Foto Dr Case, Flickr, CC BY-NC 2.0
Jedno z hlavních hesel při představování nových vládních reforem znělo: „Nejsme populisté. Máme odvahu dělat nepopulární rozhodnutí.“ Vedle neoliberálních floskulí se argumentem pro reformy zdá být samotný boj proti populismu.
Osu populismu a antipopulismu dnes můžeme označit jako hlavní štěpení, jehož prostřednictvím se organizuje politický význam nejen v Česku, ale i v mnoha dalších evropských zemích. Ostatní spory, jako ty mezi levicí a pravicí, konzervatismem a liberalismem, se zdají podřadné až bezvýznamné. „Vy chcete řešit sociální spravedlnost, když je ohrožena demokracie?“ znělo opakovaně od samozvaných obhájců demokracie bijících na poplach před zhoubou populismu v několika posledních volbách.
Ochrana liberalismu
Boj proti populismu je politickou reprezentací, novinářskou i akademickou obcí fatalisticky prezentován jako obrana liberálně demokratického režimu. Z této vzájemně se utvrzující názorové konstelace ale zároveň často slýcháme melancholické nářky o obnovení pravolevého štěpení, přestože se na jeho zániku aktivně podílí jeho odsunutím na druhou kolej. Zvláštní věcí zůstává, že přestože o populismu slyšíme neustále, v Česku nenajdeme nikoho relevantního, kdo by se za populistu označoval.
Nejde o to, že populismus je jediná správná cesta, jak dělat demokracii, ale že nám, někdy i otravně a nepříjemně, připomíná princip lidové suverenity, na který až příliš často zapomínají obránci liberální demokracie.
Zřejmou odpovědí může být, že termín populismus slouží pouze k dehonestaci soupeře, jako synonymum demagogie – vypočítavých slibů či rovnou lží politiků. Ač to může být z části pravda, měla by se naše pozornost zaměřit také na rétoriku antipopulistů, a na to, co nám říká o demokracii, kterou chtějí hájit. Nejenže je populismus jako takový vykreslován jako deformace demokracie, deviace od normálního fungování „slušné“ politiky, je také důvodem k velmi pesimistickému náhledu na obyčejné lidi. Vzhledem k tomu že mají tendenci populistickému pokušení podléhat, je lidem připisována nezodpovědnost, iracionalita a sklon být pod vlivem emocí a dezinformací. Takováto nedůvěra v kapacitu obyčejných lidí zodpovědně jednat vede implicitně ke zpochybňování lidové suverenity ve prospěch technokratických řešení a podřízení politiky trhu. To, co Angela Merkel nazvala „trhu přizpůsobující se demokracie“, bere nakonec demokracii stejně vážně jako smýšlení, které chce vše podřídit „národním zájmům“.
Jak artikulovat společenský konflikt?
Populismus můžeme chápat jako určitý způsob artikulace společenského konfliktu – neuspokojené potřeby a křivdy jsou koncentrovány do kolektivní identity lidu (obyčejných lidí, pracujících apod.), která je morálně stavěna vůči elitě u moci. Máme do činění s něčím, co jde k jádru demokracie, neboť je tím neustále připomínán její nedosažený příslib, tj. že lid bude vládnout sám sobě. Stejně jako Margaret Canovan bychom se pak mohli provokativně ptát, proč nejsou populisti označováni za ty pravé demokraty, když to očividně s demokracií myslí vážně.
Nejde o to, že populismus je jediná správná cesta, jak dělat demokracii, ale že nám, někdy i otravně a nepříjemně, připomíná princip lidové suverenity, na který až příliš často zapomínají obránci liberální demokracie. Obezřetně můžeme populismus brát alespoň jako korektiv demokracie, který jí brání v rozpuštění do sterilních a institucionalizovaných procedur.
Na levici máme o lidu zakázáno mluvit. Nic takového prý neexistuje. Byla to falešná maska minulého režimu, kterou pohřbili Havel a další. Politický jazyk polistopadové elity se omezil na technokratické řízení a moralizování těch, co nesouhlasí s evangeliem neoliberální transformace. Vedle pasování Klausova neoliberalismu do pozice jediné pravdy tento způsob politiky nedal prostor jakékoliv legitimní artikulaci konfliktu. Levice dávno přijala tato pravidla hry a stala se tak navždy špatným protihráčem uvězněným v racionalitě, proti které měla bojovat.
Společenské problémy a nerovnosti tak mohly být jen vadami na kráse utopie konce dějin. Jejich propojení do nějaké širší kolektivní identity proti moci jako by nebylo možné, snad kvůli případnému osočení z populismu. Zbyla tak jen agregace nezobecnitelných zkušeností a sebechvála našich dobrých nápadů, které jsou pravicí podle potřeby buď zdiskreditovány, nebo kooptovány. Nakonec i jazyk lidských práv selhal ve facilitaci jakékoliv emancipační politiky. V Polsku naopak můžeme pozorovat pravý opak, kdy se lidskými právy hájí autoritáři a katoličtí fundamentalisté. Ani přes jejich utopický nádech nedokážou lidská práva ustanovit kolektivní identitu nutnou pro mobilizaci uvnitř demokratické společnosti.
Mluvit hlasem dolních 10 milionů
Ať se nám to líbí nebo ne, úspěšní politici na levici byli ti, co se nebáli mluvit hlasem „dolních 10 miliónů“, jako kdysi dávno před svým úpadkem Miloš Zeman či Jiří Paroubek. Snad první, co jim místní opinion-makeři vytknou, je jejich buranství, hrubost a obecné nerespektování dekora liberálně demokratické společnosti. Nedodržování této etikety bylo skandální právě kvůli tomu, že mluvení jazykem obyčejných lidí z nich dělalo ohrožení statu quo. Jejich neslušnost a odmítnutí podřídit se dělání politiky jako obvykle, nebyly důkazem jejich skutečných konzervativních tendencí, ale naopak patřily k nejprogresivnějším rysům jejich jinak politicky cynického vystupování.
Dnes se všichni shodnou na tom, že škrty jsou nutné, že je stát přebujelý, musí mít minimální dluh, neinvestiční dotace jsou zbytečné a vládní politika se obecně musí podřídit trhu. Nejenže tyto věci nejsou samozřejmé, jsou nestálým produktem neoliberální ideologie, kterou nám kdysi prodala hrstka mužů s kníry a nepadnoucími obleky. Populistická vzpoura poslední dekády není jen reakcí na technokratický způsob výkonu politiky, ale i na její obsah, kterému kromě stranických kádrů už málokdo věří. Ostatně o krachu neoliberální ideologie dost vypovídá situace, kdy ministr vyjednává v Lidlu slevu na mouku. Proto se vládní představitelé, tušící vyprázdněnost své ideologie, musí tolik opírat do populismu, jakožto skandální připomínky lidové suverenity.
Naše společnost se nachází v bodě, který Antonio Gramsci nazval organickou krizí. Moment, kdy ekonomické, politické a ideologické jistoty berou za své a jakýkoliv celospolečenský konsensus je minulostí. Úspěch pravicových populistů spočívá v tom, že se v této krizi zorientovali a dokázali na ni po svém reagovat. Vedle vesměs opovrženíhodných obsahů jejich politik byl klíčem k úspěchu právě jejich populistický styl. Principem bylo nebát se nakreslit demarkační linii mezi my a oni, a s tím související budování kolektivní identity my. Odpovědí levice by neměla být melancholie po slušné politice, jenž ve skutečnosti byla jen zástěrkou pro udržování pravicového statu quo. Implicitní pesimismus vůči konfrontaci s obsahem zdejších populismů je znakem nepochopení fungování politiky a přijmutím antipopulistických předsudků. Politika není o agregaci předem vytvořených zájmů a identit, ale o jejich aktivním vytváření a artikulaci. Přijetí této teze by pak mělo znamenat vystoupení z rezignace a začátek opravdového politického boje, který nám dnes zatraceně chybí.
Autor je politolog.