Jak jsem se (ještě) nenaučila zahradničit


Radnice Prahy 2 oznámila ukončení provozu komunitní Zelené zahradě Smetanka ještě před zasedáním příslušné komise, která o pozemku spolurozhoduje.

Před více než dvěma roky jsem na sociálních sítích čirou náhodou narazila na projekt Zelené zahrady Smetanka. Všechno vypadalo více než snově: parta lidí se chopila lety nevyužívaného pozemku vedle jedné z vinohradských škol, pronajala si jej od města a vlastními silami ho zvelebila. V prostoru za vysokými dřevěnými deskami u ulice Na Smetance zbudovali městskou zahradu. V zahraničí hojně využívaný trend byl toho času na Praze 2 novinkou. V duchu hesla „Zasaď si zeleninu, zasaď se o dobré sousedské vztahy“ si zakladatelé dali mimo jiné za cíl budovat a kultivovat veřejný prostor na Vinohradech. Po několika měsících váhání jsem se v roce 2014, před startem druhé sezóny, rozhodla přihlásit se o truhlík.

Praha, která vůbec není Prahou

Prostor, do kterého jsem se dostala, mi vyrazil dech. Bylo jasné, že vyrobit ze zpustošeného plácku životaschopnou zahradu muselo stát nekonečně mnoho energie, námahy a odhodlání. Z obavy, že nebudu zahradničení stíhat, jsme si truhlík pronajaly s kamarádkou napůl. Nepomohlo to. Jako smrtící období se po vlně entuziasmu ukázalo být léto. Ještě předtím jsme ale stihly nakoupit semínka i sazenice a v záchvatu nadšení jsme truhlík osázely úplně vším, co nám přišlo pod ruku. Že zahradničení nebude úplně tím nejúspěšnějším projektem v našem v životě, se ukázalo celkem záhy. Byla to katastrofální sezóna, skoro nic nevyklíčilo, sklidily jsme tři jahody a pět rajčat a truhlík po krátké době osquattovala rukola. Mezi ostatními tak vyčníval především svou ošklivostí. Byl nuzný, navzdory naší péči zanedbaný, ale mně to přišlo tak nějak v pořádku.

Využít pomalu chátrající dům, přímo určený ke sportování, který hledá nájemce, se v současné situaci zdá být přímo ideálním kompromisem.

I přes své neúspěchy jsem si na to místo navykla jako na vzácnou oázu uprostřed města, kde můžeme nerušeně, schovaní za plotem, aspoň na chvíli vypnout a představovat si, že vůbec nejsme v Praze. Částečně k tomu přispíval i mezinárodní charakter osazenstva zahrady nebo skvěle vybudované zázemí pro rodiny s dětmi, kterých byla na Smetance řada. Koneckonců moje starší dcera si Smetanku oblíbila okamžitě. Hned další rok jsem se proto přihlásila zas.

V mé druhé (a zahradní třetí) sezóně jsem opakovala chyby ze sezóny první, na druhou stranu se nám podařilo ze Smetanky udělat útočiště žižkovsko-vinohradské KPZ, tedy komunity podporující zemědělství. Bylo to vlastně pochopitelné, že se jeden komunitní projekt propojil s druhým. Díky tomu se Smetanka alespoň částečně otevřela i dalším lidem mimo zahradnickou komunitu a takřka okamžitě se pro ně stala tím, co pro nás ostatní. Specificky inkluzivním místem, kde je praxe utvářená zdola vidět doslova na každém kvetoucím metru čtverečním. Plody, které jsme na zahradě sklízely, byly vykoupeny starostí o prostor jako celek, vědomím výlučnosti projektu i místa a touhou obojí zachovat a dál rozvíjet.

Během léta se však objevila nečekaná zpráva: „Zahradě hrozí neprodloužení nájmu, protože by se na jejím místě měla stavět nafukovací sportovní hala“, neslo se komunitou.

Řetězec otázek bez odpovědí

Ředitelka školy Na Smetance, která s pozemkem zahrady sousedí, podala k rukám Rady Městské části Prahy 2 žádost o výstavbu sportoviště pro děti, studující na zdejší škole. Důvodem má být dvojnásobné navýšení studentů a s tím související problémy ve stávajících prostorách.

Poskytnutí kvalitního zázemí pro tělocvik žáků základní školy je důvod víc než relevantní. Jenže chování radnice Prahy 2 vzbuzovalo od začátku obavy. Včerejším tiskovým prohlášením se některé z nich naplnily.

Jana Černochová spolu s vládnoucí koalicí vydala tiskovou zprávu s titulkem „Děti budou mít Na Smetance nové hřiště“, a to o tři dny dříve, než měla zasednout majetková komise. Právě ta, společně s komisí výchovy a vzdělávaní, žádosti projednává a vybrané pak doporučuje Radě MČ Prahy 2 ke schválení. V tiskové zprávě se ale o ukončení pronájmu hovoří jako o hotové věci. Vzhledem k tomu, že jsem sama součástí kolektivu Zelené zahrady, můžu zodpovědně říct, že takřka nic, co je ve zprávě uvedeno, není pravda.

Zástupci komunitní zahrady nevěděli od samotného počátku, že má městská část s pozemkem jiné plány, ze kterých nemůže ustoupit. Vedle toho neznali ani žádné aktuální záměry, které by se k pozemku měly vázat. Požadavek na multifunkční nafukovací halu se objevil ve stejnou dobu, kdy Smetanka požádala o prodloužení smlouvy a nikdy předtím o něm nikdo neslyšel. Mimo to se ve zprávě s překvapivou samozřejmostí a suverenitou uvádí, že zahradě byl nabídnut prostor za školou, jenže tak veselé to také není. Městská část ještě ani nerozhodla, komu pozemek svěří, žádné řádné vyjednávání o přemístění zahrady se tedy z podstaty věci ještě nemohlo odehrát. Oficiální nabídku spolek Zelené zahrady doposud neobdržel a případné stěhování komunita považuje za ústupovou variantu – i z toho důvodu, že „nabízené“ místo je třikrát menší a těžko by více než třem stovkám zahradníků a zahradnic vystačilo.

Samostatnou kapitolou je skutečnost, že základní škola Na Smetance v současné době svoje sportovní prostory komerčně pronajímá, což na celou kauzu vrhá další stín podezření. A za třešničku na dortu se dá považovat, že jako jeden z klíčových argumentů pro výstavbu nafukovací haly uvádí Jana Černochová fakt, že škola Na Smetance je školou inkluzivní. Tolik pochopení pro „škodlivou inkluzi“ od poslankyně strany, která si z boje proti postižených dětem vyrobila hlavní předvolební trhák, je až zarážející.

Využít Sokol, najít kompromis

V šibeničních termínech, během kterých se boj o budoucnost pozemku odehrává, je složité vést vyjednávání věcně a zhodnocovat a prověřovat všechna hlediska obou žádostí. Přispívá k tomu i neochota na straně vládnoucí koalice s Černochovou v čele. Její postoj vůči Zelené zahradě je totiž dlouhodobě spíše negativní a těžko nepropadnout spekulaci, že se jí nafukovací hala hodí až moc podezřele do krámu. Za zmínku ale ještě stojí to, že dvě minuty pěšky od základní školy se nachází budova Sokola Prahy 2. A právě ta je v současné době po většinu dopolední v týdnu liduprázdná a nabízí se k pronájmu. Využít pomalu chátrající dům, přímo určený ke sportování, který hledá nájemce, se v současné situaci zdá být přímo ideálním kompromisem. Proč se o něm nezačít bavit? Kromě všeho dalšího by přece jen byla škoda, kdybych se příští rok už konečně nenaučila zahradničit.

Autorka je redaktorka A2larmu

 

A2LARM