bohéma, takzvaní bobos? I přes různé spory panuje shoda, že bohéma ano, ale ne buržoazní, protože hipsteři mezi úspěšné vyšší střední vrstvy nepatří.

Se vznikem průmyslového kapitalismu v 19. století pronikly třídní nerovnosti i mezi umělce. V opozici k úspěšným umělcům od té doby stojí rebelující mladí umělci, přicházející vždy s něčím novým, aby byli odsouzeni a posléze uznáni a po nich přišli další, odsouzení opět ve jménu uznaných. Svým sociálním postavením byli bohémové spíš dělníci nebo lumpenproletáři, vzděláním měšťáci a vkusem a chutěmi kvazi aristokrati. Dá se říct, že něco podobného platí i o příslušnících dnešní hipsterské bohémy. Ze všeho mají něco, ale celkově nikam nezapadají. Je to svět sám pro sebe, který se zrodil z konfliktu s buržoazií, aby proti ní hájil svou nezávislost. Ve 20. století, kdy kapitalismus industrializoval vše od zemědělství až po kulturu, vznikl kulturní průmysl, založený na masové produkci a spotřebě. Do nahrávacích společností a filmových studií pronikají třídní rozdíly. Existují majitelé firem, jejich manažeři a zaměstnanci, proletariát. Bohémští umělci té doby, jako beatnici, stojí proti těmto strukturám, proti protestantské etice práce a odříkání středostavovských zaměstnanců takových organizací. Jejich hédonistickou hippie etiku nicméně zatím vstřebával konzumní kapitalismus.

Aktérem scén nové kontrakultury, jejím tvůrcem i konzumentem současně, jsou mladí lidé

Umělec za barem kavárny pro umělce

Od sedmdesátých let se ale mění i práce, vznikají nové obory v oblasti služeb a kultury. Uvolňuje se trh, střední třída začíná stagnovat a rozpadat se. Nerovnosti se prohlubují. Zároveň se mění i vztah kulturního průmyslu a undergroundu. Aktérem scén nové kontrakultury (techno, house, hip hop, indie), jejím tvůrcem i konzumentem současně, jsou mladí lidé, kteří obsadili místo někdejších středních vrstev: DJs, muzikanti, grafici, zaměstnanci zábavního průmyslu nebo živnostníci v oboru – dealeři extáze a LSD hrající roli medicinmanů. Kapitalismus však penetruje i komunity, které proti němu protestují, a z organizátorů německých Love Parade a Fusion se stávají elitní buržoazní bohémové. Hranice mezi oběma světy je náhle tekutá a nejasná. Byrokratické, hierarchicky fungující organizace se mění hlavně v oborech spojených s novými technologiemi, zkrátka v profesních oborech digitální bohémy. Stálá práce ve firmě je nahrazena krátkodobými smlouvami nebo se ze zaměstnanců stávají „nezávislí“ subdodavatelé, pracující doma. Práce se stává flexibilní a prekérní. Vykořisťování zůstává, jen proletariát je nahrazen znejistělým prekariátem. Spolu s prekérními intelektuály se rodí i prekérní umělci stojící na dně sociální hierarchie.

Punkový étos „do it yourself“ – dávno integrovaný do produkce globálního kapitalismu – pomáhá zapomenout na sociální jistoty výměnou za pocit autonomie, včetně svobody pěstovat vlastní umělecké zájmy. Někteří umělci zase chtějí zůstat opravdu nezávislými a na živobytí si vydělávají za barem kavárny či restaurace, kam chodí jiní umělci. Umělec za takovým barem je ikonou, „cool job“ ve spojení s umělectvím vytváří status místní hvězdy. I to je součástí marketingové strategie majitelů podniků, kteří prodávají kreativitu, svébytnost a atmosféru baru jako přidanou hodnotu, za niž zákazníci rádi zaplatí vyšší ceny. Říká se tomu zážitková ekonomika či zážitkový kapitalismus. Údajně je to čtvrtá, nejvyšší civilizační vlna následující po zemědělství, průmyslu a službách.

Zákazníky bývají i mladí profesionálové, yuppies. Hipsteři se tu s nimi setkávají a vymezují se vůči nim jako těm „druhým“, ačkoli sami jsou kulturně i svým životním stylem mnohem odcizenější spíš dělnické třídě. Nejistota a deprivace uměleckého životního stylu je nicméně pociťována jako výhoda nad usazenou existencí upjatých yuppies a důkaz o nadřazenosti nad chudými i privilegovanými. Vymezení se vůči hodnotám, způsobu života, vkusu a tělesnosti (hipsteři nejsou fitness) jiné skupiny funguje k ustavení sociální komunity s vlastními hodnotami, stylem a vkusem. Hipsterství je tak mechanismem distinkce, odlišení se od jiných. Hipsterská móda, jeden z definujících znaků vlastní identity, je flexibilní a prochází permanentní revolucí, což je ideální zdroj marketingu a zisku pro globální korporace, jejich subdodavatele a malé butiky. Ze subkultur se tak stává globální kultura.

Říká se tomu zážitková ekonomika či zážitkový kapitalismus
Říká se tomu zážitková ekonomika či zážitkový kapitalismus

Antikapitalismus a lifestylový anarchismus

Ačkoli se sociolog Jan Keller ve svém jinak trefném článku Dobrodruzi každodennosti domnívá, že právě tito lidé u nás tvoří jádro mladých pravicových voličů, v případě západní Evropy či USA je to zcela naopak. Digitální bohéma devadesátých let vznikala v podmínkách postindustriálních čtvrtí západních velkoměst (Wicker Park v Chicagu, Williamsburg v New Yorku, Kreuzberg a Pankow v Berlíně, Connewitz v Lipsku). Ve vyspělých zemích jsou bohémští umělci tradičně převážně levicoví – sympatizují s pracujícími a ti nejradikálnější, zejména z newyorských scén, se od druhé poloviny devadesátých let zapojovali do antikapitalistického hnutí za globální spravedlnost, které se nejvíce vyvíjelo od protestů v Seattlu proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance v roce 1999.

Anarchistický aktivista a antropolog David Graeber ukazuje, že jádro hnutí tvořili mladí do třiceti let s přístupem k vysokoškolskému vzdělání, lidé různých subkultur a alternativních životních stylů, včetně veganů, straight edge a cyklistických aktivistů. Mezi nimi nechyběli ani hipsteři. Empiricky tak vyvrací argumenty, že bohémský životní styl, „lifestylový anarchismus“, a aktivistický sociální anarchismus jsou v rozporu. Naopak. Nová protestní hnutí fungují jako ideově široké koalice, založené na v podstatě anarchistických a feministických principech přímé demokracie, konsensu a přímé akce. V tomto případě se přístup „do it yourself“ obrací proti neoliberálnímu kapitalismu, který jej v mnoha jiných kontextech již vstřebal.

Světová ekonomická krize přinesla zlom, který radikalizoval všechny vývojové tendence od sedmdesátých do devadesátých let. V září 2011 se v newyorském bohémsko-aktivistickém prostředí, v němž vznikalo i hnutí za globální spravedlnost, vytvořila platforma Occupy Wall Street, jejímž bezprostředním cílem bylo vytvořit masové revoluční hnutí, zastupující 99 procent obyvatel.  Stejně jako v Egyptě, Tunisku nebo Španělsku bylo revoluční jádro tvořeno aktéry mladší generace prekariátu. Occupy se ovšem lišilo nejen od nové levice šedesátých let, ale i od hnutí za sociální spravedlnost tím, že se díky úpadku středních vrstev prakticky smazal rozdíl mezi dělníky, nezaměstnanými a zadluženými studenty. Díky tomu hnutí rezonovalo v americké společnosti a celospolečenskou debatu se podařilo kontaminovat sociálními problémy, o jejichž vyřešení  nakonec jde především.

Můžeme mluvit o vítězství i porážce. Cílem revoluce v letech 1968 i 2011 bylo svržení kapitalismu, ale byla nastolena jen nová témata debaty a tehdejší i dnešní levicové postoje většinová společnost přijímá za své jen postupně, spolu se vkusem a životním stylem. V sedmdesátých letech to platilo o dlouhých vlasech a rocku, dnes o médii vytvořeném obrazu hipsterů, jejichž karikatury potkáváme na ulici a v barech. Volnomyšlenkářský, bohémský životní postoj se tedy ukazuje jen jako další z rozporů globálního kapitalismu. Je integrován do flexibilní práce, jejímž účelem je generování maximálních zisků, je novou kapitalistickou etikou práce a současně etikou, na které stojí hnutí bojující proti kapitalismu. Očekává se od nás, že bohémy budeme všichni. Také na nás ale záleží, jestli jimi budeme v kapitalismu, dřít na cizí bohatství, nebo v komunismu – ráno si utrhnout ze záhonu bio mrkev, odpoledne malovat obraz, večer se jít zfetovat na párty. Pro vlastní seberealizaci.

 

Autor není hipster.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image