Pro Američany určitého věku existovala doba, kdy byla Pantera synonymem tvrdého metalu. Kapely jako Metallica, Megadeth nebo Anthrax se na počátku devadesátých let věnovaly spíše hardrockovějšímu, mainstreamovějšímu stylu. Slayer si jako jediní z trashové „velké čtyřky“ uchovali určitou návaznost na svůj původní zvuk, avšak ke konci dekády si načas i oni ušpinili ruce v trapném podniku jménem nu-metal. Byly zde kapely jako Helmet, Faith No More nebo Tool, které mísily metalové vlivy se vším od punku k prog rocku, často se skvělými výsledky. A samozřejmě tu byly také pochmurné věštby skandinávského black metalu. Když jste ale toužili po metalovém zvuku, který by nebyl ani naředěný, ani nostalgický, po hudbě, která by vám umožnila pochopit katastrofický stav Spojených států za éry Billa Clintona, pak pro vás Pantera byla zásadní.
Antifašisté nemusí pálit desky Pantery
Pantera si dodnes udržuje svůj vliv a v populární hudbě stále sehrává klíčovou roli, což svědčí o tom, že cosi z jejího světa je stále relevantní, a to nejen ve světě tvrdého metalu. Proto vyvolal skandál okolo bývalého frontmana skupiny Phila Anselma v posledních dvou měsících tolik rozruchu. Jak jeho fanoušci, tak i kritici během posledních dvou desetiletí mnohokrát probírali Anselmův rasismus a pokoušeli se nějak vyložit jeho výroky o „bílé kultuře“ a další podobné bláboly. Záběry z nedávného koncertu, na kterých Anselmo hajluje a huláká „white power“ nicméně neponechávají mnoho prostoru pro interpretaci.
Metal k sobě přitáhl velmi oddanou fanouškovskou základnu díky své ochotě zkoumat chmurné psychologické hlubiny života v pozdním kapitalismu.
Anselmo se později, poté co několik dní popíral všechna obvinění a tvrdil, že šlo jen o vtip, omluvil. Jeho současnou kapelu Down pořadatelé vyškrtli minimálně z jednoho festivalu a zrušen byl i její koncert „na domácí půdě“ v New Orleans. I nadále se ale najdou lidé, kteří budou Anselma hájit a jeho hudbu poslouchat.
Existuje určitý typ dvourozměrného moralizování nakazující nám, abychom si nevážili umění vytvořeného lidmi, kteří se dopustili něčeho odporného. Jde o toporný, neužitečný náhled na svět, který zcela zplošťuje dynamiku vztahů mezi uměním a politikou. Řekněme to zcela jasně: antirasistické fanoušky metalu nic nezavazuje k tomu, aby se zbavili svých desek Pantery. Mnohem důležitější je, aby konečně jako určitý fenomén byli uznáni „antirasističtí fanoušci metalu“. Metal sice nemusí být oporou hitparád, avšak jeho přítomnost v současné populární hudbě je nepopiratelná a významně přesahuje hranice subkultury.
Navzdory tisícům nevýrazných imitací metal napomohl k uchování určité formy instrumentální virtuozity v rock’n’rollu (závratně rychlá kytarová sóla, čím dál komplikovanější rytmy, vokály, které testují hranice možností lidského hlasu), cožod něj v těch nejlepších případech odstrašuje pozéry a snoby. Důležitější však je, že metal k sobě přitáhl velmi oddanou fanouškovskou základnu díky své ochotě zkoumat chmurné psychologické hlubiny života v pozdním kapitalismu. A právě tím, a ne jakýmsi klišé o „společenských vyvrhelech“, lze vysvětlit, proč si tento styl už skoro padesát let udržuje svou popularitu, a to navzdory nesčetnému množství neustále se vyvíjejících subžánrů a vnitřních mutací.
Předsudky nechme stranou, metaloví fanoušci jsou různorodí a najdeme je na všech světadílech. Děsivý a dosud neuzavřený případ z Íránu ukazuje, že metal je stále „hudbou vzpoury“ a jeho podobu utváří rovněž nespočet fanoušků s jinou než bílou barvou pleti. Nespokojenost nemá jedinou identitu. Přesto přetrvává stereotyp metalisty jakožto rozezleného bílého reakcionáře. Tento stereotyp bychom měli dát k ledu, ale to bude možné teprve tehdy, až si přiznáme, jakou skutečnost nám zakrývá. Jak tato karikatura, tak i její vzor odhalují o politických a kulturních vrstvách naší současnosti hodně, určitě mnohem víc než opovrženíhodné chování jednoho hudebníka za zenitem.
Mezi námi bílými
Marxistický kritik Theodor W. Adorno by metal pravděpodobně zavrhnul. Ve svých textech ostře kritizuje reglementaci a repetitivnost populární hudby, přičemž obojí podle něj svědčí o komodifikaci hudby kulturním průmyslem, který zpeněžuje náš volný čas (a tím ho pervertuje). Můžeme však souhlasit s Adornovým důrazem na to, aby hudba „výlučně skrze uměleckou formu odolávala běhu světa“, aniž bychom sdíleli jeho příliš úzkou představu o tom, jak by tento odpor měl znít.
Co se děje, když hudebníci neodmítají repetitivnost, ale naopak se jí zmocňují, zpevňují ji, dávají jí agresivnější formu a transformují ji do podoby víru, který vibruje veškerými sutinami, na něž by úctyhodná společnost raději zapomněla? Jestliže nás hodný frankfurtský profesor varoval před tím, aby nás prázdnota nepohltila, pak pro nejlepší metalové projekty naopak platí, že se do ní noří a stupňují ji, aby se jí nakonec zmocnily pro vlastní účely. V raných devadesátých letech bylo snadné si povšimnout, že právě kvůli tomu neunikl metal pozornosti některých osobností americké politické scény. Byla to doba spolku Parental Music Resource Center a viděli jsme, jak Tipper Gore, Phyllis Schlaflyová a další kulturní bojovníci dychtí mnohem víc po umlčení hudby než po vypořádání se s propastnými společenskými rozdíly, které tato hudba odrážela. Případ takzvané trojky ze Západního Memphisu potvrdil, že pokud se někdo obléká do černé a poslouchá Metallicu, projevuje své rozhořčení způsobem, který byl z hlediska zástupců vlády dychtících po vylepšení svého pořádkumilovného renomé, nepřijatelný.
Toto obětování kultury mladých se dělo na pozadí širšího kontextu: probíhala reforma sociálního zabezpečení, americká vězení pozvolna začínala praskat ve švech a byly tu i Clintonovy narůstající reaganovské útoky na New Deal a program Great Society. O dopadu této legislativy na lidi s jinou než bílou barvou nemohlo být pochyb, do stejné sítě byly ovšem lapeny také miliony chudých bělochů. A jak se dalo předpokládat, spousta z nich žila pod Mason-Dixonovou linií, tedy v Severní Karolíně, na Floridě, v Lousianě a v případě Pantery v okolí Dallasu a Fort Worthu.
Není složité si uvědomit, že tyto okolnosti udělaly z alba Cowboys from Hell, zábavný, ale zároveň i očistný zážitek. Z nejrozsáhlejší velkoměstské oblasti amerického Jihu se na nás bezhlavě valil zvuk, který byl ve své době tak přitažlivý právě díky hluboce zakořeněnému smyslu pro odpor. Zuřivost Pantery nevycházela tolik ze snů o lepším světě, spíše z odmítnutí toho současného, a to jménem těch, kterým se odcizil nejvíc a kterým také nejvíc škodil. Krásu dokázala Pantera vykřesat jen skrze vulgární vyobrazení ošklivosti, moc se stávala mocí jenom tehdy, když společně s ní stoupal vzhůru i zápach septiku.
Podobné odmítnutí světa, jak ho známe, může samozřejmě sloužit různým politickým účelům. Jak se Pantera hlouběji a hlouběji nořila do svého zvuku a dávala svému vzteku čím dál sevřenější a extrémnější výraz, došlo u kapely také k vystupňování misantropie. Ta se projevovala v otřepaných a často ubohých rockových klišé: v textech se objevovala závislost na drogách, alkoholismus, hrdě ignorantský mačismus a agresivní misogynie. K tomu ještě připočtěme svéráz „jižanské kultury“. Že Darrell Abbott dostal ze své kytary pomalované vlajkou Konfederace natolik maniakální zvuky, bylo zvrácené, ale pochopitelné. Když ale Anselmo na koncertě v roce 1995 z pódia prohlásil: „Dnešní večer je pro nás bílé“, byl to zlověstný náznak toho, jakou cestou se bude jeho nespokojenost v budoucnu ubírat.
Hudba krize
Když přemýšlíme o hudbě, stojí za to vždy odlišit skutečnost od možností, které se v ní ukrývají. „Problém s rasismem“, s nímž bojuje metal, se nijak neliší od rasismu ve zbytku Spojených států. Metal má problém jménem Phil Anselmo. Tolerování Anselmova chování už dlouho trápilo metalisty jiné než bílé barvy pleti i jeho antirasistické stoupence, protože sloužilo jako zástěrka pro kalnější, nepokrytě fašistické elementy, které se vždy skrývají na periferiích scény.
O tom, že metalové kapely představují významnou část rasistického labelu Resistance Records, který vlastní krajně pravicová organizace National Alliance, se mezi antifašisty dobře ví. Už méně se ví o tom, že metalové kapely vyznávající ideologii white power najdeme i na streamovacích službách jako Spotify, Rhapsody nebo Grooveshark. S tím, jak se vyostřily společenské rozpory existující od časů Reagana, Bushe a Clintona, a zároveň uprostřed období prezidentských primárek, v nichž zatím stoupenci nadřazenosti bílé rasy slaví úspěchy, si není těžké představit, že rétorika hudebního idolu odcizenou bílou mládež přivádí k myšlenkám krajní pravice. Kulturní vliv metalu bychom ale neměli nechat napospas lidem, jako je Anselmo. Odmítli bychom tím nepochybné přispění metalu k boření bariér a vytvořili bychom další oporu vyprávění o tom, že „bílá pracující třída“ je ze své podstaty reakční.
Temný a mučivý metalový zvuk jedinečným způsobem vyjadřuje bolest, kterou neoliberalismus způsobil. Rozličnými způsoby, jimiž neoliberální kulturní étos překrucuje a zkresluje lidskou bytost, se zabývá nejen trashový subžánr metalu, který Pantera pomáhala utvářet, ale také manická hypertechničnost skpiny Dillinger Escape Plan, zlověstná intenzita Wolves in the Throne Room nebo bezútěšné a umanuté zvukové plochy Sunn O))). Fašismus si ovšem nezaslouží být oporu žádné oblasti metalové tvorby. Je proto povzbudivé, že ke stále početnější skupině těch, kteří Anselma veřejně odsoudili, patří také některé z nejznámějších osobností metalu. Scott Ian z Anthraxu prohlásil, že Anselmova omluva by neměla být brána za bernou minci a případné očištění si bude Anselmo muset ještě zasloužit. Robb Flynn, zpěvák Machine Head, nahrál video, ve kterém Anselma označuje za „velkého tyrana“ a naléhá na fanoušky, aby rasismus v metalu začali řešit. K varování se přidali také další hudebníci.
Anselmův rasismus není nic nového. To, že ho odmítají klíčové osobnosti šířeji pojaté metalové scény, však ano. Polarizace americké politiky začíná pronikat i do metalu, podobně jak už se to nějaký čas děje v jiných oborech umění i v jiných hudebních žánrech. Zdá se, že se v rámci tvrdších forem metalu otevírá prostor pro skutečně radikální kulturní politiku. Jako příklad může posloužit hnutí Rock Against Racism ze sedmdesátých let. Rock Against Racism a Anti-Nazi League za svůj ohromný úspěch vděčily nekompromisnímu a svéráznému způsobu, s nímž se zhostily kultury pro mladé, poukazovaly na provázanost mezi punkem a reggae a zdůrazňovaly nutnosti vedení boje jak uvnitř, tak vně punkové scény. Byly přitom odhodlané omezit manévrovací prostor zástupcům fašistických uskupení typu Národní fronty všemi dostupnými prostředky.
Dnes samozřejmě stojíme před jinými otázkami, jejichž složitost daleko přesahuje vykřikování hesla „white power“ jedním muzikantem závislým na vyvolávání kontroverzí. Přetrvává ale vazba mezi hudbou, jež brání vlastními prostředky sebe samu, a nutností postavit se světu, který, jak napsal Adorno, „nadále drží pistoli u hlavy lidské bytosti“. Propast existuje. Můžeme si ji podmanit, anebo se jí nechat ovládnout. Phil Anselmo zvolil druhou možnost.
Autor je kulturní kritik a spisovatel.
Z anglického originálu Metal’s Bleeding Edge publikovaného na serveru časopisu Jacobin přeložil Ondřej Krochmalný.