Česko-izraelské vztahy během komunismu: od dodávek zbraní po přerušení diplomatických styků

Pokračujeme v našem seriálu o česko-izraelských vztazích. V dnešním díle dojde na československou podporu vzniku Izraele či na legendární zbraňové dodávky v první izraelsko-arabské válce.  

První díl seriálu se zabýval skutečností, že základní stavební kámen specifických česko-izraelských vztahů je nutné hledat už před vznikem obou států, především pak v osobě Tomáše Garrigua Masaryka. Neméně podstatné je ale období bezprostředně po druhé světové válce, kdy Československo velmi účinně podporovalo vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk, jenž šel ve filosemitských šlépějích svého otce, vystupoval v tomto směru aktivně v roce 1947 v Organizaci spojených národů (OSN). Československá diplomacie byla zastoupena také mezi jedenácti zeměmi ve Zvláštním výboru OSN pro Palestinu (UNSCOP), vytvořeném 28. dubna 1947, a účastnila se také projednávání palestinské otázky ve zvláštním podvýboru Valného shromáždění OSN pro Palestinu od září 1947.

Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesem se Slánským.

Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dní po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948, přičemž ve stejné době začalo fungovat izraelské velvyslanectví v Praze. Československá ambasáda v Tel-Avivu byla otevřena až na počátku roku 1950.

Mýtus o zbraních

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a rodícím se Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na zbraňových dodávkách, včetně bojových letadel, nově vzniklému státu a na výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948 a 1949, kdy bylo navíc na oblast konfliktu uvaleno embargo OSN na dovoz zbraní. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně nedemokratický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že mladý stát byl s ohledem na válečný konflikt ve velmi špatné hospodářské situaci.

Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalinova Sovětského svazu, který vznik Izraele podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak fungovalo poprvé jako režim zastupující zájmy Sovětů. Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.

Československem dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc přinejmenším oficiálně odmítly. Izrael dal rovněž mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní „zachránily“. V současné České republice (méně však už v Izraeli) jsou dodávky v povědomí obyvatelstva a jsou většinou velmi pozitivně připomínány jako „náš podíl na vzniku Izraele“.

Zdá se, že dodávky zbraní Izraeli se staly i jistou součástí moderní české dějinné mytologie. Češi sami sebe vidí jako „malý mírumilovný národ, který je i dnes v jistém ohrožení německými, respektive ruskými zájmy“. Izrael pak pro mnoho Čechů ztělesňuje rovněž „malý západní národ, který je v neustálém existenčním ohrožení svým arabským okolím“. Ve své imaginaci tak Češi – byť se sami za velké válečníky nepovažují – hodnotově spřátelenému národu alespoň v klíčovou chvíli pomohli dodávkami zbraní a výcvikem vojenského personálu, čímž se vlastně podíleli na jeho vítězství. Zabránili tedy tomu, co se jim samotným stalo Mnichovskou dohodou v roce 1938, kdy byli evropskými spojenci opuštěni a vydáni napospas nacistům.

Češi tak v této mytologii měli klíčový vliv na „záchranu“ židovského státu a dali základ „historickému poutu“ mezi oběma zeměmi. Že byly souvislosti zbraňových dodávek podstatně složitější než toto zjednodušené schéma, si však uvědomuje jen málokdo. Příklad mnichovského Československa bývá zmiňován příležitostně izraelskými a českými politiky při vzájemných návštěvách (například při cestách Benjamina Netanjahua do Prahy v roce 2012) i přímo v Izraeli bez bezprostřední vazby na česko-izraelské vztahy – učinili tak například politici Ariel Šaron či Avigdor Lieberman.

Ještě v květnu 1949 přijel do Prahy izraelský ministr zahraničí Moše Šaret a v březnu 1950 byla podepsána vzájemná hospodářská dohoda, což byla vůbec první izraelská obchodní smlouva s cizím státem. Již v roce 1951 však byla vypovězena. Od roku 1950 totiž následovalo ve vztahu mezi Československem a Izraelem výrazné ochlazování, které souviselo s vazalským postojem vůči sovětské zahraniční politice. Začalo být totiž zjevné, že Stalinova kalkulace nevyšla a předpokládaná vnitřní i mezinárodněpolitická orientace Izraele směrem k sovětskému bloku se nenaplnila. Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesem se Slánským.

To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností nebyla situace tak jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, členové zahraničního odboje, někdejší soukromí zemědělci a podobně –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli.

Bod zlomu

Prvním a velmi závažným vyústěním zhoršení česko-izraelských vztahů byl soudní procesy se Slánským v roce 1952, které se staly jedněmi z prvních otevřeně protisionistických a zároveň antisemitských procesů ve státech komunistického bloku. Odsouzen byl i první československý vyslanec v Izraeli Eduard Goldstücker. Proběhly rovněž procesy s izraelskými občany Mordechajem Orenem a Šimonem Ornsteinem, ale snažily se i vykonstruovat spojnici mezi sionismem, titoismem a špionáží pro Velkou Británii. Od roku 1950 navíc platil v Československu zákaz vystěhování Židů do Izraele, který byl v některých zvláštních humanitárních případech občas zmírňován. V Izraeli měl Slánského proces zvláštní odezvu: kromě oficiálních protestů izraelské vlády proti perzekuci československých Židů a izraelských občanů došlo i k teroristickým útokům na československé a sovětské velvyslanectví provedených radikálně nacionalistickou skupinou Království izraelské.

Dalším aspektem obratu politiky sovětského bloku vůči Izraeli na počátku padesátých let byl i důraz na podporu těch arabských států, které se vymanily z dřívějšího britského a francouzského vlivu a začaly ve své zahraniční politice projevovat sympatie se sovětskou linií a od šedesátých let i podpora palestinského národního hnutí. Jednou z takových klíčových zemí byl Egypt prezidenta Násira, který se mimo jiné profiloval jako stále více protiizraelský. V arabském světě obecně byly vznik Izraele a porážka arabských armád v izraelské válce za nezávislost reflektovány velmi negativně. Právě dřívější prodej zbraní Izraeli arabské země odsuzovaly a československá vláda měla velký zájem na tom, aby celá tato věc upadla v zapomnění. I to byl jeden z důvodů československého antisionismu – a na počátku padesátých let také antisemitismu – i československých zbrojních kontraktů s arabskými zeměmi a zejména s Egyptem a Sýrií.

V kontextu výše zmíněných protirežimních postojů části československých občanů ztrácelo mezi těmito kritiky na popularitě logicky také palestinské a arabské národní hnutí podporované sovětským blokem. To se dělo navzdory tomu, že se arabské státy ani Palestinci samotní (s výjimkou některých marxisticky orientovaných skupin) nikdy otevřenými spojenci či satelity Sovětského svazu nestali.

Od začátku padesátých let až do poloviny let šedesátých zůstávaly vztahy mezi Izraelem a Československem velmi chladné. Formálně však byly diplomatické styky přerušeny až po vypuknutí Šestidenní války 10. června 1967, kdy tak na pokyn Sovětského svazu učinila i většina ostatních satelitních států. Paradoxně však bylo možno veřejné sympatie k Izraeli opatrně projevovat o necelý rok později – tedy v krátkém období pražského jara v roce 1968. Dělo se tak hlavně v souvislosti se IV. sjezdem svazu spisovatelů, kde byly veřejně prezentovány alternativní názory k protiizraelskému postoji československého establishmentu po Šestidenní válce.

„Sionistická Charta“

Po sovětské okupaci Československa, která byla zahájena 21. srpna 1968, však byly obdobné postoje opět potírány. V letech po potlačení pražského jara během období normalizace se moci v Československu chopili opět Moskvě loajální soudruzi a československá zahraniční politika se vrátila opět do výrazně prosovětských kolejí. Ty byly nadále nepřátelské vůči Izraeli a Sovětský svaz a jeho satelity podporovaly politicky, vojensky i propagandisticky protiizraelský boj Arabů, včetně Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V letech 1959–1989 tak absolvovaly v Československu stovky osob ze států arabského světa bojový výcvik a řadě Arabů byly uděleny stipendia na československých vysokých školách.

V roce 1976 zřídila OOP v Československu přímo diplomatické zastoupení a v roce 1988, po zasedání Palestinské národní rady v Alžíru, ČSSR dokonce uznala zde vyhlášený Palestinský stát. Došlo tak k paradoxní situaci, kdy reálně existující Stát Izrael v Československu své zastoupení neměl, ale neexistující Palestinský stát ano. Až přibližně do poloviny 80. let bylo Československo také jedním z mála států sovětského bloku, které nepovolovaly izraelským občanům vstup na své území. I v této době byly jisté bizarní výjimky – i přes zákaz vstupu Izraelců do ČSSR mohli v Praze jednat izraelští komunisté s představiteli OOP. Během normalizace také Sovětský svaz několikrát umožnil emigraci Židů ze Sovětského svazu do Izraele. Ti pak putovali zvláštními vlaky přes československé území do Rakouska, přičemž v jednom z případů, v roce 1973, československé úřady dokonce daly palestinským radikálům souhlas k útoku na jeden z těchto vlaků.

Ve vládní kampani k diskreditaci Charty 77 se mimo jiné tvrdilo, že byla založena na základě pokynů „antikomunistických a sionistických zahraničních centrál“. I tyto postoje režimu vůči českým disidentům v sedmdesátých a osmdesátých letech měly vliv na jejich sympatie k Izraeli. Charta 77 se mimo jiné k otázce Židů a Izraele vyjádřila v některých svých dokumentech.

Velmi výstižně shrnul v roce 1990 postoje československého disentu vůči Izraeli první porevoluční ministr zahraničí Jiří Dienstbier. „Důvodem je přítomnost židovské kultury v Praze (…), Masarykův příklad boje proti antisemitismu, vstřícná politika první republiky (…), spolupráce a pomoc Izraeli v době jeho vzniku (rychlé diplomatické uznání, umožnění průjezdu vlaků s Židy směřujícími do Izraele přes české území, zbrojní dodávky), solidarita s malým státem, který stejně jako Československo musel čelit většímu a silnějšímu nepříteli, odpor k Sovětským svazem vnucené protiizraelské politice a skutečnost, že Izrael je vlastí mnoha Čechů,“ psal Dienstbier.

V roce 1988 se v československé politice objevily první vážnější změny ve vztahu k Izraeli. Při zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku se v září téhož roku uskutečnila schůzka ministrů zahraničních věcí obou států. Československý ministr zahraničních věcí zde oznámil úmysl vyslat do Izraele delegaci konzulárních úředníků a ekonomů, kteří měli prozkoumat možnosti rozvoje vzájemných vztahů. V únoru 1988 navštívila Izrael československá vládní obchodní delegace. Byly také podepsány první obchodní dohody mezi podniky obou států a izraelské turistické skupiny dostaly povolení navštívit Československo. Začaly také přípravy na znovuobnovení diplomatických vztahů. Definitivní průlom ale znamenal až pád československého komunistického režimu na přelomu listopadu a prosince 1989.

Autor je politolog a právník, provozuje blog Blízkovýchodní stránky. (Za komentáře k této kapitole autor děkuje Evě Taterové z Mendelovy univerzity v Brně.)

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies