Jak udržet rodinu a neztratit práci. Nový film Kena Loache empaticky popisuje prekarizaci

Snímek Pardon, nezastihli jsme vás je o prekarizované práci, nepůsobí však jako shrnutí sociologického výzkumu. Loach fakta proměnil v obratně vygradované drama, které nevyznívá didakticky.

Režisér Ken Loach rozvíjí od poloviny šedesátých let, kdy natočil oceňovaný televizní film Cathy Come Home (1966), tradici britského sociálního dramatu. Činí tak s neobyčejnou houževnatostí – díky své více než padesátileté kariéře a občasným kinematografickým výpravám do vzdálenější minulosti je předním filmovým kronikářem života britské pracující třídy, po desetiletí bojující se sociální nespravedlností. Ve svém novém filmu Pardon, nezastihli jsme vás zaměřil svůj kritický pohled na aktuální fenomén prekarizované práce. Třiaosmdesátiletý filmař ukazuje, že při obžalobě kapitalismu dokáže být stejně nesmlouvavý a naléhavý jako zamlada.

Poslední film?

Svou kariéru chtěl Loach původně uzavřít apelativním snímkem Já, Daniel Blake. Během pečlivého terénního průzkumu k dramatu oceněnému v Cannes Zlatou palmou ovšem se svým dvorním scenáristou, bývalým lidskoprávním aktivistou Paulem Lavertym, narazil na nové způsoby vykořisťování pracujících. K filmové režii se proto rozhodl ještě jednou vrátit.

Loach pozorně vykresluje, jak tlak na neustálé vykořisťování sebe sama přechází z pracovní do soukromé sféry a zvyšuje napětí uvnitř hrdinovy rodiny.

Podobně jako v Blakeovi, na kterého Pardon, nezastihli jsme vás volně navazuje svými lokacemi, věcným tónem i stylistickými postupy, přitom vypráví o lidech platících za bezohledné prosazování neoliberálního modelu nejvyšší daň. Zároveň také tentokrát skrze osudy jednotlivců poukazuje na obecnější rysy socioekonomické nestability dnešní Británie a varuje před jejím možným celospolečenským dopadem.

Nic než práce

Protagonistou modelového příběhu, rozkrývajícího vrstvu po vrstvě, jak práce na částečný úvazek narušuje sebeúctu jednotlivců i soudržnost rodin, je Ricky Turner. Čtyřicátník z Newcastlu měl až do ekonomické krize v roce 2008 jistotu zaměstnání ve stavebnictví. Pak o práci přišel, a aby uživil rodinu, nezbývalo mu než přijmout každý džob, který se namanul. Život na podpoře z hrdosti odmítá. Raději pracuje přesčas i o víkendech. Jak naznačuje uvození děje pracovním pohovorem, v podstatě nežije ničím jiným než prací. Část rozhovoru se stejně jako v prologu Daniela Blakea odehrává během úvodních titulků, kdy slyšíme pouze hlasy postav, což stominutovému dramatu přidává na kondenzovanosti.

V touze být vlastním pánem nastupuje Ricky na pozici kurýra přepravní společnosti. Jeho nadřízený jej manažerským newspeakem ujišťuje, že bude členem týmu, svéprávným uživatelem licence, kterého bude vedení firmy brát jako sobě rovného. Když je hrdinovi následně s výhružnými slovy „sleduje tě na každém kroku“ přidělen skener čárových kódů a od kolegy dostává plastovou láhev, aby se během časově našponovaného doručování stihl vymočit, ukazuje se, jak relativní Rickyho pracovní flexibilita ve skutečnosti bude. Zanedlouho se ukáže, že ostatní ve firmě ve skutečnosti nejsou od toho, aby mu pomáhali, ale aby s ním soutěžili ve výkonnosti.

Sick days

To, co vypadá jako ponechání volnosti, ve skutečnosti představuje přenesení zodpovědnosti na jednotlivé kurýry. Balíčky musejí doručovat přesně načas a za každé narušení plynulého chodu podniku, ať kvůli ztrátě skeneru nebo dni volna bez zajištěného náhradníka, platí vysokou pokutu. Finanční postih narůstá s každým zmeškaným deadlinem a pracovní absencí. Sociální a zdravotní pojištění nebo pomoc odborů jsou pro kurýry utopií. Stejně jako dovolená nebo sick days. Jsou neukotvení, v neustálém zápřahu a nepolevujícím stresu.

Z toho, že se Ricky zříká své svobody a opakovaně překračuje hranice svých mentálních i fyzických možností, přitom kvůli nastaveným podmínkám neprofituje on, ale výlučně firma, jejíž prioritou je zvyšování produktivity a zlepšování statistiky. Namísto toho, aby vydělával peníze k zajištění hypotéky a naplňoval (post)moderní mýtus o seberealizaci, je Ricky stále nejistější a zadluženější.

Loach pozorně vykresluje, jak tlak na vykořisťování sebe sama přechází z pracovní do soukromé sféry a zvyšuje napětí uvnitř protagonistovy rodiny. Kvůli práci Ricky prodává rodinné auto a pořizuje si vlastní dodávku. Jeho manželka Abbie, ošetřovatelka lidí, kteří se o sebe kvůli pokročilému věku nebo zdravotnímu postižení nedokážou postarat sami, je v důsledku nucena cestovat za porůznu roztroušenými klienty autobusem. Zdlouhavé a vysilující dojíždění si platí sama. Navíc se kvůli němu nestíhá věnovat výchově pubertálního syna a o pár let mladší dcery. Úhradu extra nákladů, natož povýšení za mimořádnou oddanost práci jakožto agenturní pracovnice čekat nemůže.

Rebelují jen děti

Ani další okolnosti nepomáhají. Prarodiče, kteří by rodině mohli pomoct, už buď nežijí, anebo bydlí daleko. Matka s otcem jsou proto kvůli snaze nepřijít o práci a uživit rodinu nonstop vysílení. Děti pak z jejich strany nepociťují dostatek vřelosti a ztracenou pozornost si získávají různými formami rebelie proti autoritám. Jsou v tom úspěšnější než jejich rodiče, jimž na promýšlení, plánování a budování čehokoliv dlouhodobějšího nezbývá čas ani energie. Dokážou reagovat pouze na okamžité podněty. Pro status quo tito lidé nejsou žádnou hrozbou.

Odcizení a frustrace Rickyho a zpočátku velmi vyrovnané Abbie sílí. Svou identitu nemůžou odvozovat ani od nestálé práce, ani od své funkce v rodině, kterou nezvládají naplňovat. Kvůli oslabenému pocitu přináležitosti ke komunitě se cítí zranitelní a ohrožení, jejich emoční reakce jsou nepředvídatelné a neadekvátní. Ricky je stále více podrážděný a nesoustředěný a častěji dělá chyby. Kvůli nim mu nezbývá než pracovat ještě víc.

Přestože popsaná situace může připomínat resumé sociologického výzkumu, Loach dokázal fakta proměnit v emotivní, obratně vygradované drama, které oproti některým jeho dřívějším filmům nevyznívá didakticky a nezachází do extrémů. Hrdinové nejsou jen chodící argumenty k podpoře ústřední teze. Jde o zásluhu přesvědčivých herců a momentů vypovídajících mimoděk o jejich touhách a obavách. Například chvíli, kdy Abbie vzpomíná na matku, když jí jedna z klientek češe vlasy, nebo Rickyho víkendy, kdy mu s rozvozem zásilek vypomáhá dcera. Práci Loach v zásadě vnímá jako jeden z předpokladů důstojného života, ale pouze za podmínky fungující společenské solidarity. Přestože se systém jeví jako neporazitelný, film nachází jistou naději v morální převaze jednotlivců, kterým na lidech záleží víc než na výdělcích.

Kromě toho, že Loach víc než ve svých předchozích filmech zohledňuje dopad ekonomické nejistoty na rodinné vztahy, výrazněji si všímá i nejednoznačné role moderních technologií. Dětem dávají chytré telefony příležitost natáčet a sdílet videa a nabízejí jim únik do světa, v němž si připadají přijímané. Možnost sebevyjádření díky sociálním sítím v nich posiluje pocit, že přes bídnou sociální situaci a nezájem vystresovaných rodičů za něco stojí. Na druhé straně jsou to právě technologie, které umožňují důslednější kontrolu zaměstnanců jako Ricky, nacházejících se pod nepřetržitým dohledem.

Hrdinové v kontextu svých světů

Přímočarou výstavbou a nenápadným stylem se Pardon, nezastihli jsme vás od Loachovy dosavadní tvorby nápadně neodklání. Kamera Robbieho Ryana si od postav drží odstup a zabírá je v relativně dlouhých statických záběrech. Pro Loache je na rozdíl od jiných tvůrců sociálně realistických dramat (např. bratři Dardennové, Andrea Arnold nebo Clio Barnard) prioritou přehlednost a srozumitelnost sdělení, nikoliv snaha přenést nás pomocí subjektivizujících prostředků do kůže hrdiny. Díky snímání akce v celcích a polocelcích současně neztrácíme ze zřetele materiální podmínky, jimiž jsou postavy obklopené a spoluutvářené.

Film stručnými vhledy do myšlení lidí, o něž Abbie pečuje a kterým Ricky doručuje zásilky, ukazuje, že nespokojenost a silná skepse prorůstá celou společností. Záminkou k vyostřené výměně názorů přerůstající do fyzické agrese se stávají banality jako logo neoblíbeného fotbalového klubu či opožděné doručení nového mobilu. Jeden ze zákazníků označuje svého souseda za ksindla a odmítá za něj potvrdit převzetí. K tomu jej vede také paranoidní obava, že o něm vláda sbírá všechna data. Nedůvěra se tak projevuje na horizontální (mezi příslušníky stejné třídy) i vertikální úrovni (mezi jedincem a systémem) a může mít i závažnější důsledky, než je odhlasování Brexitu.

I když je dějištěm filmu severoanglický Newcastle, je evidentní, že prekarizace práce představuje univerzální problém. Podobně jako jsou univerzální emoce soucitu a vzteku, které vyvolává frustrující, dlouho doznívající závěr. Jejich kombinace stejně jako ty nejlepší Loachovy filmy zároveň probouzí empatii a provokuje k činu.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies