Nemůžu si pomoci, ale většina kauz a skandálů, které se přeženou domácí kulturní scénou a následně zaměstnávají na týden či dva komentátory deníků či uživatele sociálních sítích, na mě působí poněkud unyle a ohraně. Je to nejspíše tím, že diskuse podobající se té nad vystoupením Vanessy na ČT Art jsem si už kdysi načetl v dějinách populární hudby a jsou pro mě prodebatované a do jisté míry i vyřešené. Když Samir Hauser začal v Tečce sobotní noci sprostě nadávat, nemohl jsem si nevzpomenout na Sex Pistols zasypávající v roce 1976 moderátora Billa Grundyho sprškou sprostých slov v přímém televizní přenosu. Nevysílala to veřejnoprávní televize, ale soukromá ITV, taky nebylo jedenáct v noci, ale čtyři odpoledne a zoufalý režisér pankáče stihl po dvou minutách vypnout – jinak ale spousta dalších věcí sedí. A až se bude pořad v dohledné době probírat v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, možná někdo vypustí podobnou větu jako konzervativní poslanec Nicholas Fairbairn, který jen pár měsíců před vystoupením Sex Pistols v ITV popsal v debatě v britském parlamentu Throbbing Gristle jako „bořitele civilizace“, což slavná kapela následně hrdě přijala jako svoje motto.
Rozhodně tím ale nechci tvrdit, že podobné debaty nejsou užitečné. V Česku se pořád učíme vyrovnávat s jinakostí, a tak povyk nad cenzurou či spravedlivé morální rozhořčení nad Samirem fetujícím v televizní studiu kokain nakonec plní stejnou úlohu jako setkání s punkem – někoho rozpálí do ruda ze zjištění, že někdo takový může existovat, jiného naplní odhodláním jít si po vzoru kapely dál svojí vlastní cestou. Dělat z Vanessy bojovníky za svobodu slova je ale novinářský kýč. Kontroverzní nebo radikální mohlo jejich vystoupení přijít možná někomu, kdo strávil dosavadní život v klášteře. A netvrdí to ani Vanessa sama – Samir Hauser v rozhovoru pro Lidové noviny vysvětluje, že šlo v podstatě o reklamu na novou desku, Moimir Papalescu na Facebooku píše: „Ať si v tom každej najde to svý, já po nikom nechci, aby nám za to tleskal.“
Vanessa si udělala v přímém televizním přenosu večírek. Byla v tom samozřejmě stylizace – Hauserovo vykřikování působilo chvílemi trochu nuceně a jeho fanfarónské historky (často velmi vtipné) zase okatě žadonily po pohoršení posluchačů. Vanessa a její hosté zároveň zjevně moc dobře tušili, kde se nachází hranice, za níž by ČT už pořad vypnula. Když si odmyslíte Samirovy výstřelky, tak jsme v podstatě viděli vcelku sofistikovanou debatu o autenticitě umění, elektronické hudbě a alternativní kultuře vedenou bohužel nepříliš připraveným a pohotovým moderátorem, který byl v první části pořadu viditelně rozhozený.
Televize, analgetikum bez názoru
Tím se konečně dostáváme k tomu, co je v této „kauze“ zdaleka nejzajímavější – k postoji České televize, který odráží její představu o naplňování poslání veřejnoprávního média. Když najdete odvahu vstoupit do internetových diskusí pod články o Vanesse a ČT Art, najdete tam především pobouřené reakce ve stylu: „Za tohle platíme televizní poplatky?“ Frustrace průměrného diváka je pochopitelná. Televize mu tahá z kapsy 135 korun měsíčně, aniž by byla schopná smysluplně vysvětlit, co to vlastně je ta veřejnoprávní služba. Porevoluční ČT totiž ve svých divácích už dvě dekády úspěšně vyvolává dojem, že televize placená z veřejných peněz má být především útěšným analgetikem bez barvy, chuti a hlavně jakéhokoliv názoru. Za bedlivého dohledu politických stran si veřejnoprávní televize vychovala svého zprůměrovaného idiota, který pokorně konzumuje zpravodajství vyvážené až do zdrojového kódu, otřesné televizní seriály omyvatelné jako umakart a nekonfliktní zábavní estrády.
Na Kavčích horách se veřejnoprávní služba dlouhodobě zaměňuje za sledovanost, místo aby byla synonymem kvality nebo rozšiřování obzorů diváků. V zoufalé snaze udržet si svoji tradiční cílovku rezignovali na budoucnost a odřízli se od mladší generace. Do tohoto světa vstupuje ČT Art jako podvratný živel, ve kterém najednou dostávají šanci lidé z kulturní sféry, kteří nejsou dosud důkladně zkádrovaní či řádně poučení o své roli uspávačů národa. Pravda, kanál působí občas amatérsky, jako kdyby dramaturgie fungovala stylem pokus–omyl, pořady se chaoticky objevují a zase mizí, na čemž má svůj podíl i vedení Kavčích hor, které se snaží udržet si nad chaosem svoji kontrolu (viz konec pořadu Monoskop, ve kterém se kritizovaly poměry v televizi). Podobně se kdysi vyděsili nad svým nezdárným dítkem jménem Wave šéfové jiné veřejnoprávní instituce, Českého rozhlasu, a když ho nemohli zrušit, alespoň ho vypnuli z éteru a odsoudili k přežívání na internetu. ČT Art bude nepochybně v budoucnosti čelit podobným problémům, předzvěstí budiž už třeba fakt, že předvánoční Tečka s Vanessou promptně zmizela z webového archivu na iVysílání s oficiálním zdůvodněním, že „autorská práva pro vysílání po internetu nejsou dostupná“, přitom by stačilo tři odvysílané zahraniční klipy prostě vystřihnout, jak se to běžně dělá. (Záznam pořadu je ke stažení třeba tady.)
Nejen devadesátky
V pohoršených reakcích televize sklízí to, co zasela. Průměrný divák vychovaný přemýšlením ve stylu plus/mínus těžko pochopí všechny roviny prezentace kapely, jako je Vanessa, v níž je výkřik „Běž do píči!“ jen jedním z mnoha výrazových gest. Mohl však spatřit Samira a spol. jako stárnoucí excentriky bláznivého životního stylu a epicentrum jedné části alternativní scény, v níž se dějí velmi zajímavé věci. A jestli někomu hudba Vanessy a její válka proti pokrytectví zaváněla devadesátými lety, ten navíc v Tečce dostal zvukově současnější a v mnohém i radikální infuzi v podobě ostravských Schwarzprior, kteří o transgresi a autenticitě nemuseli zdlouhavě tlachat, stačilo se na ně podívat.
Pořady, které mají potenciál znepokojovat a otevírat divákům dveře do jiných světů, do nabídky veřejnoprávní televize nepochybně patří. Sám si vzpomínám, že jsem v polovině devadesátých letech jako středoškolák sledoval podobnou show, jako byla Tečka, na rakouské stanici ORF, která mi otevřela dveře do světa konceptuálního umění. A děly se tam věci, u kterých by se možná styděl i sám „král transgrese“ Samir Hauser. Ať už tvůrci diskutovaného pořadu dostanou přes prsty, nebo ne, nelze jim upřít jeden zásadní úspěch: humbuk kolem Tečky nakonec přinejmenším udělal ČT Art reklamu v kruzích lidí, pro které je televize reliktem z minulého století.
Autor je hudební publicista.