Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Zločinná intervence NATO v Libyi

Zásah NATO v Libyi v roce 2011 byl zdůvodňován pomocí trpícím civilistům. Nová fakta ukazují, že přispěl k rozvratu této země i regionu.

Řada komentátorů považovala zásah v Libyi v roce 2011 za chvályhodný humanitární úspěch, který odvrátil krveprolití v Benghází, druhém největším městě v zemi, a který rovněž pomohl svrhnout diktátorský režim Muammara Kaddáfího. Zastánci intervence tvrdí, že jde o ukázku toho, jak s úspěchem aplikovat humanitární princip známý jako „odpovědnost za ochranu“. Přední američtí představitelé transatlantické aliance se k tomu přidávají – prohlásili, že „zásah NATO v Libyi byl po právu vychvalován jako vzorová intervence“. Z podrobnější analýzy ovšem vyplývá, že intervence měla dost negativní dohru: občanská válka v Libyi se díky tomu prodloužila šestinásobně a ztráty na životech minimálně sedminásobně. Vystupňovalo se porušování lidských práv, utrpení, islámský radikalismus a držení zbraní v Libyi i sousedních zemích. Pokud je tento zásah „vzorový“, pak představuje spíše příklad neúspěchu.

Chybné interpretace

Klasická interpretace konfliktu v Libyi a zásahu NATO je zavádějící v několika klíčových aspektech. Za prvé: navzdory zprávám v západních médiích nerozpoutával Kaddáfí násilnosti v Libyi tím, že by cílil na mírumilovné protestující. OSN a organizace Amnesty International ukázaly, že ve všech čtyřech libyjských městech, která byla ničena občanskými nepokoji v polovině února 2011, tedy v Benghází, al Bajdá, Tripolisu a Misurátě, bylo násilí podněcováno ze strany protestujících. Vláda na to reagovala militarizací, ale nikdy úmyslně neútočila na civilisty ani se neuchylovala k útokům bez rozdílu, jak tvrdila západní média. První zprávy z počátku povstání přeháněly ztráty životů až desetinásobně: „přes dva tisíce mrtvých v Benghází“. Mezinárodní organizace Human Rights Watch (HRW) později doložila, že v celé Libyi v tomto období přišlo o život jen 233 lidí.

Běžné interpretace se mýlí v tom, že hlavním cílem NATO v Libyi bylo ochraňovat civilisty. Existují důkazy, že primárním záměrem bylo svrhnout Kaddáfího režim – byť i za cenu zvýšeného nebezpečí pro Libyjce.

Další důkaz, že Kaddáfí neútočil na civilisty, se vztahuje k libyjskému městu, které utrpělo počátečními boji nejvíc – k Misurátě. HRW dokládá, že z 949 zraněných v prvních sedmi týdnech povstání bylo jen třicet žen nebo dětí. To znamená, že Kaddáfího jednotky se soustředily na bojující stranu. Během téhož období přišlo o život 257 lidí z celkového počtu 400 tisíc obyvatel města – to představuje pouhý procentuální zlomek. Vláda se tedy nesnažila útočit bez rozdílu na všechny, nýbrž jen na povstalce. Kromě toho Kaddáfí nespáchal „krveprolití“ v žádném z měst, která jeho jednotky ovládly ještě před zásahem NATO. Nic podobného by patrně nehrozilo, ani kdyby byl Kaddáfí schopen zmocnit se poslední protestní základny v Benghází.

Běžné interpretace se rovněž mýlí v tom, že hlavním cílem NATO v Libyi bylo ochraňovat civilisty. Existují důkazy, že primárním záměrem bylo svrhnout Kaddáfího režim – byť i za cenu zvýšeného nebezpečí pro Libyjce. NATO zaútočilo na libyjská vojska bez rozdílu, včetně ustupujících jednotek nebo oddílů, které v Kaddáfího rodném městě Syrta civilisty nijak neohrožovaly. Kromě toho NATO vypomáhalo povstalcům i přes to, že opakovaně odmítali nabídky vlády na zastavení palby, čímž mohli ukončit násilnosti a ušetřit občany. Tato výpomoc měla podobu zbrojení, tréninku a utajeného rozšiřování armády z Kataru, což nakonec umožnilo povstalcům v říjnu 2011 chytit a usmrtit Kaddáfího a převzít moc v zemi.

Zásah se nevyplatil

Největším omylem ohledně zásahu NATO je domněnka, že zachránil životy a prospěl Libyi a sousedícím zemím. Skutečnost je jiná: když NATO v polovině března 2011 zasáhlo, Kaddáfí měl již znovu kontrolu nad většinou Libye, zatímco povstalci rychle ustupovali směrem k Egyptu. Konflikt se po zhruba šesti týdnech trvání chýlil ke konci, s přibližně tisícovkou mrtvých včetně vojáků, povstalců a civilistů, kteří se ocitli v bojové linii. Svým zásahem NATO vlastně umožnilo povstalcům pokračovat v útocích. To válku prodloužilo o dalších sedm měsíců a zavinilo smrt minimálně sedmi tisíc dalších lidí.

Demokratické volby v červenci 2012 byly pro Libyi jednoznačně nejlepším vývojovým krokem. Díky nim vznikla umírněná, sekulární koaliční vláda – obrovský rozdíl oproti čtyřem desetiletím Kaddáfího diktatury. Další vývoj byl ovšem o něco méně optimistický. Vítězní povstalci rozpoutali odvetné zabíjení a vyhnali třicet tisíc černošských obyvatel z města Tawergha – údajně kvůli tomu, že někteří z nich byli Kaddáfího „žoldáci“. Podle zprávy HRW z roku 2012 podobné případy „jsou tak rozšířené a systematické, že je lze pokládat za zločin proti lidskosti“. Ironií zůstává, že v Kaddáfího Libyi se podobné rasistické či etnické násilnosti nikdy neobjevily. Právě radikální islámské skupiny potlačované Kaddáfího vládou se během války projevily jako nejzuřivější povstalci. Po ukončení konfliktu odmítaly odzbrojení a také se odmítaly podrobit vládě. Jejich přetrvávající hrozby byly ještě v září 2012 zdůrazněny útokem na sídlo patřící Spojeným státům v Benghází, při němž přišel o život velvyslanec Christopher Stevens a jeho tři kolegové. V dubnu 2013 pak byla bombovým útokem napadena francouzská ambasáda v libyjském hlavním městě Tripolisu. Polovina ambasády byla zničena. S ohledem na takovou nejistotu je pochopitelné, že většina Libyjců vyjadřuje nostalgii po silném vůdci, jakým byl Kaddáfí.

Ze sousedících zemí zásahem NATO nejvíce utrpělo Mali, stát, který kdysi býval výjimečným příkladem míru a demokracie v regionu. Po přemožení Kaddáfího uprchli ze země jeho Tuaregové, vojáci malijského původu, a na severu Mali zahájili protesty, které umožnily malijské armádě svrhnout prezidenta. Do povstání však brzy pronikly místní islámské skupiny a al-Kajda, které společně prosazovaly náboženské právo šaría a prohlásily sever země za nezávislý stát. Kolem prosince 2012 se severní polovina Mali stala „největší oblastí pod kontrolou islámských extremistů na světě“, jak uvedl předseda amerického senátního výboru pro Afriku. Tento chaos rovněž zavdal příčinu k masovému odsunu statisíců malijských obyvatel. Hnutí Amnesty International to popsalo jako „nejhorší lidsko-právní situaci v Mali za poslední půlstoletí“. Radikální islamisté z celého regionu se dostali k sofistikovaným zbraním z Kaddáfího arsenálu – včetně patnácti tisíc přenosných raket země-vzduch. A konečně: zásah NATO ve prospěch libyjských povstalců podnítil kdysi mírumilovné syrské protestující, aby v polovině roku 2011 přistoupili k násilí v naději, že se jim od NATO dostane podobné podpory jako Libyjcům.

Tři lekce

Zásah NATO v Libyi přinesl přinejmenším tři důležité lekce, které by se měly brát v potaz při uplatňování doktríny „odpovědnosti za ochranu“. Za prvé: při zásahu je nutné se bránit jak zavádějícím informacím, tak povstalecké propagandě. Kdyby západní země pochopily libyjský občanský konflikt správně (čili jako Kaddáfího úzce profilované útoky na kmenové, regionální a radikální povstalce z řad islamistů), byla by mnohem nižší pravděpodobnost, že NATO zasáhne takovýmto kontraproduktivním způsobem.

Druhým poučením je, že humanitární zásah může rozpoutat ještě divočejší protesty. K tomu dochází zejména proto, že některé skupiny jsou přesvědčeny, že se násilnostmi dovolají intervence, která jim umožní dosáhnout jejich politických cílů, například změny režimu. Následné prohloubení protestů a vystupňování násilí představuje další ohrožení pro civilisty a nebojující občany, v danou chvíli nechráněné nikým. Humanitární zásah s cílem ochraňovat civilisty se tak může snadno změnit ve vysoce riskantní akci. Toto riziko lze při tom zmírnit. V případě, že stát na civilisty neútočí je třeba humanitární zásah provádět takovým způsobem, aby z něj neměli prospěch povstalci.

Závěrečnou lekcí je poznatek, že zásah původně motivovaný úmyslem ochraňovat civilisty může postupně rozšiřovat záběr svých cílů a zahrnout do sebe změnu režimu – a to i za cenu toho, že taková činnost může navzdory původním úmyslům zvýšit nebezpečí pro občany. To je důsledek toho, že zasahující státy v rámci zdůvodňování svého zásahu na národním i mezinárodním poli démonizují režim země, na kterou se soustředí. Démonizace tohoto typu posléze znemožňuje zasahujícím jednotkám ukončit násilný konflikt a ochránit civilisty, protože za těchto podmínek není možné uzavřít takovou dohodu, která by ponechala režimu či jeho vůdcům část moci. To by přitom byla nejrychlejší cesta, jak konflikt ukončit. Z lekcí, které zásah NATO v Libyi přinesl, tím pádem vyplývá, že je třeba jednat se značnou obezřetností a využívat nejrůznějších alternativ a možností, a to zejména při rozvažování, kdy a za jakých okolností humanitární ozbrojený zásah provést.

Autor je právník a politolog.

Z anglického originálu Lessons from Libya: How not to Intervene přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image