Kauzu Fénix by šlo objasnit i bez důkazů, jen by se „pachatelé“ museli přiznat, myslí si Šlachta

Kniha Roberta Šlachty a Josefa Klímy obsahuje i kapitolu o levicovém a pravicovém extremismu, která poukazuje na limity celého konceptu extremismu i práce policie v posledních desetiletích. 

„Ona totiž ta jaksi nová anarchistická generace je plná rozmazlených, líných, a chcete-li, vychytralých a úskočných postav. Nenajdete mezi nimi žádného pořádného chlapa ani ženskou, co teprve čestného vlastence, natož sokola!“ píše se v nové knize Šlachta. Třicet let pod přísahou. Ta vznikla jako rozhovor novináře Josefa Klímy s bývalým ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robertem Šlachtou. Novinář v knize slouží především jako nosič sympatizujících otázek, na něž Šlachta odpovídá. Kniha jako celek se jistě dočká mnoha kvalitních recenzí, mě jako novinářku zabývající se takzvanou kauzou Fénix a Sítí revolučních buněk zaujala kapitola osmá, kde se respondent v několika odpovědích těmto případům věnuje.

Šlachta se evidentně domnívá, že o tom, kdo je a není vinen, rozhoduje právě on. Advokáti by měli zřejmě uznat vinu svých klientů a spolupracovat s obžalobou.

V roce 2016 státní zástupce Vladimír Pazourek ve snaze zabránit propuštění jednoho z obžalovaných v kauze Fénix z vazby použil u soudu Šlachtou podepsaný posudek, který tvrdil, že sestra dotyčného je „hlavní organizátorkou a iniciátorkou spontánních (neohlášených) protestů anarchistického hnutí“, a její záruka za bratra je tudíž nedostatečná. Tehdy jsem si kladla otázku, zda Šlachta vůbec ví, o co v případu jde, a jestli si je vědom, pod jaký nesmysl se podepsal. Sestra Martina Ignačáka totiž k anarchistickému hnutí zcela zjevně nepatřila a s kamarády svého bratra se seznámila jen proto, že byl ve vazbě a ona za ním jezdila a snažila se mu pomáhat. Kapitola, v níž Šlachta v knize komentuje kauzu Fénix, ukázala, že o případu skutečně mnoho neví, ale veškerá selhání svých bývalých podřízených nekriticky hájí.

Pancharti nemají právo na spravedlivý proces

Takzvaný Fénix I, tedy případ, kdy měla skupina tří – nebo spíš jen dvou – anarchistů spolu se dvěma policejními agenty plánovat útok na vlak, který se ale nikdy neuskutečnil, skončil pravomocným osvobozením všech obžalovaných. Velmi jasně a detailně vyargumentovaný rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil i Vrchní soud. Jedním z podstatných momentů byla skutečnost, že policie soudu odmítla vydat odposlechy a materiály z období, kdy se útok měl začít plánovat. Obžalovaní tvrdili, že s nápadem přišli agenti, a agenti zase trvali na tom, že šlo o nápad obžalovaných. Důkazní materiál ale policie nevydala. Pozorný svědek soudního líčení si však mohl všimnout celé řady dalších nesrovnalostí. Agenti se například dušovali, že měli plnou důvěru obžalovaných, zatímco z nemnoha odposlechů, které dala policie k dispozici, vyplývalo, že obžalovaní o jejich nastrčení věděli.

Celý případ nelze při podrobnější analýze vnímat jinak než jako totální fiasko policie. „Tyto sabotáže a útoky nám daly dost zabrat. Aby taky ne, když proti vám nestojí ryze normální pachatelé, ale přerostlá děcka, pancharti,“ vysvětluje Šlachta, který je přesvědčený, že osvobozující rozsudek padl, protože „soudní senát postrádal statečnost“ a „nechal se oblbnout obhajobou“. Pravdu má Šlachta pouze tehdy, když dodává, že „státní zástupce (…) předvedl velmi slabý výkon“. A nejen státní zástupce, ale i Šlachtova policie, která nedokázala dodat důkazní materiál.

Podle Šlachty se soud měl řídit výpověďmi agentů, kteří však u soudu nebyli schopni zodpovědět řadu otázek. „Ale pokud narazí u soudu na neférového a zákeřného advokáta, který zná z kriminalistiky velký kulový a jemuž jsou pádné důkazy ukradené, pak je to těžký,“ myslí si Šlachta, který se zároveň evidentně domnívá, že o tom, kdo je a není vinen, rozhoduje právě on. Advokáti by měli zřejmě uznat vinu svých klientů a spolupracovat s obžalobou. To, že se na jiném místě Šlachta rozčiluje, že za svou práci berou peníze, symbol kapitalistického zla, když hájí anarchisty, je už úplně legrační. Šlachta se každopádně vůbec nenechá rozptylovat základními principy práva na spravedlivý proces, včetně presumpce neviny. A jeho fantazírování o napalmu, o němž se obžaloba ani nezmínila, potvrzuje, že jakkoli má na případ velmi radikální názory, jeho skutečné povědomí o něm je spíše vágní.

Naději vkládá Robert Šlachta do dalšího, dosud probíhajícího procesu, zaměřeného na takzvanou Síť revolučních buněk. „Minimálně všichni zainteresovaní kriminalisté věří, že tentokrát padnou spravedlivé tresty. I já tomu pevně věřím,“ vyjadřuje se Šlachta k případu, jemuž se přezdívá Fénix II a který se dostal k soudu až po jeho odchodu od policie. Vzhledem k důkazní nouzi se pravděpodobně opět dočká zklamání. Když tvrdí, že „několik útoků zůstalo neobjasněno“, je to zbytečný eufemismus. Ve skutečnosti byl jeden případ – Fénix I, tedy útok na vlak – policií zcela vykonstruován a ten druhý – Fénix II, tj. zapalování policejních aut – nebyl objasněn. „(…) prostě neexistovaly důkazy. Podařilo by se je objasnit, ale to by se bývali pachatelé museli přiznat. A to je utopie,“ ukazuje Šlachta ve své naivitě, jak přemýšlí.

Nášivky versus zločiny z nenávisti

Vodítkem ke Šlachtově způsobu uvažování je i pasáž, kde mluví o pravicovém extremismu. Z jeho nadšeného vyprávění by se mohlo zdát, že dlouhé roky trvající soudní procesy, které skončily osvobozením nebo podmínkami, úzce souvisely s rasisticky motivovanými útoky. Těžko říct, zda v tomto ohledu opět bájí, nebo zda skutečně nějaké jasné spojnice mezi rasisticky motivovanými útoky a obžalovanými v procesech, které řešily organizování koncertů nebo distribuci triček s nacistickou symbolikou, existovaly. Sám Šlachta přiznává, že to v případě zásahů vůči krajní pravici „nebyly žádné těžké trestné činy, žádné vysoké tresty, bylo to o nášivkách, o písničkách, o hajlování a propagaci fašismu“. Z jeho vyprávění vyplývá, že mu jde hlavně o rozbíjení podvratných struktur, které možná zrovna nic nepáchají, ale mohly by. A že cílem není ani tak odsouzení obžalovaných, jako spíš jejich znechucení roky trvajícími procesy.

Odvrácenou stranou honu na extremisty za to, že existují a mají nějaké názory, je smutný fakt, že v Česku od devadesátých let došlo k mnoha násilným trestným činům vůči Romům, jež nebyly kvalifikovány jako rasistické, třebaže jejich motivace rasismem byly zcela zjevné. Často to bylo způsobeno odbytou prací policie. Nejznámější popsanou kauzou – díky dlouhodobé a pečlivé práci Jindřicha Šídla a Jakuba Poláka – je smrt Tibora Danihela. Dalším příkladem může být série žhářských útoků předcházejících vítkovskému případu, které policie bagatelizovala a jež nebyly nikdy objasněny.

Ve Šlachtově kovbojském vyprávění o boji proti podvraťákům a panchartům se ukazují limity celé koncepce pravicového a levicového extremismu. V odborných kruzích se stále více volá po změně tohoto pojetí: namísto extremismu by bylo užitečnější začít stíhat zločiny z nenávisti. Vyhnuli bychom se tak nejen mnoha dlouhotrvajícím procesům, jež končí osvobozením nebo podmínečnými tresty, ale i vykonstruovaným kauzám, které vznikly z potřeby vykázat činnost. A obětem trestných činů z nenávisti by mohlo přinést jistou úlevu zjištění, že jejich osud není našemu státu, potažmo společnosti, lhostejný.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies