Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Bída filantropie: Sekyra Group by volila Halíka

Developer Luděk Sekyra se stal filantropem. Za prezidenta by si přál kněze Tomáše Halíka. Jak se peníze snoubí s humanismem?

Tomáš Halík si v květnu vyzvedl Templetonovu cenu za rok 2014. Není to ocenění marginální – každý rok se uděluje pouze jednomu člověku, jehož přínos porota shledá jako „výjimečný příspěvek k rozvoji duchovní dimenze života“. První takto obdarovanou osobou byla Matka Tereza v roce 1973. Halík se tak zařadil po bok Alexandra Solženicyna, Charlese Taylora, J. D. Barrowa, Karla Friedricha von Weizsackera, Jeho svatosti Dalajlámy nebo Desmonda Tutu. Templetonovu cenu založil John Templeton, který je modelovým příkladem filantropa. Byl jedním z pionýrů kolektivní formy investování (tzv. podílových fondů), podařilo se mu vydělat miliardy dolarů a mecenášsky podporoval charitativní projekty. Dnes po něm zůstala jak jeho cena, tak i jeho byznys.

Taková událost si jistě zaslouží menší oslavu ve společnosti vybraných lidí. Konečně vidíme, že dokážeme z naší malé zemičky vyvážet kromě hokeje, piva a škodovek i nějaké ty hodnoty. Nicméně, jak každý morální a duchovní aristokrat už dávno zjistil, Češi jsou především společností věčných nespokojenců, nadávačů, kritiků a nepřejícných breptalů.

Miluj svého chudého jako sebe sama

Když se řekne filantropie, pokaždé se mi vybaví scéna z filmové adaptace Ecova románu Jméno růže, v níž parta soucitných mnichů, která si právě pochutnala na pečené kachně, vysype ze své klášterní pevnosti na chudinu pár shnilých hlávek zelí. Filantropie totiž zastírá, že smyslem společenské angažovanosti není rozdávání květin z přebytků královských zahrad, ale usilování o takovou změnu systému, aby se pomoc bohatých stala úsměvnou zbytečností. Teprve tehdy můžeme začít mluvit o humanismu. Do té doby bude mít filantropie jen ideologickou funkci – její morální roucho bude zastírat, že žijeme uprostřed ekonomické hry, která jednoho vynese do výše a druhého přišpendlí k zemi. Ostatně pokud bychom měli brát vážně „lásku k člověku“, která chce zamést s chudobou a vnést osvícení do myslí lidí, pak musíme uznat, že „moloch“ sociálního státu je filantropem, který nemá sobě rovného. Sociální stát ale na Templetonovu cenu stále marně čeká. Stejně tak se žádného ocenění nedočkají představitelé odborových hnutí nebo socialisté, ba i komunisté, kteří svého času bojovali za zákaz dětské práce, osmihodinovou pracovní dobu nebo zákoník práce, díky nimž se z námezdních otroků můžou občas stát aspoň námezdní pracovníci. Ne, nemáme důvod tleskat, když miliardář občas pustí milion ze svého majetku. Raději se ptejme, nakolik je podobná akumulace majetku legitimní – a až druhá věc je, jestli tato akumulace proběhla legální nebo nelegální cestou.

V éře po konci politiky zbývá už jen morální a duchovní kázání pro izolované a osamělé jednotlivce – a ti rozhodně nemají ve zvyku provádět podvratné politické akce a vznášet kontroverzní požadavky.

Za symptomatické můžeme považovat, že novým českým filantropem se nyní stal Luděk Sekyra. Těm, kdo si ještě vybavují záznamy z odposlechů, je asi znám především z Mrázkovy trilogie Jaroslava Kmenty. Povoláním je developer, v posledních letech však šel do sebe a hodlá se stát tím, co by Brecht nazval bezesporu „dobrým člověkem“. Sekyra v Tomáši Halíkovi nalézá „poselství smíření s Bohem i realitou“ a oceňuje jeho „nepřehlédnutelnou a nezastupitelnou roli v české společnosti“. Halíka by rád viděl na Pražském hradě, přestože mu samostudium politické filosofie odhalilo, že přímá volba je velkým omylem. Hlásí se k politickému odkazu Václava Havla a odmítá politický cynismus… Sekyru zkrátka prostoupil morální smysl univerza a od teď se stává „pachatelem dobra“. Na jeho osobě se krásně ukazuje vnitřní provázanost pozdního kapitalismu a filantropické pozice. Ukazuje se, že v éře po konci politiky zbývá už jen morální a duchovní kázání pro izolované a osamělé jednotlivce – a ti rozhodně nemají ve zvyku provádět podvratné politické akce a vznášet kontroverzní požadavky. Daleko raději budou cvičit jógu – společně se všemi úspěšnými aspiranty na duchovní bohatství.

Novým českým filantropem se stal Luděk Sekyra. Povoláním developer

Mýtus podnikatelského génia

Na Templetonově ceně je pozoruhodné, že v porotě spolu mohou usednout velikáni ducha společně s velikány byznysu. Mají si co říct? Víme bezpečně, že každý nemůže disponovat talentem Picassa nebo intelektem konstruktéra teorie superstrun. Proč by tedy nemohlo existovat i podnikatelské ingenium, talent na vydělávání peněz? Proč by v panteonu géniů nemohl mezi umělci, vědci, básníky, spisovateli, politiky nebo filosofy trůnit i podnikatel? A nejen to! Umělcům běžně dopřáváme právo na dekadenci, perverzi a amorálnost a někteří jsou právě kvůli tomu obdivováni jakožto objevitelé hranic myslitelného. Proč bychom neměli dopřát stejné právo na „zkaženost“ i tomu, kdo zasvětil svůj život penězům? Není nakonec kapitalista také umělec?

Je to podobné jako s umění válečným. To, že někdo ovládá umění války, ještě neznamená, že je válka žádoucí jev. Stejně tak když někdo umí nabýt ohromného majetku, neznamená to, že je ekonomická nerovnost legitimní. Fakt, že jsou denně vytvářeny tuny kýče, nepřispívá k rozšíření pojmu umění ani o píď a analogicky to, že jsou denně koncentrovány tuny kapitálu v rukou několika lidí, nepřispívá k bohatství společnosti, ale naopak to blahobyt dusí. Ideologie ale funguje jinak – namísto utopického snění o radikálně jiném světě nás vrací zpátky na zem a učí nás, jak lépe žít v tom, co je teď a tady. Ostatně je to její společenská funkce a má k tomu své aparáty. Ideologie říká: „I ty můžeš vydělat miliardy na derivátech – jen kdybys nebyl líná nula. Pak se nediv, že jsi tam, kde jsi.“ Jak věděl už sociální darwinista William Graham Sumner, opilec v příkopě je přesně tam, kde má být. Jsem tedy tam, kde po právu jsem, a medituji nad tím, jestli si mám koupit radši cigarety nebo chleba. Podle některých se odpověď na takovou otázku nachází v páté kapitole Bhagavadgíty, další doporučují četbu Pavlových epištol, jiní zase radí, abych nahlédnul do čtyř vznešených pravd nebo do některého z děl Ivo Tomana. Všichni jsou ovšem zděšení, když zjistí, že odpověď hledám v první knize Kapitálu. Tím se v jejich očích jakékoliv naděje na smysluplný a plnohodnotný život definitivně rozplývají.

To, o co tu opravdu nejde, je kázat o morálním hrdinství. Na čem skutečně záleží, je přetavení morálních požadavků do samotné struktury společnosti. Bez takového požadavku je jakákoliv morálka dokonale lichá. Nepotřebujeme morální hrdiny svádějící zápasy se sebou samými, ale elementární pochopení toho, že mnohé z potíží, které řešíme ve svých každodenních životech, vězí v samotném způsobu organizace sociálních vztahů. Co dělat? Nosit s sebou Komunistický manifest pro případ, že zase potkám svého přítele v oranžovém sárí, který se mi už druhým rokem marně snaží prodat rozhovory se Šrílou Prabhupádou? Tentokrát se role prohodí. Uvidíme, co mi na to řekne. Patrně, že jsem se asi zbláznil. Skočím pak na slovíčko za pouličním kazatelem s Biblí v ruce. Řeknu mu, že zatímco jeho kniha říká, co máme dělat, ta má zase říká, jak to máme dělat. Možná se shodneme i na tom, že obě knihy jsou v tom trochu nepřesné.

 

Autor je student FF MU.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image