Populismus je v Česku v pořádku, pokud míří na bohaté

V České republice je termín populismus používán jako nálepka pro politiku hájící zájmy neprivilegovaných a sociálně slabých skupin. 

Termín populismus v české veřejné debatě ztratil svůj původní význam, kdy označoval „politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy“. V běžné řeči se tohoto termínu užívá pro líbivá řešení socioekonomických problémů a často se dodává, že jejich cílem je získat hlasy voličů. Za populistická jsou však označována pouze ta politická opatření, z nichž by měli těžit převážně chudší obyvatelé. Fakticky tak jde o dehonestaci levicové politiky jako takové, což potvrzuje skutečnost, že tímto termínem šermuje zejména pravice.

Líbivá politika pro bohaté

V současnosti se českým mediálním prostorem prohnala jako velká voda kritika vlády za populismus, když přišla s návrhem dát každému důchodci bez rozdílu jednorázový příspěvek šest tisíc korun. Podle naší pravice není tento návrh ničím jiným než předvolebním dárečkem, snahou zalíbit se důchodcům a koupit si za státní peníze jejich hlasy před nastávajícími volbami. Státní kasu mělo rouškovné, jak se tomuto příspěvku důchodcům začalo říkat, přijít původně na zhruba sedmnáct miliard korun. Vláda však nakonec schválila příspěvek ve výši pět tisíc korun, tudíž by mělo toto opatření stát kolem čtrnácti miliard korun. Ani po této úpravě však kritika za populismus neutichla.

Proč je jednorázový příspěvek důchodcům označován za populismus zadlužující budoucí generace a pravidelné obdarovávání bohatších skupin daleko většími částkami je naprosto v pořádku?

V tomto kontextu je zarážející ticho, které následovalo, když se rozdávaly ze státního rozpočtu miliardové dárky bohatším vrstvám obyvatelstva. Konkrétně jde o zrušení daně z nabytí nemovitosti, v jehož důsledku stát každoročně přijde rovněž o téměř čtrnáct miliard korun. Jednoznačným úspěchem pravicově laděného diskursu a kampaně „nestranných odborníků“ z bank a realitních kanceláří v tuzemských médií je skutečnost, že se o zrušení této daně obecně referovalo jako o úlevě a podpoře pro lidi, kteří se snaží pořídit si vlastní bydlení. Nic však nemůže být vzhledem k charakteru trhu s nemovitostmi realitě vzdálenější. Trh v důsledku značného převisu poptávky nad nabídkou a nízké pružnosti nabídky při změnách cen způsobuje, že ať je daňová povinnost uvalena na kupující či prodávají, z drtivé většiny ji fakticky platí prodávající, nikoli kupci. Daň z nabytí nemovitosti tak funguje obdobně jako DPH. Státu totiž daň sice odvádějí prodejci zboží, ale platí ji kupci, a prodejci tudíž fungují jako daňoví výběrčí. Daň z nemovitosti fakticky platí ti, kdo nemovitostí prodávají, a státu ji jako daňoví výběrčí odvádějí kupci. Zrušením daně z nemovitosti jsme tedy nezlevnili byty, ale v podstatě jsme se rozhodli pravidelně každý rok obdarovávat jejich prodejce čtrnácti miliardami korun.

Slova o populismu a korupci voličů jsme neslyšeli ani v případě zrušení daně z nabytí nemovitosti, ale ani v případě zrušení superhrubé mzdy, jak je prezentovala minulý pátek vládní koalice: na příjmy do 139 tisíc korun hrubého měsíčně bude uvalena patnáctiprocentní daň a na příjmy nad touto hranicí 23procentní. V důsledku této daňové reformy stát přijde ročně o 74 miliard korun a daně se sníží takovým způsobem, že na tom nejvíce vydělají lidé s vysoce nadprůměrnými příjmy. Ti si polepší o tisíce měsíčně, zatímco ti nejchudší jen o pár stovek. Jinak řečeno, daňová reforma znamená, že stát každoročně rozdá 74 miliard korun tak, že nejvíce z této částky dostanou lidé s nadprůměrnými příjmy.

Přerozdělování zdola nahoru je v pořádku

Jestliže si můžeme dovolit pravidelně obdarovávat bohatší skupiny obyvatelstva zrušením daně z nabytí nemovitosti a daně ze superhrubé mzdy, proč nelze jednorázově obdarovat důchodce, kteří patří ke skupinám nejvíce ohroženým chudobou? Nechme teď stranou, že té části seniorů, kteří pobírají příspěvek na bydlení, peníze ve skutečnosti nepřilepší. Proč je jednorázový příspěvek důchodcům označován za populismus zadlužující budoucí generace a pravidelné obdarovávání bohatších skupin daleko většími částkami je naprosto v pořádku, a dokonce je pravicí podporováno bez ohledu na jeho dopady na státní rozpočet? Nejde v žádném případě o principiální nekonzistentnost pravice, ale naopak. Teprve tento kontext prozrazuje, o co vlastně při označování určitých politických návrhů nálepkou populismus ve skutečnosti jde. Termín populismus v českém prostředí funguje jako klacek, který se vytahuje v politické debatě tehdy, když by mělo dojít na přerozdělování prostředků těm skupinám, jejíž zájmy česká pravice nehájí. Současně to dokazuje, jak hluboce je v našem prostředí zakořeněná pravicová kulturní hegemonie.

Z ekonomického hlediska je nedostatek prostředků na uspokojování potřeb realitou, a dokud tomu tak bude, podstatnou součástí politiky bude i rozhodování o tom, čí potřeby budou uspokojovány a na čí úkor. Tato skutečnost se také odráží v politických programech jednotlivých stran a hnutí v rámci politické soutěže. Ony pravicí zmiňované a kritizované „dárečky“ jsou podstatou politické soutěže a jde jen o to, kdo bude jejich koncový příjemce. Argumentace populismem se objevuje tehdy, když hrozí přerozdělování shora dolů s cílem uspokojit potřeby chudších. Proto se o snižování daní podnikatelům mluví jako o podpoře podnikání, kdežto o pastelkovném neboli příspěvku na nákup školních potřeb pro děti jako o rozhazování peněz. Stejně tak tomu je v případě proplácení školních obědů lidem postiženým chudobou a zálohovaného výživného, o kterém pravice mluví jako o veřejné podpoře nezodpovědnosti a neschopnosti určité skupiny obyvatel. Minimální mzda pak nemůže být z pravicového hlediska ničím jiným než populistickou snahou zvýšit příjem nejchudších pracovníků, protože ohrožuje zisky těch, jejichž zájmy pravice hájí.

Argumentace populismem je tedy ve své podstatě snahou části politického spektra zachovat současný charakter přerozdělování od chudších směrem k bohatším. Z vybraných daní mají nejvyšší užitek ti nejbohatší, jak dokazuje ve své knížce Slepé skvrny Daniel Prokop, ale v systému rovného zdanění jsou nejvíce zatěžováni chudí a střední vrstva. Tento charakter českého daňového systému byl za současné koronavirové krize výše popsanými daňovými změnami ještě posílen. I na současné ekonomické recesi tak nejvíce vydělávají bohatí.

Autor studuje Pedagogickou fakultu UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies