Jsem zahrádkářem v kolonii Cibulka, jež leží v sousedství stejnojmenné usedlosti. Současný stav, kdy se majitel objektu rozhodl squattery vyhodit, mi přijde jako nešťastný. Na squattery jsem si totiž zvykl, chovali se zde zcela slušně, usmívali se, odpovídali mi na pozdrav. Myslím, že si na nové sousedy brzy zvykli i moji starší kolegové zahrádkáři (jsem u nás v kolonii nejmladší), kteří měli zpočátku pochopitelně jisté pochyby.
Budu na těch pár let v tichém sousedství s tamními squattery vzpomínat jako na období pohody a klidu.
Noví sousedé Cibulku dávali dle svých možností dohromady a káceli i náletové dřeviny u obvodových zdí. Vždy, když jsem šel na zahrádku, jsem dění uvnitř squatu ze zvědavosti pozoroval. Nedělo se tam nic, co by mohlo kohokoliv pohoršit. Naopak bylo příjemné sledovat, jak Cibulka postupně ožívá a že se tam lidem daří. A podstatné je, že se jim tam dařilo fungovat po svém a bez toho, aby tím někoho otravovali. Jediným „incidentem“, který se v době jejich přítomnosti – pokud je mi známo – udál, bylo, když jejich zaběhlý pes vyděsil důchodkyni od nás ze zahrádky.
Nejhorší, co by se mohlo stát je, kdyby usedlost začala znovu pustnout. Vedle chátrající zříceniny, do níž se slézají bezdomovci, by zahrádku přece nechtěl mít nikdo. Ať už bude s Cibulkou v budoucnu cokoliv, budu na těch pár let v tichém sousedství s tamními squattery vzpomínat jako na období pohody a klidu. A pochybuju, že to někdy bude lepší.
Autor je zahrádkář.