Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Martin Konvička a Thor Steinar

Protiislámské demonstrace spojují leckoho. Stmelí antiislamismus Tomio Okamuru s Janou Volfovou a Martinem Konvičkou?

Na valentýnské demonstraci proti islámu se v Brně sešlo několik stovek lidí, zaštítěných iniciativou Islám v ČR nechceme. Stejně tak ale mohl vzniknout dojem, že celou akci sponzorují firmy jako Everlast, Pitbull nebo Thor Steinar. Do českých vlajek se však nezahalovali jen holé hlavy s runovou symbolikou, ale také lidé, kteří zaujali především svou dokonalou všedností.

Sociologická sonda do duše vznikajícího hnutí je nemilosrdná: white trash, identitářské tlupy, povícero pomatenců, příslušníci nižší střední třídy ve zjevném úpadku. Strach, frustrace a vztek na neznámou příčinu toho, proč je můj život v troubě, jsou hlavními živinami pro růst zdravé a silné islamofobní komunity. Ta je maximálně inkluzivní a pestrá. Na takovém maškarním bálu uvidíme největší skvosty české společnosti – tradiční holohlavá individua, stejně jako ty, kteří z oceánu poznání pili tak intenzivně, že se po čtyřiceti a více letech zmateného života konečně nalezli ve figuře radikálního ateisty, islamoklasta, vlastence nebo třeba ochránce ženských práv. Na rozřešení paradoxu, jak se za ramena může držet lokální nácek s nově nalezeným feministou, je veškerá dialektika krátká.

Za prvý tomu nerozumim…

Nyní mají společného nepřítele, islám, a především pak společné přátele: demagogy. Tito „manipulátoři davu“ odvedli práci, nad kterou se může tajit dech – jejich působení bylo bezmála učebnicové. Ba co víc, sám Ernesto Laclau by se od nich mohl učit, jak se prázdným signifikantem islámu řetězí partikulární požadavky do jedné diskursivní hegemonie.

Mediální manipulace je jako droga – mainstreamová média vám poskytnou pár iniciačních dávek, ale po čase zjistíte, že už vám tenhle ředěný matroš nestačí a potřebujete si minimálně jednou denně šlehnout čistou dávku Parlamentních listů.

Stěží si ale můžeme myslet, že by Martin Konvička nebo Jana Volfová byli schopni získat podporu lidí převážně ze spodních vrstev bez klíčové práce médií, která integrovala demagogii do samotného systému svého fungování. Komercionalizovaný mediální prostor počítá s tím, že strach se prodává stejně dobře jako předsudek. A všichni zainteresovaní vědí, že účelem médií není utváření veřejné diskuze. Je to prostě jen další „business as usual“. Můžeme jen doufat, že tvůrci veřejného mínění vědí, co dělají, a především pak, co si ještě mohou dovolit.

Jak groteskní je narážet na lidi, kteří tvrdí, že už prohlédli lživost masmédií a posunuli se na vyšší úroveň informovanosti čtením Eurabie nebo Konvičkova blogu. Mediální manipulace je jako droga – mainstreamová média vám poskytnou pár iniciačních dávek, ale po čase zjistíte, že už vám tenhle ředěný matroš nestačí a potřebujete si minimálně jednou denně šlehnout čistou dávku Parlamentních listů. Skutečná extáze vás ale čeká až na demonstraci, kde teprve pocítíte chuť zapojit své šikovné české ručičky a něco dělat. Když zjistíte, že všechny ty hvězdy ze sociálních sítí, jsou lidi z masa a kostí, ba dokonce jsou to normální a obyčejní lidé jako vy nebo já, už vás nic nemůže zastavit. Život najednou začíná dávat smysl.

…a za druhý se toho bojim

Taková demonstrace je navíc příležitostí k vystoupení pro ty, kteří nic neznamenají, ale chtěli by. V islamofobním pandemoniu nemohl samozřejmě chybět ani zástupce z řad sociálních demokratů – tentokrát se role oranžového antihrdiny ujal Tomáš Kratochvíl, starosta brněnské městské části Bystrc. Islamoklastem je očividně rád – promlouvat o obraně Česka na základě děsů, které známe z televize, je pro něj stejně samozřejmé jako principiální a chlapácké odmítnutí stavby mešity v jeho obvodu.

Pseudohumanismus opodál stojících sluníčkářů byl hlasitě smetáván ze stolu nově se formující avantgardou produktivních lidí, jejíž samozvaný zástupce pěl z malého pódia chválu na skutečnou revoluční sílu – hasiče, záchranáře a vůbec všechny ty, kdo skutečně pracují, na rozdíl od těch, kteří vystudovali sociologii. Ostatně jaká to drzost, že tito vysavači našich daní ještě chňapají po ruce, která je živí!

Avantgardní pozice si ovšem je dobře vědoma, že muslimové v Česku takřka neexistují, a proto je tato argumentační linie vůbec nezajímá. Chtějí preventivně vystavět zábrany, dokud je čas. Na rozdíl od Evropy, která si zadělala na problém svou multikulturní politikou. Jaké štěstí, že český člověk šanci poučit se z chyb, které udělal někdo jiný.

Nahnědlá avantgarda sebe samu stylizuje do probuzené části společnosti, přičemž zbytek populace rozděluje na ty, kdož mají uši k slyšení a jsou schopni nechat se probudit ze svého spánku polibkem pohádkového prince Konvičky, a na ty, kteří jsou přáteli muslimů a jejichž hlavním defektem je naivita. Proto se ostatně předvoj rozhodl nazývat je „sluníčkáři“. Svět těchto individuí je protkán duhovými barvami a skrze růžové brýle nemohou vidět hordy muslimských nájezdníků, kteří se chystají zachvátit jejich milovanou civilizaci.

Konvička, Okamura a Volfová

Sluníčkáři i konvičkáři si jsou dobře vědomi, že jejich postoje se navzájem vylučují a rozumět si ani v nejmenším nemohou. Dialog mezi nimi v zásadě neprobíhá a probíhat ani nebude. To, o co tu skutečně běží, tedy není rozprava s islamofobem, ale vedení řeči s veřejným míněním, které sleduje, co se z toho vyklube. Takový je smysl paralelních protiakcí – islamofobní stanovisko náhle ztrácí na samozřejmosti a přichází i o výsadní pozici ve veřejném prostoru.

Skutečné nebezpečí nespočívá v několika demonstracích a facebookových aktivitách hrstky maniaků. Riziko představují námluvy mezi spontánním hnutím Islám v ČR nechceme v čele s Konvičkou, generálem Okamurou, který se náhle ocitl bez armády a Českou suverenitou Jany Volfové. Skutečné nebezpečí by vzniklo, kdyby se podařilo přetavit hnutí do organizace, která by reálně mohla usilovat o politickou moc. Islamofobní triumvirát by pomohl vyřešit Okamurův problém a zbývající dva účastníky kontramusulmanského zájezdu by mohl vynést do poslaneckých křesel.

Nezbývá než doufat v amatérismus a řevnivost jednotlivých aktérů. Minimálně Tomio Okamura ale už nějaké politické zkušenosti nabyl a zároveň má před sebou urgentní problém: sehnat stranu, která ho znovu dostane do sněmovny. Stejně tak Jana Volfová je vysloužilou političkou, která touží po návratu do poslaneckého křesla, ve kterém seděla za – snad už to nikoho nepřekvapí – ČSSD. A konečně, Martin Konvička zažívá nejšťastnější období svého života, tak proč si ho neprodloužit v patrech vysoké politiky? Pokud se toto trio dokáže domluvit na vzájemně prospěšné spolupráci, čekají nás nechutné časy.

Autor studuje na FF MU.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image