Strýček Babiš a jeho trezor


Rozpočtová odpovědnost ministra financí obsahuje především posílení korporátních Goliášů na úkor všech ostatních.

Už dlouhou dobu není žádným tajemstvím, že v barevné tapisérii české ekonomiky je i mnoho odstínů šedé. Není tak divu, že se čas od času najde nějaký umělec, který o sobě začne prohlašovat, že tuto vadu na kráse napraví. Doposud zůstávalo jen u slov, ale Andrej Babiš – ačkoli zrovna od něj bychom to nečekali – vzal svá slova vážně a světlo světa tak spatřila elektronická evidence tržeb, která právě prochází porodními bolestmi a dělá vrásky malým a středním podnikatelům. Někteří kvůli ní zestárli o deset let, jiní tuto proceduru nepřežili.

Máme se ale skutečně radovat ze scénáře, který říká, že se z českého šmelinářství konečně stává férové podnikatelské prostředí, jak tvrdí jeho zastánci v čele s s ministrem financí? Co ostatně namítnout proti tomu, že daně mají platit všichni za stejných podmínek, protože podvádění je nejen okrádání státu (tedy nás všech), ale zároveň i nekalou konkurencí vůči těm, kteří hrají podle pravidel?

Babiš je především šikovný manipulátor, který místo toho, aby „makal pro lidi“, ladí se svým PR oddělením komunikační strategii, která má vyřešit zapeklitou otázku, jak nacpat trezor Agrofertu k prasknutí, aniž by si toho někdo všimnul.

To, čeho jsme svědky, ale není boj se šedou ekonomikou vedený s těmi nejlepšími úmysly. Ve skutečnosti se před námi rozprostírá scenérie boje mezi malými a středními podnikateli na straně jedné a velkým kapitálem na straně druhé. To znamená, že poté, co v prvním fázi zaklepal „sametový oligarcha“ Babiš na dveře ideologům českého kapitalismu a vyhnal je do marginálních oblastí naší politické krajiny, pustil se ve fázi dvě i do těch, kteří uvěřili českému snu a rozhodli se otevřít si svojí malou živnost. Pokud chtěli své štěstí zkusit v oblasti zemědělství, tak se s fenoménem Babiš pravděpodobně setkali už dávno předtím, než většina lidí zjistila, že nějaký Andrej vůbec existuje.

Šmelím, šmelíš, šmelíme

Jak každý podnikatel od Petra Kellnera až po lokálního hospodského dobře ví, daně se musí nejenom odvádět, ale především optimalizovat. Jak tato optimalizace vypadá, závisí především na tom, na jaké příčce podnikatelské hierarchie se podnikatel nachází, takže zatímco velké ryby k tomu mají celý právní aparát, malé české čudly mohou tak akorát šmelit DPH. Unikat neviditelné ruce finančního úřadu je každopádně hlavním sportem všeho podnikatelského prostředí, ať už na divokém Západě, nebo ještě divočejším Východě.

Pokud jste tedy miliardáři formátu Petra Kellnera, Zdeňka Bakaly, Luďka Sekyry nebo právě Andreje Babiše, možná se vám zalíbí v Holandsku. Nebo můžete dát přednost prosluněnému Kypru, kde si můžete lebedit podobně jako Marek Dospiva nebo Pavel Tykač. Proč byste měli neustále procházet daňovým očistcem, když se můžete mít jako v ráji a rozhodnout se podobně jako bezmála dvanáct tisíc českých firem, které si řekly, že mají na míň, a odebraly se do lukrativnějších míst, kde socialismus tolik nebrání jejich osobnímu rozvoji a vzkvétání podnikatelského ducha.

Pokud jste ale Andrej Babiš, můžete nastavit laťku ještě výš, založit si politickou divizi svého firemního giganta a pokusit se třeba zrušit daň z dividend pro velké korporace. Otestujete tím nejen to, co všechno ještě čeští voliči snesou, ale pokud budete mít i dostatečně dobrý PR tým, můžete to všechno i s EET hodit do jednoho mediálního balíku, který opatříte nálepkami „rozpočtové odpovědnosti“ a „férového podnikatelského prostředí“. Dvojí metr tu doslova bije do očí – když strýček Babiš zjistí, že z České republiky odtéká kapitál do zahraničí víc, než by se slušelo, navrhne motivovat investory tím, že jim jejich daně rovnou zruší. Pokud se ale Andrej převaluje v posteli a zdá se mu noční můra o neplatících hospůdkách, probudí se uprostřed noci celý zbrocený studeným potem a začne vykřikovat „EET!“

Makáme na svém PR

Jinými slovy: pokud jste nýmand, dohlédne si na vás Velký Bratr, pokud jste ale kápo, Velký Bratr vám odlehčí natolik, že ani nebude na co ze zákona dohlížet. Tak tedy vypadá představa o rozpočtově odpovědné politice z kuchyně Agrofertu. Recept je to tak nechutný a nezdravý, že by stálo za úvahu poslat na něj Českou obchodní inspekci, protože něco takového snad ani v regálech politického supermarketu nemá co pohledávat.

Stávající ministr financí je tak především šikovný manipulátor, který místo toho, aby „makal pro lidi“, ladí se svým PR oddělením komunikační strategii, která má vyřešit zapeklitou otázku, jak nacpat trezor Agrofertu k prasknutí, aniž by si toho někdo všimnul nebo aniž by to někomu skutečně vadilo. Zatím se to daří, Agrofert bobtná a spousty živnostníků u toho potichu zavírají krám. Prý je to tak fér a státní rozpočet to dostane do té správné kondice.

Každá legrace ale něco stojí a Babišovy pokusy o vyrovnaný rozpočet prostě musí někdo zaplatit. Zaměstnanci a střední třídy platí jak mourovatí, pozadu nejsou ani živnostníci a malí podnikatelé, jen ti korporátní Goliášové kolem sebe mávají prostředníčkem a smějí se všem ostatním do tváře. Ano, takovým se daří stále líp, ale na úkor všech ostatních, přičemž Andrej Babiš je zárukou toho, že u nás budou stále existovat dva paralelní světy – každý se zásadně odlišnými pravidly hry.

Fronta šplhounů z ČSSD

Smutné je ale i to, že jedinou společenskou silou, která může reálně čelit oligarchickému tlaku na celou společnost, je sociální demokracie, která je momentálně ve velmi špatné kondici. Pokud Babišovo ANO připomíná centralizovaný firemní model s jedním pánem na vrcholku pyramidy, pak sociální demokracie připomíná spíše multilevelovou strukturu, v níž úspěch jednotlivce je odvislý od toho, kolik pod sebe nacpe nešťastníků, kterým nasliboval zářné kariéry a vysoké výdělky v politických trafikách.

Zatímco tedy centrálně řízená Babišova organizace může tu a tam vygenerovat zajímavé jméno a na důležité pozice svého hnutí i vlády dokáže jmenovat i profesionály a odborné týmy, u sociálních demokratů na každé křeslo čeká dlouhá fronta stranických šplhounů, kteří si danou pozici prostě jen vyseděli, domluvili nebo vyhandlovali, ačkoli na ní vzhledem ke svým kompetencím často nemají vůbec co pohledávat.

Na voliče ČSSD, kteří o této straně uvažují jako poslední hrázi proti monopolizaci české politiky ANOfertem, tak pokaždé čeká nemálo nepříjemných překvapení. Největším v dohledné budoucnosti bude asi to, že pokud ČSSD nevyhraje volby do Poslanecké sněmovny (což se jeví jako velmi pravděpodobná varianta), setkají se tito voliči po volbách s výrazně jinou ČSSD než tou, které věnovali své hlasy u volebních uren. Do vedení se vydrápou postavy typu Jiřího Zimoly nebo Jeronýma Tejce a nový velký kormidelník otočí stranický kurs o 180 stupňů. Co si v takové situaci počít, zatím nikdo neví, jisti si ale můžeme být tím, že líp už bylo.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM