Rakouský záblesk v západním soumraku


Radost nad výsledky rakouských voleb je pochopitelná. Neměla by však zastřít méně veselé rozměry reality.

V Rakousku v neděli konečně skončila sedmiměsíční předvolební kampaň, v níž se od 3. května bojovalo o prezidentské křeslo mezi dvaasedmdesátiletým zeleným akademikem Alexanderem Van der Bellenem a pětačtyřicetiletým hnědým (tedy „svobodným“, FPÖ) leteckým inženýrem Norbertem Hoferem. Ústavním soudem zrušený květnový nervák, v němž Van der Bellen doslova korespondenčně zvítězil o necelých jednatřicet tisíc hlasů, byl přesunut na 2. října a odtamtud zase – kvůli špatně vytištěným volebním lístkům – na 4. prosince. Kdo to kdy v Evropě viděl?

Pod Svobodnými se po neděli neotevře země a nepohltí je. Sama je zrodila a celý systém je jimi prosáklý.

Spíše se očekávalo, že po ponurém období mezi květnem a prosincem, po Trumpovi v Bílém domě, po Brexitu s Cameronovým pádem a po maďarském protiuprchlickém referendu, jakkoli nanicovatém, může následovat už jen Hofer v Hofburgu. Ale Norbert Hofer, favorizovaný středoevropský předskokan Marine Le Penové, která si brousí zuby na pařížský Elysejský palác, prohrál tentokrát o celá procenta, nejen o pouhý štos koresponďáků. Van der Bellenovi voliči představují úhrnem 53 procent hlasů a tentokrát jde o vítězství nezpochybnitelné.

Systémoví Svobodní

Z řady důvodů je překvapující, že zrovna rakouskou hnědou vlnu převrstvila zelená krusta, byť podporovaná veškerou levicí, mladými lidmi a Vídní. Vždyť Strana svobodných není žádný výsadek Marťanů do rakouského politického systému. Vyrůstajíc z oficiální poválečné lži, že Rakousko bylo vlastně „obětí nacismu“ a že nemá skoro nic společného ani s velkoněmeckým „buršáckým“ šovinismem, staly se její institucionální předchůdkyně (například Unie nezávislých, VdU, 1949) úkrytem pro otevřené nacisty a pošavlované buršáky všeho druhu. Po „modernizačním“ období, spjatém od roku 1986 s charismatickým Jörgem Haiderem, se poprvé – v jeho osobě – chopila výkonné moci v Korutansku, když obsadila post tamního hejtmana (1989).

O deset let později získala FPÖ v parlamentních volbách téměř 27 procent hlasů a s lidovci (ÖVP) vstoupila do vládní koalice (2000–2007). Tato „kolaborace s establishmentem“ srazila však její podporu u nespokojených voličů téměř o dvě třetiny a od Svobodných, kteří de facto – poslušni hlasu lidu, hlasu božího – přešli do opozice, se odtrhla provládní Aliance pro budoucnost Rakouska (BZÖ) vedená Jorgem Haiderem. Ten v roce 2008 zahynul při dopravní nehodě a vysloužil si státní pohřeb s kondolenčními projevy politických špiček, včetně sociálnědemokratického kancléře Alfreda Gusenbauera. Obě extremistické strany dohromady získaly v parlamentních volbách téhož roku více než 29 procent hlasů a nové vedení FPÖ v čele s Heinzem Christianem Strachem opět ovládlo ultrapravicovou scénu. Učinilo tak klasickým mixem všech fašizujících hnutí od dvacátých let 20. století, mixem liberálního ekonomického programu a sociální otázky, vybrakované z levicových desater z časů, kdy levice ještě přece jen občas levicí byla. Předseda Strache pak mohl v roce 2015 prezentovat říjnové komunální volby ve Vídni jako „říjnovou revoluci“. Hnědí „bolševici“ nemají ovšem problém vládnout od loňska v Horním Rakousku s lidoveckými pámbíčkáři a v Burgerlandu s rudými – rudými alespoň na billboardech – sociálními demokraty. Pod Svobodnými se po neděli neotevře země a nepohltí je. Sama je zrodila a celý systém je jimi prosáklý.

Chybička se vloudila

Kam se Hoferovým houfům v neděli ztratil trumf imigrační otázky? Vloni obrovská většina z 1,1 milionu migrantů, kteří směřovali do Německa, procházela právě přes Rakousko a devadesát tisíc běženců tam přímo zažádalo o azyl. Jenže první šok pominul, počet žádostí letos v dubnu rakouský parlament zastropoval na 37 500 kusů a vládnoucí establishment se vůbec snaží, aby v nelítostné regulaci „invazorů“ extremisty co nejvíce nahradil. Kde jsou ty časy, kdy policejní prefekt Burgenlandu, sociální demokrat Hans Peter Doskozil, vítal uprchlíky přicházející z Maďarska a byl oslavován jako epochální šampión rakouského humanismu? Svobodných dnes již možná, zazdálo se voličům, tolik netřeba k tomu, aby se vědělo, že na běžence musí být přísnost. Vyvinul se jistý konsenzus, jak se na demokracii sluší…

Hofer také udělal jednu napohled drobnou, ve svých důsledcích však zcela fatální chybu: vyrazil do třetího termínu prezidentských voleb s tím, že mu „pomůže Bůh“ (So wahr mir Gott helfe). Xenofobové, kteří se tak rádi dovolávají „selského rozumu“, najednou jako by zapomněli na zemitou lidovou nedůvěru k závanům kadidla a puchu flanďácké horlivosti. Na nápis „Bůh s námi“ (Gott mit uns), který měli na opascích vyražený všichni vojáci Wehrmachtu za druhé světové války, si naštěstí snad nikdo nevzpomněl. Dělnická třída soukromého sektoru, která v květnu pro Hofera hlasovala masově (72 procent v prvním kole, 86 procent ve druhém) nemá zkrátka svatouškovské politiky a všelijaké blbnutí s Bohem ráda. Hofer přestřelil. A nevyvážil mobilizaci celého spektra stoupenců liberální demokracie.

Západ není východ

Gratulace z celé Evropy pro vítěze Van der Bellena jenom pršely. „Rakouský lid zvolil Evropu a otevřenost,“ blahopřál nejméně oblíbený prezident francouzské Páté republiky, socialista François Hollande, který ve čtvrtek 1. prosince oznámil něco skutečně bezprecedentního: že raději nebude kandidovat na druhé prezidentské období. Pro francouzský lid totiž smysluplnou volbu ani náhodou nepředstavuje. „Závan čerstvého vzduchu ve chvíli, kdy je Evropa ohrožena vzestupem extrémní pravice,“ radoval se nad Rakouskem Alexis Tsipras, řecký „radikálně levicový“ kapitulant před neoliberální Trojkou, který se zbavil výsledků hlasování svého lidu a jeho odhodlanosti jako bláta na botě. A dodnes si zjevně neuvědomuje, jak silný vliv má celoevropské zklamání z vládnutí Syrizy na kontinentální vzestup extrémní pravice. Deník Le Monde v neděli popsal oslavy vítězství v centru Vídně, kde Van der Bellenovi „uspořádali ovace mladí, multikulturní bobos (bohémská buržoazie)“, mávající rakouskými a duhovými vlajkami. Vídeňská kavárna, řeklo by se v Česku.

Ne že by se vítězové neměli radovat, zvláště když vítězství nebylo ani trochu jisté a globálních Jobových zvěstí je už příliš. Ale rozložení sil, jejich charakter a propasti mezi nimi nedávají zatím příliš velkou naději, že Rakousko snad 4. prosince změnilo nynější směřování starého kontinentu. Anebo soumrak Západu v nové ráno.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM