Netanjahu v Praze. Čas na přehodnocení česko-izraelských vztahů?

Aktualizace: Tento článek reagoval na plánovanou návštěvu izraelského premiéra v Praze. Krátce po jeho zveřejnění se však dnes ráno začaly objevovat zprávy o tom, že Hamás spustil překvapivou vojenskou operaci. Benjamin Netanjahu v reakci na to zrušil návštěvu Prahy. Izraelská strana vyhlásila válečný stav.

Do Prahy přijíždí na mezivládní jednání izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že se schůzka stane příležitostí pro revizi česko-izraelských vztahů. Naopak se zdá, že návštěva bude především dalším stvrzením dlouhodobé podpory České republiky vůči Izraeli.

Zatímco v jiných evropských zemích se i na vyšší politické úrovni některé izraelské politiky běžně kritizují, v Česku si stále dokola rádi vyprávíme legendu o Izraeli jakožto jediné demokracii na Blízkém východě. Nejen že je od takové reality izraelská situace vzdálená dlouhodobě, ale je absurdní si takovou mantru opakovat při příjezdu politika, pod jehož vládou se nejen vyostřují apartheidní praktiky na okupovaných územích, ale dochází také k zásadnímu ohrožení demokratických procesů uvnitř země.

V Česku se na politické úrovni dlouhodobě neřeší otázka nelegálních izraelských osad, útlaku palestinské populace či rétoriky židovské nadřazenosti, která se vyostřila spolu s přítomností náboženských extremistů ve vládě.

V Izraeli již od ledna probíhají masové protesty proti justiční reformě předložené právě Netanjahuovou vládou. Ta byla zvolena v listopadu 2022 a ve snaze získat parlamentní většinu se Netanjahu spojil s náboženskými extremisty Becal’elem Smotričem a Itamarem Ben Gvirem. Vzešla z toho nejpravicovější vláda v dějinách Izraele, která „symbolicky“ zakončuje proces mainstreamizace krajní pravice v Izraeli pod vedením Netanjahuova Likudu.

Hned po svém zvolení začala vláda se soudní přestavbou ve snaze oslabit Nejvyšší soud a posílit roli parlamentu. Na omezení moci soudu má zájem také Netanjahu. Na toho nyní čeká soudní proces, ve kterém čelí obvinění z podvodu, korupce a zneužití důvěry hned ve třech různých případech. Krajní pravice ve vládě mezitím utužuje svou moc nad Západním břehem.

Evropský postoj k Izraeli

Česká republika se svými proizraelskými postoji v EU vyniká i přesto, že evropský přístup vůči Izraeli není zdaleka vyhraněný. Mezi dvaceti sedmi členskými státy jsou k Izraeli nejkritičtější Belgie, Irsko, Švédsko a Lucembursko. Nejhlasitějšími zastánci jsou kromě České republiky Polsko, Maďarsko, Rumunsko nebo v poslední době také Itálie.

Německo a Francie se zatím ostré kritiky spíše zdržovaly. V mnoha ohledech obě země reprodukují dominantní narativ šířený Izraelem, který stojí na delegitimizaci palestinského odporu či dávání rovnítka mezi kritikou Izraele a antisemitismem. K nedávným izraelským událostem však zaujaly jednoznačně kritický postoj.

Při návštěvě Netanjahua v Berlíně v březnu tohoto roku se Olaf Scholz nechal slyšet, že má „velké obavy“ ohledně plánovaných soudních reforem. Francie si častěji vůči Izraeli zachovává neutrální postoj, nicméně i na únorové návštěvě Macron izraelskou soudní reformu kritizoval a zdůraznil, že se těmito kroky Izrael vzdaluje „společnému pojetí demokracie“. Obě země pak spolu se Spojenými státy nedávno zkritizovaly izraelskou expanzionistickou politiku s jejím ambiciózním plánem výstavby nových osad na Západním břehu.

Zatímco ve vyšších patrech evropské politiky zaznívá spíše diplomatičtější kritika, jasnou zprávu nesouhlasu s politikou židovského státu letos vyslala Izraeli barcelonská starostka, která zemi označila za apartheid a odmítla na meziměstské úrovni dál spolupracovat s Tel Avivem. Barcelonu poté v podobných krocích následovaly také belgický Lutych a Verviers či norské Oslo.

Česko-izraelské vztahy

I když české politické vedení zatím nic takového nenaznačuje, je možné, že si během jednání izraelští představitelé výhrady vůči reformě vyslechnou. Co nás ovšem vyděluje z evropské politické reprezentace, je absence kritiky jiných izraelských politik, které byly s nástupem současné vlády ještě posilovány. V Česku se na politické úrovni dlouhodobě neřeší otázka nelegálních izraelských osad, útlaku palestinské populace či rétoriky židovské nadřazenosti, která se vyostřila spolu s přítomností náboženských extremistů ve vládě.

Česká politika se vůči Izraeli v tomto ohledu od devadesátých let příliš nezměnila. Po pádu komunismu čeští představitelé odmítli nejen minulý režim, ale také veškeré „zlo“, které s ním přišlo, včetně zahraniční politiky vůči Izraeli. Komunistické Československo sice Izrael nejdříve podpořilo, na počátku padesátých let se však spolu se Sovětským svazem od podpory Izraele odklonilo.

Česká republika chtěla po revoluci navázat na zahraniční politiku první republiky, která zahrnovala přívětivý přístup prezidenta Masaryka k československým Židům a také k tehdejšímu židovskému osídlení Palestiny (jišuvu). Díky Václavu Havlovi se obnovené vztahy s Izraelem staly symbolem české nezávislé zahraniční politiky. Miloš Zeman poté vstřícný postoj k Izraeli rozšířil i ve středo-levicovém proudu, a zajistil tak konsolidaci proizraelské linie české zahraniční politiky napříč politickým spektrem.

Jak ve své analýze ukazuje analytik AMO Jakub Záhora, zahraniční politika vůči Izraeli měla spoluvytvářet českou národní identitu tím, že Izrael představoval vzor země, ke které se mělo Česko přiblížit. Nadstandardní vztahy tak fungovaly jako potvrzení české prozápadní orientace a její snahy stát se moderním, liberálním státem ve středu Evropy.

Vytváření narativu

Jakékoliv korektivy této představy o demokratickém a liberálním Izraeli se české politické elitě příliš nezamlouvaly. Zatímco na počátku devadesátých let žil Izrael i zbytek světa v naději mírového procesu, po jeho konci se již začaly naplno projevovat meze neudržitelné politiky vůči palestinské populaci. Česká republika přesto na proměny tamního dění a přístupu světa k izraelsko-palestinskému konfliktu příliš nereagovala a naopak stála dále na izraelské straně.

Česko si v průběhu let vytvářelo vlastní narativy pro podporu Izraele. V roce 2012 například tehdejší premiér Petr Nečas pro The Jerusalem Post prohlásil, že Česká republika má pro izraelskou situaci porozumění, protože Československo bylo v třicátých letech také malou zemí obklopenou nepřáteli. Srovnávat přitom regionální jadernou velmoc podporovanou USA s československým postavením v roce 1938 je značně zavádějící.

Přesto se právě mnichovské trauma podle politoložky Ireny Kalhousové stalo jedním z důvodů pro identifikaci s Izraelem. S mnichovskou „zradou“ byla často kontrastována československá pomoc Izraeli při první izraelsko-arabské válce v letech 1948–1949, která naopak ukázala, že jsme byli schopni stát i na „správné straně“ historie.

Podpora Izraele byla znovu zdůrazněna během migrační krize. Izrael byl tehdy mnohými chápán jako první nárazník v boji mezi Západem a radikálním islámem. Česká republika viděla v Izraeli racionálního aktéra, který se dokázal s „islámskou hrozbou“ strategicky vypořádat.

O větší změnu silně proizraelské politiky se s nevelkými úspěchy pokusil až ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v Sobotkově vládě. Ten byl také o něco později v roce 2020 spolu s Tomášem Petříčkem a Karlem Schwarzenbergem autorem článku, který kritizoval plány na izraelskou anexi Západního břehu. Vykročením z jednoznačně proizraelské linie si někdejší ministři vysloužili nejen kritiku české veřejnosti, ale také premiéra Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana.

Na přehodnocení vztahů s Izraelem bylo v nedávné době přitom příležitostí dost – od schválení kontroverzního zákonu o národním státě, přes zmíněné plány na anexi Západního břehu, až po zhoršující se humanitární situaci v pásmu Gazy.

Devět měsíců nové vlády na Západním břehu

Nejvíce alarmující je v současnosti situace na okupovaných palestinských teritoriích. Zatímco se většina světa zaměřovala na izraelskou justiční reformu, Izrael pod Smotričovým dohledem zintenzivnil kontrolu nad Západním břehem. Smotrič v Netanjahuově vládě působí jako ministr financí, mimo to mu byly ale také přiděleny pravomoce týkající se okupovaných palestinských území.

Jmenování Smotriče do pozice de facto správce zóny C je jednoznačným potvrzením toho, že již 56 let trvající vojenská okupace může být těžko nazývaná dočasnou (a tudíž zákonnou z pohledu mezinárodního práva). Nyní totiž došlo k tomu, že se „přechodná“ okupace institucionalizovala ve státním systému Izraele. Moc se tak přesunula od armády, která má minimálně na papíře právní povinnost dohlížet na dobré životní podmínky okupovaného obyvatelstva, k politikům, kteří sledují výlučně izraelské zájmy.

Smotrič, mimo jiné také osadník žijící v osadě Kedumim, po nástupu do funkce na nic nečekal a rychle potvrdil výstavbu tisíce nových osadnických domů, zpětně legalizoval 15 outpostů („divoké osady“ zabrané radikálně náboženskými sionisty) a ztížil Palestincům výstavbu nového bydlení. Mimo to byl pozměněn zákon ohledně odchodu osadníků ze severu Západního břehu. Ti se nyní mohou navrátit do osad, ze kterých se Izrael stáhl v roce 2005.

Dalším kontroverzním krokem nové vlády je podle organizace Peace Now plán na výstavbu nové silnice poblíž osady Ma’ale Adumim. Projekt silnice je nazván silnicí suverenity, kritici ji přezdívají apartheidní silnice. Ta má odklonit dopravu pryč od osady, a tudíž dál zkomplikuje volný pohyb palestinského obyvatelstva. Celkově je v izraelském rozpočtu na rok 2024 vyčleněno na novou dálniční síť na Západním břehu rekordních 960 milionů dolarů (přes 22 miliard korun). Osadníci přitom tvoří něco málo přes pět procent izraelské populace.

Česko stále drží proizraelskou linii

Logika, se kterou současný izraelský režim operuje, není ničím novým. To, co se nyní ukazuje jako odchylka z normy, je pouze pokračujícím principem vládnutí na Západním břehu již od začátku okupace v roce 1967. Posun politického mainstreamu více doprava ale nyní osadníkům umožnil explicitně pojmenovávat své cíle i přitvrdit v chování vůči Palestincům.

Jen v první polovině tohoto roku bylo OSN zaznamenáno 591 osadnických útoků od fyzického napadení přes ničení majetku. Měsíčně se tak útoky proti Palestincům zvýšily průměrně o třicet devět procent oproti předchozímu roku. Osadnické násilí eskalovalo v březnu tohoto roku při děsivém pogromu ve vesnici Huwara, po kterém Smotrič prohlásil, že je vesnici třeba vymazat z mapy.

Při zhodnocení česko-izraelských vztahů bychom se proto neměli zastavit pouze u vysoce kontroverzní justiční reformy. Vývoj na Západním břehu je daleko znepokojivější, protože se čím dál tím více podobá představě o jednostátním řešení s právy jen pro některé. Čeští politici přesto dál svorně drží proizraelskou linii. Zůstává záhadou, co vše by se muselo stát, aby byl tento postoj přehodnocen.

Autorka je studentkou politologie.