Foto NATO, CC BY-NC-ND 2.0
Je řada rovin, v nichž lze aktuální debatu o základnách vnímat. Jednou z nich samozřejmě je, že se jako společnost ocitáme ve velmi složité situaci. Pár stovek kilometrů od nás probíhá krvavý konflikt, který se nás přímo týká jak historicky, tak každodenním dopadem migrační krize. To vyvolává emoce a v jejich důsledku černobílé vnímání toho, jak k celé situaci přistupovat.
To neznamená, že nepotřebujeme USA jako klíčového obranného spojence. Znamená to, že pro USA budeme nejlepším partnerem, pouze pokud budeme schopni čelit vlastním bezpečnostním výzvám ve své bezprostřední blízkosti.
Dalším aspektem je, že Česká republika si podobnou debatou již v minulosti prošla ohledně amerického radaru v Brdech. Je určitě nutné říct, že ji mimo jiné provázela poměrně úspěšná ruská vlivová operace, která paradoxně využívala přirozeného odporu lidí k zahraničním armádám, který zapříčinila letitá přítomnost právě sovětských vojsk. Stejně tak je nutné říct, že v konečném důsledku na tehdejší debatě vůbec nezáleželo. Oficiálním stanoviskem ČR byla podpora americké základny, ale Spojené státy se nakonec rozhodly radary rozmístit jinde, a to nezávisle na vyostřených názorových pozicích uvnitř české společnosti.
Zatímco první dvě zmíněné roviny jsou zejména psychologické a emoční, je tu i praktická rovina týkající se obranné politiky. Je otázka, zdali je taková základna opravdu smysluplným a konstruktivním návrhem pro dosažení obrany Evropy před opakovanou ruskou agresí. Severoatlantická aliance se na posledním summitu shodla pouze na vyslání pár stovek spojeneckých vojáků na východní křídlo NATO. I přes snahy inzerovat nová opatření jako vyslání sil NATO do čtyř nových členských zemí, jde ale reálně o nové posádky NATO jen na Slovensku a v Rumunsku. V Maďarsku a Bulharsku se jedná o kontingenty pod velením domácích armád a složených většinou z místních vojsk. To jednoduše není adekvátní reakce na návrat otevřeného konfliktu do Evropy.
USA hledí přes Pacifik
Jako střet dvou různých koncepcí obrany můžeme vnímat jednak důraz na „americkou“ základnu, a na druhé straně odmítání NATO jakožto záruku bezpečnosti. Vypadá to, že celý nápad se základnou vznikl spíše omylem a pod dojmem z vyjednávání vojenské spolupráce po vzoru Slovenska a USA. Reálně je takový scénář naprosto nesmyslný a rovná se populistickým návrhům polské vlády založit Donaldu Trumpovi Fort Trump v Polsku. Spojené státy se postupně stahují z Evropy a potřebují, aby Evropa byla schopna svou obranu řešit sama. Dlouhodobé soustředění Washingtonu míří na Peking, ne na Moskvu. Chtít novou americkou základu v Evropě je krokem zpět jak pro USA, tak pro Česko. To neznamená, že nepotřebujeme USA jako klíčového obranného spojence. Znamená to, že pro USA budeme nejlepším partnerem, pouze pokud budeme schopni čelit vlastním bezpečnostním výzvám ve své bezprostřední blízkosti. Ostatně i schopnost USA soupeřit s Čínou v Pacifiku je v našem zájmu.
V ruských státních médiích se mezitím mluví o potřebě rychlé invaze do Pobaltí s cílem připojení Kaliningradu, což vzhledem k ruské početní a geografické výhodě vůči NATO a pár tisícům předsunutých rotačních aliančních sil v této oblasti není nerealistický scénář. I proto pobaltské republiky volají po vytvoření větší a permanentní základny NATO, která by dostatečně odstrašila Rusko a ochránila členské státy.
Takový krok je poměrně zásadní změnou v dosavadní alianční politice v otázce umisťování stálých sil ve východní Evropě a nebude jednoduché ho během letního summitu NATO v Madridu prosadit. Měli bychom tak soustředit diplomatické kapacity k prosazení alianční základny na hranicích Ruska, tam, kde může mít největší přínos. Snahy ukořistit si politicky atraktivní americkou základnu ve východní Evropě můžou naopak obranné úsilí tříštit a alianční jednotu oslabit.
Ochota Spojených státu se aktivně účastnit obrany Evropy před Ruskem klesá a klesat bude spolu s narůstajícím pnutím mezi Washingtonem a Pekingem. Navíc dlouhodobým trnem v oku USA, na který nevybíravě upozorňoval Donald Trump, je naprostá asymetrie ve vojenských schopnostech a finančních příspěvcích do NATO mezi Evropou a USA. Evropa tuto oblast prostě dlouhodobě opomíjela, a to kvůli dvěma iluzím: té ze studené války, kdy Evropu měly před SSSR vždy ochránit USA, a té o multilaterálním světě, kde se vše řeší diplomacií, spoluprací, dialogem, ale hlavně ne zbraněmi. Snahy o obrannou integraci v Evropě byly nejdříve potopeny v jejich začátcích v padesátých letech právě USA, zatímco v současnosti je znemožňuje zejména vzájemná nedůvěra v postojích k Rusku, ale i v podpoře obranného průmyslu.
Evropské rozepře
Určité míře nedůvěry se ale nelze divit. Jak mohou východoevropské země historicky postižené ruskou agresí věřit v obranné garance ze strany Německa či Francie, které Putinův režim opakovaně omlouvaly, obchodovaly s ním, posilovaly jej a tvrdily, že žádnou hrozbu nepředstavuje? Jak mohou východoevropské země věřit ve velké unijní programy na podporu obranného průmyslu, ve kterých naprosto dominují velká západoevropská konsorcia, vůči jejichž lobby nemají naše malé firmy šanci? Vedle kvality potravin je kvalita obranné politiky dalším druhořadým zbožím, které východní Evropa v EU dostává. Vina je ale na obou stranách, například v naší neschopnosti koncepčně pracovat s unijními institucemi a iniciativami.
Jednou z důležitých změn v evropské bezpečnostní architektuře, kterou bude zajímavé sledovat, je proměna vnímání obranné politiky ve východní Evropě. Vidíme zde určité limity zapojení USA jako hlavního garanta evropské bezpečnosti (zejména pro Polsko či Pobaltí), ale také německé váhání či francouzskou snahu ze situace vytěžit co nejvíc hlavně pro sebe. Otázkou je, zdali to zmobilizuje země, jako je Polsko, Rumunsko, Česko či Pobaltí, aby vnímaly EU jako klíčový nástroj pro zajištění bezpečnosti, a to i v případě velkého konvenčního konfliktu. Doposud tomu tak nebylo. Je tedy otázka, zdali bude realističtější přesvědčit Německo a Francii, aby změnily svou politiku vůči Rusku a obranné politice jako takové, nebo se snažit přesvědčit USA o větší angažovanost v Evropě. Do druhé varianty nelze vzhledem k americké domácí politice vkládat velké naděje.
Bylo by nesmyslné uvažovat o evropské vojenské integraci a spolupráci v rámci NATO jako o oddělených a vylučujících se projektech. EU nabízí všechny ekonomické, institucionální a průmyslové nástroje pro vytvoření funkčního a plnohodnotného evropského pilíře NATO. Je jasné, že se oba dva bloky liší v některých politicko-vojenských ambicích a cílech, ale vznik separátních procesů, koncepcí, plánů či kapacit by v konečném důsledku oslabil obě dvě organizace.
Doposud se NATO zaměřovalo na velké konflikty (Rusko, Islámský stát) zatímco EU na malé stabilizační mise či podpůrná angažmá. Současná situace ale vyžaduje větší koordinaci vůči stejnému cíli. Stále ale není jasné, čeho přesně chce evropská obranná integrace dosáhnout. Cíle EU disponovat 60 tisíci vojáky pro rychlé nasazení z roku 1999, ani pozdější vytvoření rotačních Battlegroups o síle 1 500 vojáků nikdy nedošly do operativní fáze či reálného nasazení. Projekty PESCO se řadí do kategorie „nice to have“, ale nijak nebudují strategické schopnosti evropských armád. A procesy obranného plánování CARD či CDF jsou jen slabým odvarem funkčního procesu NDPP v NATO. Člověk by mohl říct „don’t fix it if it ain’t broke“, ale realitou zůstává, že Evropa zatím nemá plnohodnotnou obrannou alternativu.
Ocitáme se tak v klasickém dilema, kdy krizi způsobuje fakt, že starý systém ještě neodešel, ale ten nový se ještě nenarodil. Logickou otázkou je, zdali vůbec nový systém v podobě samostatné evropské obranyschopnosti vzniknout může. Co se týká technologických schopností a obranných výdajů, tak na papíře ano. V konfliktu s Ruskem si ale musíme klást otázku, zdali více než 6 tisíc jaderných zbraní Moskvy dokáže zastrašit cokoliv jiného než několik tisíc jaderných zbraní Washingtonu. Jednoduchým klíčem k úspěchu NATO je, že nehledě na různé sliby členských států se může Aliance vždy spolehnout na to, že to Spojené státy zaplatí, pokryjí a obstarají – pokud budou o akci přesvědčeny. Co se ale stane, když nebudou?
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.