Islámský stát byl do roku 2013 džihádistickou fantazií. Převzetím iráckého Mosulu v Sýrii ukotveným paramilitárním hnutím ISIL ale občanské války přerostly v regionální konflikt, který krátkodobě (přinejmenším) přepisuje postkoloniální hranice a potvrzuje novou polarizaci na Blízkém východě. Za dosud nejúspěšnějším džihádistickým hnutím stojí jak kontext arabského jara, tak tendence arabských států k policejnímu řešení politických problémů. A také desetiletí občanských válek.
Syrský Kandahár
Když syrští povstalci dobyli Rakku u Tigridu v březnu 2013, bylo to vůbec první okresní město, které Asadův režim zcela ztratil. Z Rakky se ale nestalo syrské Benghází, základna protirežimního povstání, ale spíše Kandahár. Město rychle ovládli iráčtí džihádisté, vyhlásili v něm tálibánský pořádek a Islámský stát v Iráku a Levantě (arabsky Šám). Dopady se dlouho zdály omezené – proti džihádistům v Rakce se nejprve obrátila syrská al-Káida (džihádistická skupina Nusra) a později i širší koalice syrských povstalců. Podařilo se jim ISIL vyhnat z okolí Aleppa, ale Rakku ISIL v lednu podruhé dobil a na jaře začal s ofenzivou na regionální centrum Deir ez-Zur.
Z povstaleckých skupin se ISIL nejúspěšněji snaží získat i další atributy státnosti: vojenskou disciplínu, těžké zbraně, poskytování sociálních, soudních a policejních služeb, zásobování energií a vodou, jakož i vlastní ideologii a PR kampaně.
Na rozdíl od jiných skupin není primárním cílem ISILu boj proti „šíitskému“ režimu Bašára Asada, ale proti všem šíitům a za založení sunnitského konzervativního státu. Skupina vznikla v Iráku jako odnož al-Káidy, tzv. Islámský stát v Iráku (ISI) v roce 2006 a sestávala z místních, ale i zahraničních, zejména syrských džihádistů, jejichž účast aktivně podporoval Bašár Asad. V roce 2008, po dvou letech občanské války, se irácké sunnitské kmeny spojily proti al-Káidě a ISI rozložily. Syrská válka potom otevřela novou, ideální scénu pro irácko-syrské džihádisty. Jejich přítomnost a nepřátelství s ostatními povstalci se velmi hodí Bašáru Asadovi, a tak mohl do června ISIL vést svou politiku v Rakce takřka bez rizika útoků syrské armády.
Jako její al-káidovský rival, Nusra, je ISIL uskupení bojovníků z různých arabských států, ale i z Evropy nebo Čečny. Na rozdíl od jiných jednotek ale není závislý na zahraničních sponzorech. Východní Sýrie a severní Irák jsou oblasti s výskytem ropy a řada konfliktů mezi povstalci se vede právě o ropné vrty, hraniční přechody, elektrárny, silnice a tunelované továrny, ze kterých se generuje okamžitý zisk. Ovládnutím zdrojů ropy a elektřiny u Rakky v Sýrii získala poprvé paramilitární džihádistická skupina ekonomický základ státnosti. V Mosulu se úspěšně zmocnila dalších statisíců dolarů, které musíme přičíst k necelé miliardě, kterou ISIL podle některých informací postupně ukořistil během tří let svých operací.
Z povstaleckých skupin se ISIL nejúspěšněji snaží získat i další atributy státnosti: vojenskou disciplínu, těžké zbraně, poskytování sociálních, soudních a policejních služeb, zásobování energií a vodou, jakož i vlastní ideologii a PR kampaně. V dobitých městech organizuje vojenskou a civilní radu, kde se rozděluje kořist a provádí se administrativní úkoly a sběr daní (zakátu). Cílem ISILu je ovládnutí sunnitského heartlandu od Bagdád po Jeruzalém a zrušení postkoloniálních hranic.
Jejich cesta od Rakky do Mosulu se zdála být neuvěřitelně rychlá. V pozadí protostátu se ale odvíjí dva dlouhé a komplexní procesy: radikalizace neúspěšných civilních protestů a rostoucí konfesní polarizace Středního východu.
Déjà vu
Vláda Bašára Asada se rozhodla potlačit protesty z roku 2011 s maximální tvrdostí a zdůvodnit represe tím, že protesty prohlásí za teroristickou kampaň proti Sýrii. Do roka se tato propaganda proměnila v realitu – protestující se ozbrojili za sunnitské peníze ze Zálivu a přidali se k nim džihádisté s vlastní agendou. Dnes se většina povstalců hlásí k nějaké formě sunnitského odporu proti Asadovi, podporovanému šíitským Íránem a Hizballáhem. Část z nich už podruhé. Zřejmě i kvůli této zkušenosti z první ruky Asad vsadil na to, že se protesty rychle promění v situaci podobnou iráckému chaosu.
Tento vývoj proběhl již o něco dříve v Iráku. Menšinoví sunnitští Arabové (asi dvacet procent obyvatelstva) se stali obětí postsaddámovského pořádku: USA zcela rozpustily baasistický stát – státní stranu a armádu – a volby přivedly k moci šíitské strany. V posledních sedmi letech je u moci „strongman“ Málikí, který se snaží centralizovat stát na základě šíitsko-kurdské koalice. Posílení federálního státu ale znamenalo v zásadě posilování klientelistických sítí v armádě a státní administrativě, a nikoli budování inkluzívních institucí. Prostředkem bylo i cílené oslabováním oponentů – například i sunnitské a sekulární koalice Irákíja, která vyhrála volby v roce 2010, ale Málikí ji přemanévroval a skoro rok po volbách postavil svou druhou vládu. V důsledku jsou sunnité, žijící v tzv. sunnitském trojúhelníku, skupinou, která nemá přístup ke státním zdrojům (ropa) či službám, cítí se diskriminovaná šíity ovládaným státem a nemá ani silnou politickou reprezentaci.
Mezi lety 2006 a 2008 vyprovokoval tehdejší ISI občanskou válku poprvé. Guerillu, kterou vedli bývalí Saddámovi důstojníci proti Američanům, otočili džihádisté pod al-káidovskou vlajkou proti šíitům, když záměrně zničili svatý šíitský chrám v sunnitském městě Samarra. Šíitské milice potom vedly se sunnity dva roky občanskou válku, jež skončila poté, co byla velká část smíšených měst segregována a stát s americkou pomocí mobilizoval sunnitské kmeny do boje proti al-Káidě. Když válka skončila, skončilo i financování sunnitských milicí a sunnité měli pocit, že politicky nic nezískali.
O několik let později učinili sunnitští Arabové – pod vlivem arabského jara – druhý pokus. V roce 2012 se zformovalo civilní (nenásilné) sunnitské protestní hnutí s několika protestními tábory. S jasným požadavkem federalizace, a dokonce s jednotným civilním politickým orgánem. Málikí se ale připravoval na letošní volby, nenabídl sunnitům ústupky, a naopak se snažil neutralizovat sunnitské politiky. Silná přítomnost al-Káidy se stala vítanou záminkou pro vojenské řešení: dva sunnitské protestní tábory byly v březnu a prosinci 2013 násilně vyklizeny armádou, což vedlo pouze k tomu, že se protestní hnutí ozbrojilo, spojilo s džihádisty a nakonec v lednu přerostlo do obecného povstání.
Spojené nádoby
Důvodem rychlého postupu extremistů je tedy především vakuum – rozpad autority státu či konkrétně alavitského režimu a Málikího vlády, která odmítá nabídnout marginalizovaným skupinám podíl na moci a pokouší se o vojenské řešení politických a sociálních problémů. V Sýrii i v Iráku potom obě protestní hnutí polarizovaly situaci, čehož využily skupiny extremistů v obou zemích, které se dnes vzájemně ovlivňují jako spojené nádoby.
ISIL se velmi cíleně připravil na to, aby využil obrovskou vlnu sunnitské nespokojenosti. Během celého roku 2013, paralelně s boji o Rakku a Aleppo, ISIL rozvinul široké kampaně v Iráku. Systematickými útoky na vězení osvobodil řadu kádrů (v kampani zvané Breaking the walls), nabral tisíce dobrovolníků (v kampani zvané Harvest of soldiers) a provedl devět tisíc útoků. Intenzivní teroristická kampaň proti státním a šíitským cílům potom vedla k tomu, že státní moc postupně ztratila autoritu v pěti sunnitských provinciích a chovala se tam stále více jako okupační armáda. Neschopnost vlády dojít se sunnitskými kmenovými, náboženskými a politickými předáky k dohodě potom přímo vedla k tomu, že se tito předáci spojili s džihádisty. Když armáda v lednu obklíčila Fallúdžu a nepřistoupila na vyjednávání s kmeny, sunnitští povstalci se nakonec s ISILem dohodli a armádu odrazili. Podobně i v Mosulu irácká armáda utekla před obecným povstáním sunnitských povstalců, jehož je ISIL nejvýraznější součástí. Z okrajového fenoménu se postupně stal hlavní aktér s vlastní operační základnou v Sýrii, lidskými, vojenskými a finančními zdroji v Iráku a s mobilní a disciplinovanou armádu.
Je nepravděpodobné, že by zábory ISILu měly šanci na státnost. Tzv. Islámský stát je jen sotva postaven na sympatiích obyvatelstva k ideologii, kterou představuje. Jakkoli tato skupina zdokonalila svou schopnost spravovat města, komunikovat na internetu, a dokonce zavádí ochranu spotřebitele, striktní tálibánský pořádek a brutální metody ohrožují její postavení i v samotné Rakce. Síla radikálních režimů tkví ale v relativním klidu, který vládne po ustanovení jednotné vlády a správy po periodě chaosu. Proto jsou milice tolik nebezpečné – mají zájem na rozdmýchávání a udržování náboženského a etnického násilí. Podobně jako jsou pro Bašára Asada násilí a válka nástrojem politické organizace, jelikož upevňují kohezi náboženských a etnických komunit pod jejich vedením. Důsledkem je skutečnost, že země, ve kterých staletí žily různé náboženské skupiny pospolu, se polarizují a šance na politické řešení klesají. Úspěchem ISILu by tudíž bylo už to, kdyby se mu podařilo znovu oživit šíitské milice, oslabovat iráckou armádu a udržovat dlouhodobé napětí. A právě toho je ISIL zřejmě schopný.
Autorka je analytičkou Asociace pro mezinárodní otázky, vede transformační projekty v Egyptě a zabývá se islámskou intelektuální historií.