První díl série článků o hipsterismu byl obecným úvodem k tématu, opírajícím se o teorii. V druhém díle, který vznikal s pomocí silných dávek kofeinu (kafe bylo samozřejmě fairtrade a bio), se z pozice insidera pokouším o sondu do některých příkladů pražské hip-scény na základě metody postřehů z barové stoličky.
Dole v podzemí rudé rondokubistické medické koleje z dvacátých let 20. století, na adrese barbarů 21. století, Slavíkova 22 u Náměstí Jiřího z Poděbrad, vás uvítá u vstupních dveří plakát Jima Morrisona. Vejdete do Divno-Kunst-Prostoru Berlýn-Žižkow, zřízeného původně jako umělecká galerie, za jehož barem stojí Dj/ka, fotograf/ka, novinář/ka, autor/ka poezie i prózy Lukáš Benda aka Luciáš F. Svoboda, Fatih Özgürlük, Augustin Pátek, Lori Okapi a žižkovský Johnny Depp z berlínské čtvrti Teplice a jeho crew.
Duch punku: z Berlína na Žižkov
Modrá a červená světla, fotky štamgastů, umělce-barmana, berlínských squatů, Frakce Rudé armády i volební plakát Karla Schwarzenberga v nadživotní velikosti – to vše vytváří spolu s hudbou a exkluzivními německými drinky i podomácku vařenými pivy atmosféru berlínských punkových klubů. Pro tento zážitek rádi zaplatíte německé ceny drinků jako Club-Mate, Bionáda, Fritz-Kola nebo Astra, které mají každý svůj příběh.
V této atmosféře se konala dva dny před předčasnými říjnovými volbami předvolební debata, moderovaná barmanem/kou, za účasti právníka a experta na tzv. extremismus Petra Gabala a Dominika „Domingo“ Zezuly, poloviny experimentálněpopového dua Post-hudba, jehož kvalifikací bylo, že si přečetl programy všech stran. Vedle něj seděli na žluté bedně od Club-Mate jeho parťák Tomáš Havlen a PR manažer společnosti Club-Mate Jan Kistanov, který mi chtěl rozbít hubu, protože jsem zfackoval básníka Jaromíra Typlta a kterého si kvůli jeho barevnému saku, co občas nosí, pletu s českým podnikatelem devadesátých let. Zapomenout nesmíme ani na bývalou redaktorku Reflexu a dnes Extra.cz Markétu Lukáškovou, kterou se snažil sbalit Jiří X. Doležal, a jejího přítele Nikolu Džokiće ze Stay Zmrd, účastnící se debaty z kavalce za pokuřování marlborek. A samozřejmě studentky a studenti z koleje, kteří tu byli poprvé, a dva prváci z politologie, z nichž jeden, ze Zlínska, mi jednou cestou metrem z hospody básnil o protestech proti komunistickým zastupitelům v jeho kraji jako o skvělém projevu občanské angažovanosti. Když jsem se s ním podělil o svou zkušenost ze studentského hnutí proti školnému, krčil rameny.
„Češi jsou zkrátka odsouzeni žít si své placebo. Svůj kýč.“
Kdo by počítal, že tihle fousatí i holobradí, malí, velcí, štíhlí, tlustí, blbí, chytří hipstři, s plastovými brýlemi i bez brýlí, s účesem od kadeřníka celebrit, co se schází v baru s knížetem z plakátu, volili TOP 09, ten by se přepočítal. Volili by sociální demokracii, ale kvůli její zakmotrovanosti a zahaškovanosti seděli se zeleným čtyřlístkem na klopě. Tahle strana není pro mladý. Jeden z hipstrů, ten, kterého si pletu s bobíkem (buržoazní bohém), mi vyprávěl, jak část svých vydělaných peněz posílá na účet Člověka tísni, aby postavili školu v Africe. Že chce sociálně citlivý, zelený kapitalismus…
Jedinou výjimku liberálně levicové shody jsme tvořili Luciáš a má maličkost. Luciáš v osmnácti poprvé volil pentagramovou Unii svobody, v jednadvaceti spolu se mnou, on v Praze a já v Plzni, házel vajíčka na Paroubka, v prvních prezidentských volbách dal hlas knížeti za to, že dal Magorovi střechu nad hlavou, a tentokrát Mirce proto, že volit ODS, kterou nikdo nevolil, byl androš. V Německu, kde nějaký čas studoval a žil v berlínských squatech a na ulici, by volil Die Linke nebo Piráty, ale tady volil pravici.
Já seděl u baru v tričku s Che Guevarou, další vyprázdněnou ikonou globální popkultury, abych reprezentoval radikálně levicové křídlo. Od té doby o mně všichni ví, že jsem marxist levý.
Sid Vicious pražské hip-kavárny
„Žasnu, co jste dokázali vyvolat. To je neskutečná vlna, která předčila všechna moje očekávání. Hustý. Málokdy se pletu, co se analýz vývoje nějaký situace týče, ale tentokráte teda zůstávám s otevřenou hubou. Ač si myslim, že jsi magor, tak jsi zvolil výbornou cestu jak se zviditelnit, k čemuž ti, jako kvazi-intelektuální kvazi-novolevicový, hipsterský, samozvaný mluvčí generace, gratuluju.
Já tomu stejně nerozumim. Pořád nad tim přemejšlim, nerozumim tomu, jestli stačí dát facku, aby se člověk stal všeobecně známou a diskutovanou osobností. Proč já vůl píšu články a nerozdávám facky. Fakt velký překvápko. Myslel jsem, že ten mediální trh mám nějak zmapovanej a vim, co kde a jak očekávat, ale tohle mi vyrazilo dech,“ píše mi Luciáš na facebooku potom, co jsem se po zfackování Typlta stal na patnáct minut antihvězdou mainstreamových i undergroundových, tištěných i webových médií. Veřejným nepřítelem číslo jedna. Větší hrozbou než neonacismus, jak napsal Erik Tabery. „Schejbal je Sid Vicious pražský intelektuální kavárny, pičo,“ komentuje kauzu Dominik Zezula.
Druid českého anarchismu a punku Ondřej Slačálek mi zase jednou povídá při obědě, ke kterému si dal knedlo vepřo zelo, aby mě urazil stravovacím nevkusem, že jsem teď pro české hipstry něco jako Sex Pistols. Proti kultu celebrit lze postavit jen antikult. Proti divadlu jen další divadlo. Proti mýtu antimýtus. Zkrátka stvořit svůj vlastní, nový příběh.
O pár dní později v Café V lese, u protějšího stolu sedí Kateřina Jacques, se se mnou chce fotit majitel kavárny Ondřej Kobza a vypráví mi, že je levičák a že volil socany. Podnik vznikl někdy v roce 2010, nejdřív se tu začali scházet studenti a umělci, inťouši a aktivisti a teď už i usedlé třicítky s šátkem na krku, usrkávající dvojky bílého, a zahraniční turisti s foťáky.
Revolta s chutí Club-Mate
Bar Berlýn-Žižkow i vršovické kavárny a restaurace Café V lese, Sběrné Suroviny, Sladkovský a U pilota – přestože se nacházejí ve spíše proletářských čtvrtích s levnějšími nájmy, na protilehlých stranách kopce pod středostavovskými Vinohrady – jsou alternativní podniky kapitalistické ekonomiky zážitků. Tím samým je v globálním měřítku kavárenská síť Starbucks. Bohémská, punková etika jako duch nového kapitalismu. Studentská revolta s chutí nápoje Club-Mate.
Jde o sektor kreativního, zábavního a servisního průmyslu, jehož podnikateli, zaměstnanci i zákazníky jsou velkoměstské střední vrstvy s vyšším vzděláním, co si rádi připlatí za falešný pocit sociálně spravedlivé kávy nebo za zážitek, že naproti nim sedí klarinetista Plastiků Vráťa Brabenec. Takové kreativní prostředí je tak součástí ceny 50 Kč za malou lahev Club-Mate, kterou ve vietnamské večerce ve Slavíkovce seženete za pětatřicet.
Byť je provinční milionová Praha „tam, kde se jednou zjeví duch sám“, přece jen není Berlín ani New York; Vršovice nejsou Kreuzberg, Žižkov není Williamsburg a pár kaváren nejsou squaty radikálních punkerů. Těch je ostatně v Praze jen pár a žijí na Cibulce, což ani není squat. Dokonce i místo kokainu tu seženete pouhý mezokain. Češi jsou zkrátka odsouzeni žít si své placebo. Svůj kýč.
V sobotu 21. prosince brečím při krájení cibule v Osvobozené domácnosti, kde s Food Not Bombs vaříme veganské jídlo pro bezdomovce, a rozdáváme ho z várnice na nádraží. Veganské proto, že v popelnici, odkud ho vybíráme, by se maso, zvlášť vepřové, rychle zkazilo a dlouho vydrží jen ovoce a zelenina, maximálně pečivo. Vepřové maso je v rozporu se svobodným, nomádským životem. Myslíme globálně, jednáme lokálně. Na rozdíl od liberálních softcore hipstrů, které potkáte ve Starbucks, ale už je nevidíte dumpsterovat vyhozené jídlo mezi odpadky před supermarketem, kam si chodí nakupovat organickou zeleninu a ovoce, ani blokovat v chudých romských čtvrtích spolu s Romy náckovské pogromy, Food Not Bombs sytí oběti kapitalismu tady a teď. Bez kapitalistických vztahů, bez symbolických zisků. Food Not Bombs nebo squating jsou antikapitalistické formy, v kterých žije duch flexibility a autonomie. Právě v nich je budoucnost radikálních hardcore hipstrů.
Autor byl hipstr ještě předtím, než to bylo cool.