Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Tah oranžovým králem

Předseda vlády svým překvapivým tahem rozhodil všechny ostatní hráče. Improvizace mu zatím vychází.

Předseda vlády svým překvapivým tahem rozhodil všechny ostatní hráče. Improvizace mu zatím vychází.

V teorii šachu platí nepsané pravidlo, že král je figurou, kterou se během hry táhne jen velmi vzácně. Platí to prakticky bezezbytku během zahájení a s výjimkou rošády zpravidla i během střední hry. Diametrálně odlišná situace ovšem nastává při koncovce, kdy je na hracím poli už jen minimum figur a z dosud netečného a defenzivního krále, ukrytého za hradbou svých věrných, se rázem stává jeden z klíčových útočníků, který rozhoduje o výsledku celé hry. Takovou koncovku právě předvádí Bohuslav Sobotka, kdy na závěr svého vládního angažmá z pozice předsedy vlády mobilizuje poslední síly, které mu ještě zbyly proti přesile svého politického protivníka Andreje Babiše.

Opozice se plete, když tvrdí, že demise vlády je zbabělostí a nezodpovědností jejího předsedy. Mnohem spíše připomíná na první pohled zoufalou taktiku, ve které jde o podobu příští vlády a možná i o charakter české politiky na mnoho let dopředu. Překvapivý útok, kterého jsme svědky, vychází jak z odpovědnosti vůči vlastní straně a jejím klesajícím preferencím, tak i z eticko-politické povinnosti zachovávat demokratický charakter republiky tváří v tvář člověku, který je na postu ministra financí vyšetřován policií kvůli kauze s korunovými dluhopisy.

Klidná a umírněná kampaň by v současnosti byla pro ČSSD jen pomalou a jistou smrtí.

Pokud se Sobotkův manévr nezdaří, bude pokračovat berlusconizace české politiky. V dnešní situaci už jde o víc než jen o povrchní analogii. Není tomu tak dávno, kdy jsme mohli kroutit hlavou nad tím, co všechno italská veřejnost Berlusconimu dovolí a toleruje. Ačkoliv jeho zkorumpovanost nebyla žádným tajemstvím a jeden skandál stíhal druhý v závratném tempu, viděli jsme docela zřetelně, že Italové pochybovali o nejmocnější postavě své země mnohem méně, než by měli.

Jednooký mezi slepými

Odkud se brala taková tolerance vůči Berlusconiho výstřelkům? Možná, že božský Silvio prostě nakonec ztělesňoval hříchy celé společnosti, ve které si všichni musí tak trochu ušpinit ruce, a jsou tím pádem ochotni odpustit svému vrchnímu baviči jeho polomafiánské způsoby. Co ostatně znamená daňová optimalizace korunovými dluhopisy nebo zneužívání dotací v kauze Čapího hnízda oproti českému Palermu, které tu bylo před Babišem?

Také v tom se skrývá odpověď na otázku, proč se Andreji Babišovi tolik daří přesvědčovat českou veřejnost o svých čestných úmyslech, které zametou s korupčníky a prospěcháři. Zdá se, že významná část voličů věří vyprávění o bezskrupulózním podnikateli, ze kterého se na stará kolena stal filantrop a jakýsi model Tomáše Bati pro 21. století. Je to smutná podívaná – o to víc, že se odehrává za potlesku těch, se kterými se jinak Babiš příliš mazlit nebude. Pravolevý střet už přestává mít váhu a jeho místo obsazuje střízlivé obstarávání každodenního fungování státu tak, aby šlapal jako dobře promazaný stroj, rozpočet byl vyrovnaný a všem tak nějak bylo líp. Prozatím to zřejmě stačí, i kdyby se tento slib nakonec neměl naplnit.

Nelze se ovšem divit. Pokud si položíme otázku, komu svěřit moc, pak nabídka politického establishmentu není příliš lákavá. Síla Andreje Babiše a jeho hnutí totiž nespočívá v něm samém, ale ve slabosti jeho soupeřů. Babiš není králem české politiky, ke kterému by kritická část českých voličů vzhlížela s úctou a nadějí – je pouze jednookým mezi slepými. A takový může být i jeho veskrze pozitivní přínos pro českou politiku: způsobí vyhynutí dinosaurů, kteří nás provedli divokým východem devadesátých let a stále se domnívají, že lze udržovat status quo, který pomáhali vytvářet.

Překvap a panuj

Ať už bude politika po Babišovi jakákoliv, je jasné, že cesta zpátky ke staré politice tradičních stran neexistuje. A to může být jenom dobře. Politické strany, které se nejsou schopné reformovat tak, aby dokázaly čelit hrozbě oligarchizace politiky a stát před veřejností s čistým štítem, si nezaslouží slitování. Manévr Bohuslava Sobotky se snaží představit sociální demokracii v tom nejlepším světle: jako stranu, která ctí principy demokracie a která se drží vysokých morálních standardů, jež aplikuje na sebe i na vládu jako celek. Nakolik bude tento příběh pro veřejnost důvěryhodný, bude záležet na dalších krocích sociálních demokratů, kteří mají jako jediní ještě reálnou šanci se s Babišem alespoň trochu důstojně utkat. Na předvolební kampaň už ale není potřeba čekat – podáním demise totiž definitivně začala.

Svědčí o tom i „únik“ nahrávek, na kterých jsou zachyceny Babišovy nelichotivé výroky na adresu Sobotky a dalších ministrů. Daleko zajímavější je ale jeho rozhovor s redaktorem Mladé fronty Dnes, během něhož probírá strategii uveřejnění kompromitujících materiálů – ať už na současného ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka, Milana Chovance nebo samotného Sobotku.

Načasování zveřejnění takových nahrávek lze asi stěží považovat na náhodu. Mnohem spíše jde o vyvinutí politického tlaku na Andreje Babiše a snahu rozpohybovat poněkud stagnující český veřejný prostor. Klidná a umírněná kampaň by v současnosti byla pro ČSSD jen pomalou a jistou smrtí. Můžeme tak očekávat, že právě odstartovaný předvolební střet není ani zdaleka poslední a že boj mezi dvěma hlavními politickými rivaly bude na ostří nože. Hráči v této šachové partii nedají druhému zadarmo zhola nic a jakkoliv je zjevné, že sociální demokraté už hrají leda o pat, je zároveň pravdou, že král Babiš po čase dostal šach a bude se muset – ač nerad – na nějakou dobu stáhnout do defenzivy.

Sobotkův překvapivý výpad totiž sociálním demokratům dává nezpochybnitelnou taktickou výhodu – soudě podle bezprostředních reakcí jeho protivníků na Hradě i ve Strakově akademii je předseda vlády momentálně jediným člověkem, který ví, co dělá. Překvapivým tahem, který přišel jako blesk z čistého nebe, vyrazil dech prakticky všem a nutí své protihráče přejít od klasických strategií k naprostým improvizacím. Jednou z takových improvizací byl i Zemanův trapas, kdy po předčasném odchodu přenechal předsedovi vlády sólo a udělal z něj prozatím jediný spolehlivý pilíř v rozbouřených vodách posledních dní. Strategie „překvap a panuj“ tedy prozatím vychází.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image