„Kolik bereš v Metropolisu?“ zeptal se mě koncem roku 2012 kamarád, když jsme cosi táhli k němu do bytu. „Dvacet,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti to bylo sotva patnáct. Navíc nepravidelně a hlavně jsem tam už čtyři měsíce nedělal. „U Babiše dostaneš víc. Vyhrál jsem ten konkurz na online.“
A dostal jsem. Nejvíc ve svém životě. Jestli si nás Babiš skutečně jednou všechny koupí, tak mně se to už stalo. Ani to nebolelo.
V lednu 2013 jsem začal pracovat pro oddělení komunikace ANO. Tou dobou mělo hnutí, tehdy ještě doplněné číslovkou 2011, preference zhruba 0,02 procenta. O předsedovi Andreji Babišovi jsem věděl něco málo z článků, které jsem si přečetl před přijímacím pohovorem. Byl spíš formální, přijali mě jako složku tříčlenného online týmu – jako blogera. Potřebovali si jen ověřit, jestli existuju a umím číst a psát. Náš tým byl už několikátý v pořadí, který měl ANO vytáhnout nahoru. Předpokládal jsem, že moje mise bude trvat tři čtyři měsíce a pak mě vyhodí. Nakonec jsem tam byl deset měsíců a nevyhodili mě. Po volbách jsem odešel. Neznamená to ale, že by to pak v budoucnosti, na kterou nedošlo, neudělali. Delší než očekávaný byl můj pobyt v oblasti politického marketingu. Ani ne tak zásluhou mých schopností, ale v důsledku toho, že v hektickém roce 2013 nebyl na vyhazování lidí čas.
Výkaz práce
Být „bloger“ neznamenalo nic konkrétního, a neměl jsem tedy ani nic na starost. V prvních měsících jsem objížděl všechny krajské sněmy a psal o tom krátké reportáže na web hnutí. Zpátky do Prahy mě a fotografa vozil autem Jaroslav Faltýnek, se kterým byla zábava. Dalo se s ním bavit skoro o všem, a navíc se u něj v autě smělo kouřit. V kanceláři jsem dával dohromady podklady pro infografiky jako „Babiš vs. čeští politici“ nebo „úpadek českého zemědělství“, které nakonec nikdy nevznikly. Chodil jsem na programové skupiny, kde jsem více méně jen okouněl. Nejzajímavější byl pro mě při nich levicový ekonom Jiří Šteg a pravicový politolog Roman Joch. Na web hnutí jsem dělal rozhovory se členy, kandidáty a VIP podporovateli hnutí. Pamatuji si například zajímavou debatu s Věrou Jourovou, ze které jsem ale nakonec stejně upletl celkem fádní píárový text, nebo rozhovor s legendárním hokejovým brankářem Jiřím Holečkem. Říkal, že Babiš je fajn, že mu jako brigádník nosil ve Švýcarsku párečky a vyprávěl mi o legendárních hokejových zápasech Československa s Ruskem.
Občas jsem někam na blog za někoho napsal článek a podepsal se jeho nebo jejím jménem. Jako bakalář genderu jsem se taky přihlásil do skupiny Akademie žen ANO, kde působila především Jaroslava Jermanová a Radka Maxová. Později jsem psal blogy i pod svým jménem – o tom, že potřebujeme řemeslníky, nepotřebujeme mafiány a podobně. Každý pátek se vyplňoval výkaz práce a nebylo to vždycky jednoduché. Trik byl v tom uvést jako položku každou diskusi o postu na Facebooku. V kanceláři se ale jenom nepracovalo, v kuchyňce mi bývalý člen ProAltu Jiří Šteg, asi do března zodpovědný za program hnutí, vysvětloval základy ekonomie a popisoval největší tunely devadesátých a nultých let. Debaty pokračovaly na cigáru, kde nás často doplňoval jeden z Babišových analytiků Darek K. Darek měl rád básníky Máchu a Hlaváčka, byl skvělý šachista, vystudoval chemii a v Agrofertu to dotáhl na manažera rizikových investic, díky čemuž strávil dva roky v Číně. Pak byl přeřazen k rodícímu se politickému hnutí.
Debata o členství v KSČ byla samotným Babišem geniálně přerámována, když řekl, že se řídil doporučením matky, a tento výklad stvrdila v České televizi Daniela Drtinová, která svoji otázku na Babiše formulovala: „Neudělal jste chybu, že jste poslechl maminku?“
Tým (produkce, kreativa, PR) se během roku pořád rozšiřoval. Na začátku mělo komunikaci na starosti asi sedm lidí, administrativu pět. Koncem prázdnin 2013 jich bylo dvacet nebo třicet, v závěru už jsem ani všechny neznal jménem. V červnu se kancelář ANO přesunula z Chodova, z budovy hned vedle sídla Agrofertu, do centra Prahy na Panskou. Přibývali zaměstnanci a především přibývali manažeři (hnutí, komunikace, marketingu). Babiš svým marketérům příliš nedůvěřoval, měl pocit, že nic neděláme (což byla pravda jen částečně) a najímal stále další lidi do čela, aby nás řídili. Respektive, aby řídili ty, kdo řídili mě. Zároveň takřka nikoho nevyhazoval a počet nadřízených se tak stále zvyšoval. V létě začala kampaň nabírat na obrátkách, časově se to sešlo s vypsáním předčasných voleb na říjen 2013, i když původní plán byl dělat dlouhou kampaň zhruba až do jarních voleb v roce 2014. V létě ANO posílilo o VIP kandidáty Martina Stropnického, Jiřího Zlatušku, Martina Komárka, Helenu Válkovou nebo Pavla Teličku (ten kandidoval až o rok později v eurovolbách, ale debat s veřejností se účastnil už v roce 2013). Na září se připravovala tour po České republice, která původně měla být testem před ostrou kampaní, ale nakonec byla předvolební.
Povšechná typologie řadových aňáků
Kromě dvou posledních měsíců, kdy kampaň vrcholila, jsem se mimo jiné staral o mediální pokrytí regionů. Znamenalo to spoustu času v autě na cestě za mimopražskými „zajímavými členy a příznivci hnutí“, o kterých jsem psal články na web. Díky tomu jsem měl v jedné fázi docela dobrou představu o lidech, kteří ANO aktivně podporovali nebo byli jeho členy. Potkával jsem je nejen takto, ale i na krajských sněmech, průběžně na setkáních členů ANO s Andrejem Babišem a při dalších příležitostech. Ti agilnější jezdili za námi do kanceláře a udíleli nám rady ohledně marketingu. Případně nabízeli, že by to za adekvátní obnos mohli dělat místo nás. Jedna paní z Brna, toho času místopředsedkyně tamní organizace, napekla dokonce sladké „Babišovy koule“. Ležely na stole asi týden, pak je uklízečky vyhodily.
Většina členů se k hnutí přidala ještě jako k občanskému sdružení Akce nespokojených občanů – ANO, které Andrej Babiš založil krátce po svém televizním vystoupení v roce 2011. Tehdy zkritizoval bezprecedentní zkorumpovanost politické elity a spontánně se k němu začaly hlásit stovky lidí. Občanské sdružení se později transformovalo na politické hnutí ANO 2011. Antikorupční étos fungoval jako spojující prvek pro všechny, pozdější heslo krajských voleb 2014 – „Prostě to opravíme“ – do velké míry odráželo i náladu členské základny, jak jsem ji poznal v roce 2013. Přesto byly jejich motivace a představy dost odlišné.
Části členů jsem říkal okamurovci. Lidé, kteří byli ochotní poslouchat Tomia Okamuru, ale z neznámých důvodu viděli v Babišovi příhodnější osobnost. Stěžovali si na Romy, tvrdili, že Okamura dělá lepší kampaň a dožadovali se zajištění politické podpory od Daniela Landy. Další skupinou, kterou jsem detekoval, byli tzv. pozitivní evolucionisté (mám pocit, že tenkrát jsem jim v duchu říkával „sluníčka“, ale tento termín posléze dostal úplně jiný význam). Byli to lidé napojení na ezopolitické hnutí miliardáře Karla Janečka, jehož kampaň tehdy v Česku rezonovala. Kromě nového volebního systému s negativními hlasy plánoval Janeček změnit společnost pomocí vlny pozitivní energie. Stejně jako ostatním jim vadila korupce, způsob chování politiků i nejvýraznější asociální kroky tehdejší vlády a všudypřítomný negativismus. I pro ně byl Andrej Babiš alternativou ke zkorumpovaným viníkům neutěšeného stavu společnosti. Třetí velkou skupinou byli náhodní kariéristé, kteří jednoduše viděli v miliardářově hnutí šanci, jak se dostat do politiky nebo někam výš. Většinou se jednalo o bývalé členy jiných stran – ODS, ČSSD, ale i menších stran. A velkou (možná největší) část členů tvořili obyčejní lidé, kteří prostě chtěli změnu k lepšímu. Věra Jourová nebyla jediná, kdo hnutí ANO považoval za druhé Občanské fórum (i když Babiše k Havlovi nepřirovnal, pokud vím, nikdo).
Real ANO
Vedle těchto „standardních“ členů existovala i paralelní struktura – lidé z Agrofertu, kteří byli zároveň členy hnutí a kterým Andrej Babiš spíš důvěřoval. Sem patří Richard Brabec, Radka Maxová nebo Jaroslav Faltýnek. Další skupinou stojící mimo klasickou členskou základnu byli VIP kandidáti, kteří byli hnutím (Věrou Jourovou nebo Andrejem Babišem) přímo osloveni, ať kandidují za ANO ve volbách. Většina z nich se pak stala krajskými lídry kandidátek, případně byli nasazeni jako dvojky a trojky.
Regionální organizace ANO nebyly většinou přeplněné lidmi, které by jakákoli strana nebo hnutí chtělo na kandidátky. Naopak mezi nimi bylo dost lidí, kteří působili dojmem, že mají problém najít si přátele v místní hospodě a politická participace je pro ně především vítanou příležitostí něco zažít. Marek Prchal a další měli dost práce udržet je na uzdě. Respektive odolávat jejich originálním marketingovým nápadům ve stylu „My jsme vymysleli takovej leták“.
Události krátce po druhém celostátním sjezdu ANO byly svým způsobem soubojem mezi „standardní“ části hnutí a shora budovanou „politickou divizí Agrofertu“. Této kauze se média příliš nevěnovala, v té době byly preference ANO okolo jednoho procenta. Delegáti zvolili jiné místopředsedy a členy předsednictva, než si přál Andrej Babiš, byť svoji vůli na sjezdu jasně neřekl. Po pár týdnech a po pár schůzích nového předsednictva všichni nově zvolení členové rezignovali. Jeden z nich, tehdejší místopředseda Peter Harvánek, tyto události popsal v rozhovoru s Vratislavem Dostálem. Jako místopředsedkyně dostala nejvíc hlasů Jana Valinčičová, která byla do té doby zaměstnaná v administrativě hnutí. Její podpora byla skoro srovnatelná s podporou, kterou měl Babiš jako předseda, a vyhrála tak i díky tomu, že kromě Babiše delegáti na sjezdu nikoho jiného neznali. I ona po pár týdnech, stejně jako všichni místopředsedové kromě Věry Jourové, dobrovolně rezignovala.
Fenomén Babiš
„Čo vy dneska robíte?“ zastihl mě procházející Babiš před výtahem. „Infografiky,“ řekl jsem. „Infografiky,“ zopakoval a šel dál.
Andrej Babiš byl pro mě šéf mých šéfů. Vídal jsem ho sice relativně často, ale mluvil jsem s ním jen párkrát a tak krátce, že se to jako „s někým mluvit“ nejspíš ani nepočítá. Věděl jsem, že nemá rád lidi, co kouří před barákem místo práce („kouřit si máte nechat doma večer“), a vstává extrémně brzo ráno (to jsem si několikrát ověřil).
Když jsme vymýšleli jednu „legrácku“ na Facebook – šlo o fiktivní Babišův zápisník, který měl být vtipný v tom, že Babiš pořád pracuje – potřebovali jsme nějakou kulturně-odpočinkovou činnost, kterou by mohl Babiš dělat večer. Nic nás nenapadlo. Zeptali jsme se proto Babišova ghostwritera, který u něj pracoval už přes rok. „Nevím, jednou mi říkal, že se díval večer na Izera.“ – „A líbilo se mu to?“ – „Říkal, že jo.“ Na Facebook jsme nic nedali a na teambuldingu jsem se večer zeptal Babiše, jestli se mu líp podnikalo za vlády ODS nebo ČSSD. Řekl, že za ČSSD. Shodli jsme se, že je to divný.
Jeho původní marketingové představy jsem znal jen od kolegů. „Na billboardy dáme fotku zemeďelca s prasetom“ řekl prý Babiš na poradě o oslavách výročí Agrofertu. Nic takového se nikde neobjevilo. Babiš sice celkem s gustem nadával na to, že má neschopný marketing, ale nakonec svým profíkům celkem důvěřoval.
Babišovi lidi z Agrofertu, se kterými jsem se znal trochu líp, tedy analytik Darek a Jaroslav Faltýnek, ale i další, měli k Andreji Babišovi kladný vztah. Částečně obdivný, částečně skutečně emocionální. Darek mi říkal, že Babiš je schopný z hlavy vypočítat hodnotu firmy několika účetními metodami. Taky říkal, že na rozdíl od ostatních miliardářů je Babiš asketa a v tom se podobá Karlu IV. Když jsem projížděl s Faltýnkem okolo Čapího hnízda (vůbec jsem tenkrát nevěděl, co je to za místo), řekl něco ve smyslu: „Někdo si kupuje mercedesy, náš šéf dělá tohle.“ Na mysli měl „čapák“ jako místo, kam si jezdí školy zadarmo prohlížet zvířata, které Babiš sponzoruje. Faltýnek často komentoval svá setkání s Babišem tak, že se „šéf potřeboval vykecat“. Vždycky jsem přemýšlel, jak to může vypadat, Babiš totiž moc nevypadal jako vykecávací typ.
Z nuly na dvacet
Na konci prázdnin (nebo začátkem září) ANO poprvé dosáhlo pěti procent. A od té chvíle preference stále narůstaly. Ještě před prázdninami byly většinou pod jedním procentem. Už někdy na jaře vyhrál Babiš cenu za Twitter roku (tenkrát jen matně tušil, co to je) a začalo se o něm víc – a taky líp – psát. Jeho Twitter se do určité doby dělal jednoduše tak, že se braly jeho věty z různých projevů, přehledně se řadily do tabulky a jednou za pár dní se něco z toho dalo ven. Zhruba od té doby o existenci svého Twitteru věděl.
V nejostřejší fázi kampaně na podzim stáhl Babiš kancelář ANO z centra zpátky na Chodovdo areálu, kde sídlil i Agrofert. Na centrálu jsem se v téhle fázi ale skoro nedostal, protože jsem byl s Babišem na předvolebních cestách. Na září naplánovaná zkušební tour po republice byla nakonec tour ostrá, předvolební. Babiš s různými řečníky projel všechna krajská města a Prahu. Několik dní před večerním setkáním v kulturácích a kinech krajských měst objížděl ještě místní továrny, školy, domovy důchodců a další místa. Druhý den se dávaly tři nejsilnější statementy z těchto setkání na Facebook ve formátu krátkých videí, chodil jsem je do střižny na Anděl vybírat. Jeden střihač nechával za minutovými videi potlesk, druhý to nedělal.
Babišovy projevy se – stejně jako otázky z publika – pořád opakovaly. Skoro pokaždé někdo přirovnal Babiše k Baťovi, od kterého měl Babiš načteno Budujeme republiku pro čtyřicet milionů lidí, a s radostí k tomuto přirovnání svolil. Snad úplně vždycky někdo vytáhl otázku na Romy, cikány, nepřizpůsobivé a otázka v kulturácích napříč republikou vždy vyvolala obrovský potlesk. Babiš se (tehdy) nikdy nechytil na vějičku rasismu a odpovídal, že „je všechno o komunikaci“ a že například v Českém Krumlově funguje soužití dobře, a je tedy potřeba zejména zjistit, co která strana potřebuje a – ještě jednou – „komunikovat“.
Práce
Představa cynických markeťáků, kteří pohrdají lidmi, je pitomá, stejně jako jsou pitomé podobné představy o právnících nebo novinářích. O voličích jako o tupém manipulovatelném stádu dokáže mluvit každý a nemá to žádný efekt. Vzletné fráze jako „lidi dožene k volbám jenom strach nebo peníze,“ kterými se opájí mnohonásobně neúspěšná populistka Jana Volfová ve filmu Český Alláh, jsou možná v něčem pravdivé, ale určitě jsou k ničemu. Marketing v ANO, tak jak jsem ho zažil, byl pozorný a skoro „zaměřený na člověka“. Když se psal text dopisu, který Andrej Babiš posílal do každé české domácnosti, ve skupině se hodnotil efekt tohoto prostředku. Cílem byli zejména senioři, pro které může být podobný dopis událostí: budou si o ní pár dní povídat, nechají ho ležet na stole v kuchyni a promluví o tom i s dospělými dětmi, když k nim přijdou na návštěvu. „Přitom seniorů je u nás víc než jeden a půl milionu,“ byl vypočítavý dodatek, ale přemýšlení o funkci dopisu primárně vypočítavé nebylo.
Profesionální přístup byl patrný v důrazu na detail. Marek Prchal byl schopný se skoro hádat dokonce s Babišem, aby prosadil toho správného fotografa, který udělá billboardy. Energicky hlídal každou fotku, která šla ven. „To jsou osmdesátky, to jsou osmdesátky,“ vesele vřeštil, když se mu nějaká fotka zdála moc oldschoolová. “ Prchal se mi taky jednou svěřil, že si myslí, že dobře a slušně komunikující kampaně můžou zlepšit celou společnost.
Co si pamatuji z konverzací s kolegy v té době, nikdo úplně nevěřil v tak velký úspěch, jakého ANO nakonec dosáhlo. Když jsem se o tom jednou bavil s naší politoložkou v hospodě, říkala, že pět procent by mělo klapnout. Zároveň ale měla úplně mylný odhad, co se týče prostředků na kampaň. Pamatuju si konverzaci v kanceláři, kdy říkala, že za sto milionů se dá udělat pěkná kampaň, na což Faltýnek řekl, že k dispozici je mnohem víc peněz. Klidně tři čtvrtě miliardy. Možná si dělal legraci, nevím.
Útoky, které nepřišly
Na několika poradách, kterých jsem se zúčastnil, se probíraly předpokládané mediální útoky na Babiše a promýšlely se případné reakce na ně. Každopádně se předpokládalo, že se bude útočit na Babišovo členství v KSČ, podezření ze spolupráce s StB a že někdo vytáhne zaměstnance, kterému Babiš zničil život. „Blesk dá někomu kilo a ten řekne, jak je Babiš hroznej a jak ho nespravedlivě vyhodili z firmy, a on je kvůli tomu v prdeli,“ věštil Prchal. Nic takového se nestalo.
StB se začalo v médiích víc řešit zhruba v době, kdy začaly ANO výrazně růst preference. Mediální protiofenzíva ale nebyla nutná. „Možná to lidem, kteří nás mají volit ani nevadí,“ říkal mi analytik Darek. Krátká „rešerše“ googlováním, kterou jsem tenkrát na toto téma dělal, ukázala, že málokomu v Česku podezření ze spolupráce z StB za posledních deset let výrazně ublížilo. Debata na Facebooku, kterou se snažili rozvířit někteří novináři, neudržela pozornost víc než dva dny. Debata o členství v KSČ pak byla samotným Babišem geniálně přerámována, když řekl, že se řídil doporučením svojí matky, a tento výklad stvrdila v České televizi Daniela Drtinová, která svoji otázku na Babiše formulovala: „Neudělal jste chybu, že jste poslechl maminku?“ Kdo by neposlechl maminku…
Povolební party
Na večírku po úspěšných volbách jsem v opilosti spolu s mluvčí hnutí rozhazoval volební speciál MF Dnes z terasy (restaurace) na parket (indoor tenisový kurt), kde se trsalo, jak DJ Leoš Mareš sázel. Trsal i Babiš. Zachytil jsem hádku Veroniky Žilkové a Moniky Babišové, taky jsem říkal Faltýnkovi, že nesmí krást, když bude ten poslanec, a on se usmíval a říkal: „Však mě znáte, Pavle.“ Trojka olomoucké kandidátky mi povídala, jak přitáhla do hnutí doktora s titulem MUDr., který ji nakonec přeskákal díky preferenčním hlasům. Nejvíc si se mnou chtěl povídat čerstvý poslanec za kraj Vysočina, upocený tlustý podnikatel v IT (ve skutečnosti instaloval lidem internet a měl dluhy) jménem Sobotka. Nikoho na akci neznal, jenom mě, protože jsem s ním dělal rozhovor, když ho v únoru zvolili krajským předsedou. Najednou jsme si tykali. Zbavil jsem se ho a šel jsem si dát drink s čerstvou poslankyní Jermanovou, protože jsem měl den předtím narozeniny a ona mi k nim přála. Tvrdý alkohol ale Babiš na akci zakázal. Víno stačilo.
Kdybych tušil, že odtamtud půjdu do Ádvojky, mohlo to být těch nejzábavnějších deset měsíců. Jenže jsem to nevěděl.
Autor je redaktor Alarmu.